Ekonom Thomas Piketty na konto Panama Papers:

Jednejme teď, nečekejme na další krizi

11. 4. 2016

Otázka daňových rájů a finanční neprůhlednosti je předmětem novinových titulků po celé roky. Naneštěstí je zde velký rozdíl mezi triumfálními deklaracemi vlád a realitou jejich skutečného jednání. V roce 2014 odhalila kauza LuxLeaks, že nadnárodní korporace platí v Evropě, díky jejich dceřiných společnostech v Lucembursku, takřka nulové daně. V roce 2016 ukazují Panama Papers rozsah, v jakém finanční a politické elity severu i jihu skrývají jejich majetky. Můžeme být spokojení s tím, jak svou práci dělají novináři, ne však vlády. Pravda je, že od krize v roce 2008 nepodnikly téměř nic. Komentář ekonoma Thomase Pikettyho pro Le Monde v Guardianu.

Situace se dokonce v určitém ohledu zhoršila. Vezměme to postupně. Zhoršení fiskální konkurence ve zdanění příjmů velkých korporací v Evropě dosáhlo nových rozměrů. Velká Británie snížila míru zdanění na 17 %, něco neslýchaného na důležitou zemi, zatímco pokračuje v ochraně predátorských praktik Panenských ostrovů a dalších offshoreových center pod britskou korunou. Pokud se nic nestane, nakonec se definitivně všichni seřadíme na 12 % jako Irsko, možná na nule, nebo dokonce na grantech pro investory, jako že se to také někdy děje. V USA je mezi tím federální daň z příjmů na 35 % (neobsahuje daně stanovené na úrovni jednotlivých států, které se pohybují mezi 5 - 10 %).

Je to politická fragmentace Evropy a nedostatek silných veřejných autorit, které nás vydává na milost soukromých zájmů. Dobrou zprávou je, že existuje cesta ven ze současné politické slepé uličky. Pokud čtyři země, Německo, Francie, Itálie a Španělsko, jejichž ekonomiky vytvářejí více než 75 % HDP i populace eurozóny předloží novou smlouvu, založenou na  na demokracii a fiskální spravedlnosti, společně se silnými opatřeními na podporu společného daňového systému pro velké korporace, ostatní země budou nuceny je následovat. Pokud tak neučiní, nenaplní požadavek pokroku v transparentnosti, po němž veřejné mínění roky volá, a budou muset čelit trestu. 

Stále trvá naprostý nedostatek transparentnosti, zatímco se soukromé majetky hromadí v daňových rájích. V mnoha oblastech světa od roku 2008 rostou jmění nejbohatších mnohem rychleji než rostou samotné ekonomiky, částečně proto, že tito nejbohatší platí menší daně než ostatní. 

Ve Francii v roce 2013 mladý ministr financí tiše vysvětloval, že neměl konto ve Švýcarsku, bez obav z toho, že by to snad jeho vlastní ministerstvo mohlo nějak zjistit. I v tomto případě to museli odhalit novináři. Automatické předávání informací, oficiálně schválené ve Švýcarsku a stále odmítané v Panamě, je nasnadě pro řešení této otázky v budoucnosti. Jediným problémem je, že toto opatření bude tak nějak opatrně uplatňováno až od roku 2018, navíc s nehoráznými výjimkami pro akcie trustů a nadací.

Tohle vše bude zavedeno bez nejmenších sankcí pro země, které tento závazek nedodrží. Jinými slovy, nadále budeme žít v iluzi, že problém bude vyřešen na základě dobrovolnosti, tím, že laskavě požádáme daňové ráje, aby upustily od špatného chování. Je třeba naléhavě uspíšit proces a uvalit tvrdé finanční sankce na země, které nerespektují jasná pravidla. Aby nedošlo k neporozumění: pouze opakované uplatnění sankcí tohoto typu za sebemenší porušení pravidel - a buďme si jisti, že k takovým dojde, včetně našich drahých sousedů Švýcarska a Lucemburska - zajistí kredit novému systému a způsobí konec klimatu netransparentnosti a široce rozšířené praxe a beztrestnosti trvající mnoho dekád.

Zároveň musí být zaveden jednotný registr finanční bezpečnosti. To zahrnuje také podrobit centrální depozitáře cenných papírů (Clearstream a Eurostream v Evropě a Depository Trust Corporation v USA) veřejné kontrole, jak jasně ukázal Gabriel Zucman.

V rámci podpory takového přístupu by také měl být zaveden běžný registrační poplatek pro tato aktiva, s tím že příjem z nich bude využit pro globální veřejné zájmy, jako je například klima. 

Zůstává jedna významná otázka: Proč vlády udělaly v boji s finanční neprůhledností od roku 2008 tak málo? Jednoduchou odpovědí je, že žily v iluzi, že není třeba nijak jednat. Jejich centrální banky tiskly tolik měny, že se podařilo odvrátit úplný kolaps finančního systému, čímž se vyhnuly chybě, jež přivedla svět po roce 1929 na jeho hranu.  Důsledkem toho je, že jsme sice odvrátili širokou ekonomickou depresi, ale tím pádem jsem také oddálili nutnou strukturální, regulatorní a fiskální reformu.  

Můžeme se znovu ujišťovat tím, že bilanční rozvaha hlavních centrálních bank (která vzrostla z 10 % na 25 % HDP) zůstává nízko ve srovnání s celkovými finančními aktivy v rukou soukromých a veřejných hráčů (odhadem 1 000 % HDP nebo dokonce 2 000 % ve ve Velké Británii) a mohla by v případě nutnosti dále růst. Ve skutečnosti to odhaluje zejména přetrvávající hypertrofii bilance soukromého sektoru a extrémní křehkost celého systému.  

Můžeme pouze doufat, že se svět z lekce Panama Papers poučí a nebude v boji s finanční neprůhledností čekat na další krizi.

0
Vytisknout
2839

Diskuse

Obsah vydání | 14. 4. 2016