Alžírská válka a český rasismus bez kolonií

31. 10. 2024 / Matěj Metelec

čas čtení 7 minut
Před sedmdesáti lety, 1. listopadu 1954, začala Alžírská válka, klíčový dekoloniální konflikt (nejen) na africkém kontinentu. Alžírsko, které Francie dobyla v roce 1830 a anektovala o osmnáct let později, bylo na počátku padesátých let 20. století departmentem, tj. nedílnou součástí francouzského území. Ovšem už nějakou dobu územím velmi neklidným. Více než milion pied-noirs, bílých kolonistů, kteří tu ovšem často žili po generace, mělo plná občanská práva, která byla devíti milionům Alžířanů upřena. 

Na jaře roku 1954 byli Francouzi poraženi u Dien Phien Phu, čímž definitivně prohráli indočínskou válku, jež skončila v létě téhož roku. V jihovýchodní Asii slabost kolonizátorů odhalila japonská vítězství (byť Japonci se často nechovali o nic líp, než Francouzi nebo Britové), porážka ve Vietnamu přenesla tutéž myšlenku do Alžírska – řada Alžířanů v Indočíně totiž bojovala na francouzské straně. Dekolonizace francouzského impéria se přesunula na africký kontinent. Protože Alžírsko bylo vnímáno jako součást metropolitní Francie, nehodlali se jej Francouzi vzdát navzdory tomu, že se bezprostředně po indočínském debaklu museli pustit do další potenciálně vleklé koloniální války proti místnímu obyvatelstvu. Fronta národního osvobození (FLN) a její ozbrojené křídlo Národně-osvobozenecká armáda (ALN), založené jen krátce před samotným vypuknutím bojů jako poslední výhonek alžírského nacionalismu, byly totiž odhodlány dosáhnout násilnou cestou toho, čeho nebylo možno dosáhnout jednáním. Válka si nakonec vyžádala životy dvaceti tisíci francouzských vojáků a šesti tisíc civilistů z řad pied-noirs, nepoměrně krvavější cenu však za nezávislost museli zaplatit Alžířané. Těch zahynulo mezi 300 a 500 tisíci (podle francouzských odhadů) a milionem a půl (podle odhadů alžírských) lidí, včetně asi 20 tisíc, které povraždila kvůli skutečné či údajné kolaboraci s kolonizátory samotná FLN. 

Právě v Alžírsku působil, nejdříve jako psychiatr a posléze jako člen FLN, Frantz Fanon, který na základě alžírských zkušeností napsal knihu Psanci této země, která se stala jedním ze základních textů antikolonialismu coby politického hnutí i postkoloniálních studií coby teoretické disciplíny. Fanon sice proslul jako teoretik násilí, řada jeho následovníků i kritiků si však nepovšimla (včetně i jinak tak pronikavé myslitelky jakou byla Hannah Arendt), že si je jeho rizik velmi dobře vědom. A že ve své knize varoval před vývojem, který v mnoha postkoloniálních společnostech včetně té alžírské posléze skutečně nastal, tedy k opětovnému ustavení nové vládnoucí třídy, byť místní, a odstavení lidu od jakékoli participace na výkonu moci.

Válka rozpoltila francouzskou společnost. Jean-Paul Sartre napsal k Fanonově knize slavnou předmluvu, která měla lví podíl na její krvelačné pověsti (martinický intelektuál, který během druhé světové války sloužil jako dobrovolník u Svobodných Francouzů měl o násilí konkrétnější představu než filosof, jeho válečná zkušenost se omezila na službu u meteorologické jednotky během „podivné války“). Albert Camus, který byl pied-noir, prohlásil, že když si má vybrat mezi spravedlností a svou matkou, volí matku (francouzské Alžírsko dalo světu několik významných filosofů, krom Camuse k nim patřil Louis Althusser, Jacques Derrida, a s přivřenýma očima i Bernard-Henri Lévy, pied-noir byl ale třeba také módní návrhář Yves Saint Laurent). 

