Trump je rozzlobený na svět, který mu nechce poskytnout snadné dohody
25. 6. 2025
Na Blízkém východě i na Ukrajině prezident zjišťuje, že jednoduché zastrašovací triky nevyřeší složité mezinárodní krize, píše Rafael Behr
Bylo to asi nejjasnější vyjádření Donald Trumpovy vládní doktríny, jakého byl schopen. „Možná to udělám. Možná ne,“ řekl prezident novinářům na trávníku před Bílým domem. „Nikdo neví, co udělám.“
Otázka se týkala připojení se k izraelským leteckým úderům na íránská jaderná zařízení. O několik dní později byly americké bombardéry na cestě. Někteří to očekávali. Jiní, včetně Keira Starmera, se veřejně vyjádřili, že ne. Nikdo to nevěděl. Doktrína nepředvídatelnosti by nebyla porušena ani v jednom případě.
Platí to i v hospodářské a domácí politice. Trump se chlubí svou nevyzpytatelností, kterou možná uplatní i v případě celních sazeb nebo rozhodnutí nasadit mariňáky proti americkým občanům, kteří se vzepřou jeho imigračnímu úřadu.
Nestálost a nekonzistentnost jsou rysy prezidentovy osobnosti, ale také naučená manažerská technika. Nechat všechny kolem sebe hádat, přecházet od šarmu k výhrůžkám, měnit a opouštět oblíbence podle momentální nálady – to jsou metody nátlakové kontroly. Vyvolávají dezorientaci a zranitelnost. Lidé, kteří jsou připraveni na náhlé změny nálady, musí viset na každém slově vůdce, hledat náznaky a čekat na pokyny. Ztrácí se individuální iniciativa a vzniká závislost. To je něco, co dělají vůdci kultů.
Metoda, která funguje v kvazimonarchickém okolí, se pro mezinárodní vztahy nehodí. Zahraniční vůdci nejsou dvořané Bílého domu. Mohou usilovat o přízeň amerického prezidenta v obchodě nebo se bát jeho vojenského hněvu, ale vždy s konkurenčními národními zájmy v pozadí. Na světové scéně Trump nikdy nezažije takovou bezvýhradnou oddanost, jakou mu prokazují jeho stoupenci na shromážděních Maga, což je jeden z důvodů, proč tak nerad cestuje.
Toto napětí je hmatatelné na summitu NATO v Haagu, který se koná tento týden. Trump se netají svým pohrdáním evropskými demokraciemi. Nelíbí se mu, že se v otázkách bezpečnosti spoléhají na Pentagon. Není přesvědčen, že obrana jejich kontinentu, zejména jeho části, která je vystavena násilným útokům Ruska, je problémem USA. Hrozba, kterou v prvním funkčním období krátce vyslovil, že pokud ostatní členové nezačnou platit svůj podíl, vystoupí z NATO, stále visí nad aliancí. Evropští lídři se musí snažit udržet Trumpa na své straně a zároveň připravovat nouzové plány pro případ, že se rozhodne je opustit.
Matthew Whitaker, stálý zástupce USA v NATO, se na summitu snažil v tomto bodě uklidnit a prohlásil, že aliance „nikdy nebyla tak angažovaná“. Přiznal však také, že neví, co Trump skutečně udělá. „Nechci tvrdit, že umím číst jeho myšlenky a vím, co řekne.“
To je doktrína: nikdo neví. To nutí členy NATO k nepříjemnému tanci, kdy se předvádějí pro Trumpa a zároveň se mu vyhýbají. Chtějí na něj zapůsobit svými finančními ambicemi a slibují, že do roku 2035 budou na obranu vynakládat 5 % svého HDP. Vědí však, že nemohou očekávat žádnou reciproční závazek, nebo alespoň žádný, kterému by mohli věřit.
Válka na Blízkém východě zvyšuje nejistotu na novou úroveň. Evropští lídři se musí soustředit na Ukrajinu a na možnost, že Rusko obrátí svou územní agresi proti jiné části východního křídla NATO. Vladimir Putin neuznává legitimitu hranic, které byly vytyčeny po rozpadu Sovětského svazu. Ruské hospodářství, politický aparát i propagandistický stroj také připravil na neustálý válečný stav se Západem. Jedním z ponaučení z ukrajinské krize je, že když Putin řekne, že bude bojovat, myslí to vážně. Dalším ponaučením je, že odstrašování je sice nákladné, ale levnější než válka, která nastane, když se Kreml cítí sebejistě a neodraditelný.
