Paradox neautentické vnější morální autority

Morálka jako příklon ke zdravému rozumu evidentně selhává

11. 4. 2016 / Bohumil Kartous

Dostali jsme se už v poznání principů lidského jednání natolik daleko, abychom nemuseli věřit tomu, že pro naše jednání existuje jakýsi vzor postulovaný vyšší mocí. Morálka může být dokonce opravdová jen tehdy, pokud dráha jejího smyslu není vedena přes jakýsi referenční bod mimo vztah k druhému, říkejme mu pracovně třeba bůh, ale pokud je vedena přímo k druhému. Zakládat ji na fundamentálních principech je jistě nutné. Zakládat ji na zdravém rozumu jako obraně proti relativismu je ale chybný úsudek. Zdravý rozum může totiž sám o sobě být nástrojem relativismu par excellence.

Morálka v principu nesnese výjimky, které vytvářejí pocit nejistoty, píše současný britský filozof Julian Baggini ve svém komentáři. To je jistě pravda. Morálka snese výjimky jen tváří v tvář jedinečnosti situace. Bez ohledu na to, zda jsme mladí, staří, krásní, oškliví, bohatí, chudí, vzdělaní či nevzdělaní, neexistuje v demokraciích ospravedlnění pro to nadřazovat něčí existenci nad existenci druhého. Teprve do okamžiku, než to jedinečnost situace změní.

Válka je morální problém. Ve válce umírají lidé, kvůli tomu, aby neumírali jiní. Ve válce, která skutečně má odvrátit nějakou vyšší hrozbu. Mnohem větší problém je, že ve válce umírají lidé zcela zbytečně. Kdyby neumřeli, nebyli obětováni, nikdo další by tím neutrpěl. Třeba ve válce v dnešní Sýrii. Válka je vždy amorální, protože na začátku vždy je touha zmocnit se, ovládnout, zničit. Vždy je na jejím počátku nějaký "zdravý rozum": lebensraum, touha vytvořit lepší svět nebo třeba obrana demokracie.

Dokonce ani když stojíte na straně jednoznačného dobra, musíte připustit morální relativismus. Váleční lékaři musejí rozlišovat mezi těmi, které zachrání. Nepochybně musejí dát přednost těm, které zachránit lze, před těmi, u nichž je pravděpodobnost malá, dětem před starci. Musejí volit z hlediska morálních standardů méně amorální cestu. Dokonce nemusí být ani válka, stačí mít omezené prostředky a možnosti.

K morálnímu relativismu můžeme být velmi často dohnáni amorálností okolí. Jak správně uvádí Baggini, racionalizace našeho jednání funguje velmi často jako nástroj, který hledá morální obhajobu ex post. Jenže zdravý rozum je stejně ohebný nástroj, jako jím může být třeba autorita posvátné knihy či věda. 

Patrné je to na morální krizi vyvolané imigrační vlnou. V zemích, jako je ČR, které jsou nepostiženy jakýmkoliv problémem s tím spojeným, se vytvořila široká společenská koalice "zdravého rozumu", která velmi houževnatě racionalizuje amorální postoj nepomáhat lidem, kteří prchají před válkou. Problém morálky spočívá v tom, že její standardy jsou součástí konstrukce sociální reality. Jestliže se tedy drtivá většina společnosti dohodne na tom, že nepomáhat obětem války je z hlediska zdravého rozumu morální, neexistuje téměř možnost, jak takovou racionalizaci, která dokonce nepřichází ex post, ale ante rem, zvrátit. 

Paradoxně jedinou šancí je pravděpodobně tlak vnější morální autority, kupříkladu EU, jako se v podmínkách středoevropských a východoevropských společností tak často děje. Že jde o prostředek velmi kontroverzní a z hlediska morálky neautentický je nasnadě. Je také možné, jak činí oportunisté, takový prostředek odmítat, byť ve prospěch postoje zcela amorálního. Jak je patrné, i v tomto případě je morálka vždy otázkou jedinečnosti situace.

Baggini píše, že je přirozené věřit dobrosrdečným lidem, kteří vidí jednoduché hranice mezi správným a špatným, nikoliv relativizujícím intelektuálům. To jistě je přirozené, ale může to vést k ospravedlnění krutosti. Jako už tolikrát v minulosti i současnosti.

0
Vytisknout
1899

Diskuse

Obsah vydání | 14. 4. 2016