Některé přechody přes bojové linie byly jen těžko srozumitelné. Například socialista Guy Mollet, šéf SFIO, který byl původně nakloněn vyjednávaní zaujal nakonec k FLN nesmiřitelný postoj a právě za jeho vlády proběhla v letech 1956–1957 „bitva o Alžír“. Během ní Francouzi použili (a částečně také vymysleli) jedny z nejodpornější praktik „protiteroristického“ boje (mučení, zastrašování obyvatel, vraždy vůdců odpor atp.), které si v následujících letech našly cestu do arzenálů mnoha tajných služeb a využití došly v řadě zemí Afriky i Latinské Ameriky.

Díky alžírské válce se generál de Gaulle, odstavený v roce 1946, v lednu 1959 vrátil po dvanácti letech čekání k moci. Do značné míry proto, že se očekávalo, že muž, jenž za svůj životní úkol považoval francouzskou velikost, a jež Francii navzdory tomu, že za druhé světové války byla její část okupována a část kolaborovala s nepřítelem, dokázal zařadit po bok vítězných spojenců, rázně ukončí také alžírskou válku. Toto očekávání se naplnilo pouze zpola. De Gaulle válku skutečně ukončil, ale pro konzervativní armádní kruhy a pied-noirs, kteří jej podporovali, zcela nečekaným způsobem – když se ukázalo, že velikost Francie vyžaduje ztratit kolonie, přistoupil na vyjednávání s FLN a nakonec i na samostatnost Alžírska. Vysloužil si tím nenávist radikálních pied-noirs a pravičáků v armádě, z nichž se rekrutovali členové krajně pravicové Organizace tajné armády (OAS), která se pokoušela ve Francii uchopit moc a několikrát také zavraždit de Gaulla. Neuspěla, ale mezi dubnem 1961 a dubnem 1962 zabila více než dva tisíce lidí.

Vedle systematického používání mučení, které připomínalo metody Gestapa, a brutálního vraždění obyvatelstva v samotném Alžírsku, patří k nechvalně proslulým kapitolám této války také masakr ze 17. října 1961. Ten den v Paříži proběhla demonstrace, na níž vyjadřovalo podporu FLN na třicet tisíc Alžířanů. Pařížská policie tehdy zmasakrovala zadržené, jejichž těla se v dalších dnech objevovala plovoucí v Seině. Francouzská vláda tyto události třicet sedm let popírala – až v roce 1998 přiznala čtyřicet mrtvých, ačkoli někteří historici odhadují, že jich bylo ve skutečnosti několik stovek. Velitelem tamní policie byl tehdy Maurice Papon, stejně jako o rok později, když bylo na zakázané demonstraci proti teroru OAS policií zavražděno devět odborářů a odborářek z Confédération Générale du Travail. Papon byl později odsouzen za zločiny proti lidskosti jichž se dopustil ve službách vichistického režimu během druhé světové války, kdy se mimo jiné podílel na deportacích více než tisíce Židů.

Alžírská válka a násilí, jehož se francouzský stát dopouštěl (tehdejší perspektivou vlastně na domácím území a na vlastním obyvatelstvu), i pravicový teror, který rozpoutala OAS, se staly součástí francouzské historické paměti a výrazným impulsem ke konfrontaci s důsledky vlastní koloniální politiky. V české kolektivní paměti srovnatelně blízké setkání s kolonialismem nenajdeme. Možná i proto dokážeme být jako společnost daleko lhostejnější k desítkám tisíc mrtvých, které si už vyžádala izraelská odveta v Gaze (a nyní už i v Libanonu). Možná dnes už nemluvíme a rase, ale kulturní šovinismus, který arabské životy shledává natolik lehkými, až se zdá, že přestávají být životy lidskými, je stejně odpudivý, jako starý rasismus koloniální.  

0
Vytisknout
2549

Diskuse

Obsah vydání | 5. 11. 2024