Tyto úvahy nedávají Evropanům spát, ale Trumpovi ne. Ten nepovažuje Rusko za agresora na Ukrajině a rád by viděl konec války za podmínek, které by NATO ponížily a Putina posílily a signalizovaly epochální posun v globální rovnováhy sil směrem pryč od demokracie.
Ale formulování této volby v grandiózních geostrategických pojmech zakrývá malichernější motivy, které jsou u Trumpa často ty nejvýraznější. Nechce se postavit na stranu Kyjeva, protože to udělal Joe Biden. Není to jeho věc, a proto si myslí, že je to hloupé.
V případě Íránu tomu tak není. Spojenci USA jsou povinni, alespoň na veřejnosti, posuzovat Trumpovu vojenskou intervenci, jako by byla provedena na základě konvenčních diplomatických a strategických kalkulů: vyhlídka, že Teherán bude disponovat jadernými zbraněmi, je skutečně odporná; jednání nepřinášela ovoce. Možná existoval důvod zpochybňovat hodnocení amerických zpravodajských služeb, podle nichž nebyla prahová hodnota připravenosti zbraní bezprostřední. Možná opravdu nastal čas jednat.
Ale to jsou racionalizující argumenty, dodatečně přizpůsobené rozhodnutí, které Trump učinil spíše z marnivosti než z nějakých sofistikovanějších pohnutek. Do války ho vtáhl Benjamin Netanjahu. Izraelský premiér zřejmě využil neochoty amerického prezidenta vypadat slabě a jeho neomezené touhy po slávě. Počáteční úspěch Izraele – mimořádný výkon vojenské rozvědky, která zlikvidovala vysoké íránské velitele a cenné zdroje – nabídl Trumpovi možnost připojit se k vítězné operaci a připsat si zásluhy za vítězství.
Náznaky, že na pořadu dne je změna režimu, mohly přimět íránského nejvyššího vůdce Alího Chameneího k příměří na základě toho, že brzká kapitulace s určitým zachováním moci, i když nepříjemná, je lepší než atentát. Vysocí představitelé Bílého domu trvali na tom, že cíle války se omezují na omezení jaderné hrozby, ale vzhledem k tomu, že ani nevěděli, že válka bude, je jejich autorita v této věci sporná.
Trumpovi příznivci tvrdí, že je to důkaz, že jeho nevyzpytatelný styl funguje. Ve strategických studiích se tomu říká „teorie šíleného muže“. Odhozením zábran a připraveností udělat něco iracionálního donutí nepřítele k opatrnosti. Zřejmým rizikem je, že to také naučí zbytek světa výhodám šílenství. Íránští vládci budou více než kdy jindy přesvědčeni, že pouze jaderné zbraně mohou zaručit jejich suverenitu. (Tento názor by přetrval i po změně režimu, protože žádný z reálných scénářů nevede k rozkvětu prozápadní demokracie v regionu. Íránské jaderné ambice mohou být odsunuty o několik let, ale také je zmařena snaha o vyjednané multilaterální nešíření jaderných zbraní.)
To Trumpa nezajímá. Myslí v kategoriích snadných vítězství, ne složitých důsledků. Odtud pramení jeho zjevná iritace vůči Izraeli a Íránu za porušování příměří a obecně za to, že „neví, co kurva dělají“. Je si vědom, že vypadá, jako by ho Netanjahu obehrál, podobně jako kdysi projevil náznak frustrace vůči Putinovi za to, že ho „tahá za nos“ v jednáních o ukončení války na Ukrajině. Americkým voličům slíbil dohody. Rozčiluje se, když mu je svět odepírá.
To je přirozený důsledek doktríny nepředvídatelnosti. Když řeknete ostatním zemím, že nikdy nevíte, co uděláte, jsou méně vnímavé k diplomacii a méně poddajné vůči rozmarům amerického prezidenta. Pak se spustí začarovaný kruh. Trump se spoléhá na svou nestálou osobnost, aby si prosadil kontrolu v situacích, kterým nerozumí, a vytváří chaos, který odhaluje jeho bezmocnost, což ho zase provokuje k ještě větší svévolné zuřivosti při ovládání svých pák moci.
Diskuse