(Neonacistické skupiny a jednotlivce najdeme po celém bývalém komunistickém bloku, ale i v Brazílii nebo ve Spojených státech. Ve skutečnosti to nejsou opravdoví nacisté, jejich skutečná povaha tak trochu odpovídá původním britským punkerům, kteří chtěli jen demonstrovat svou falešnou mužnost útokem na to, co je považováno za nejposvátnější instituce a hodnoty jejich společnosti. V Británii to Sex Pistols dělali tak, že zpívali proti královně, nosili nestandardní oblečení a hráli si s genderovými rolemi, které převracely naruby britský obraz sebe sama.)

Ano, Ukrajina koktejlem se Západem šťouchá do jaguára krátkým klackem, jak se říká. A ano, ukrajinská vláda zbytečně potlačovala rusky mluvící část obyvatelstva, například tím, že definovala ukrajinštinu jako jediný úřední jazyk pro některé veřejné služby a další oblasti. A nikdo s dostatečnou znalostí historie Krymu nemůže namítat proti tomu, že je to ruský region.

Nicméně skutečný důvod Putinovy invaze je mnohem méně institucionální a mnohem více osobní, jak je pro autokraty typické: nemohl snést, že je na něm Zelenskyj nezávislý. Od té doby, co se Putin stal novým ruským carem, byl zvyklý mít ukrajinské vlády, které byly jeho loutkami.

Ztratil tak nejen moc, kterou měl nad Kyjevem, ale také záři reflektorů jako „macho“, „pohledný“ vůdce této části světa. Není třeba být Freudem, aby člověk viděl, jak je Putin ješitný, a jeho neustálé focení odhalující jeho postavu a domnělé schopnosti v judu, jízdě na koni, hokeji a dalších propagandistických akcích to jen podtrhovaly a téměř doslova z něj dělaly nahého krále, aby ho všichni viděli. K této nejistotě možná přispělo i to, že není zrovna vysoký.  Když ho Zelenskyj, mnohem mladší a moderněji vypadající (ve srovnání s typicky ošklivými typy lidí, kteří jsou prezidenty a premiéry) chlap, předstihl, jeho ego to neuneslo.

Věřit, že autokraté a diktátoři se rozhodují pouze podle faktů a skutečných zájmů svého státu, znamená předstírat, že oni nejsou lidské bytosti, na které mají psychické slabosti stejný vliv jako na každého z nás, obyčejných smrtelníků.

Ano, všechny důvody, na které Veselý poukazuje, jsou skutečnými trny v geopolitických zájmech Kremlu. Nicméně Putin, jako každý vůdce, který nemá příliš dlouho v okolí nikoho, kdo by se mu odvážil říci tvrdou pravdu a kritiku, se bezmezně soustředil na svá osobní přání, jako dětský král. Na vrcholu je vždy velmi osamělý ten, kdo nemá nikoho, kdo by mu oponoval. A vždy to vede k tomu, že se z nich stanou blázni. Nejedná se o žádnou výjimku. To vyplývá z podstaty fungování našeho mozku. Absence opozice vede k přehnané ješitnosti.

S ohledem na to by bylo sebevražedné očekávat, že usednutím za stůl mírových jednání s Putinem dojde ke skutečnému zastavení jeho ambicí vůči Kyjevu. Je fantazií věřit, že Rusko chce jen ta území Ukrajiny z východu, kde je více akcentován ruský jazyk a kultura. Je naivní si myslet, že Putin chce jen to a nechce Ukrajinu opět vidět jako svůj vazalský stát. Znamená to ignorovat dlouhou tradici kremelského imperialismu.

Ruský imperialismus je však dalším důležitým aspektem, o němž se nikdy nemluví, zejména u takových autorů, kteří trpí antiamerickým virem. Žádný seriózní člověk nemůže popřít, že Bílý dům má dlouhou imperialistickou historii. Jako Brazilec dobře vím, že bych se nenarodil ve vojenské diktatuře, kdyby Spojené státy neposkytly podporu našim generálům, aby se zmocnili demokraticky zvoleného prezidenta Joãoa Goularta, známého jako Jango, jen proto, že se Bílý dům bál kouzla Fidela Castra, který údajně šířil komunistické tendence ostatních vůdců v Latinské Americe. 

Současnému Bílému domu však mohu přičíst k dobru i to, že zasadil poslední hřebíček do rakve nedávným plánům Jaira Bolsonara kooptovat své generály do vojenského puče, aby zabránil Lulovi v nástupu do funkce. 

Americký imperialismus je realitou a většinou vychází z amerických ekonomických zájmů, i když někdy skutečně vychází z jejich evangelické víry, že svoboda a demokracie jsou univerzálními hodnotami, dokud není dotčena jejich potřeba ropy a vojenské zájmy.

Problém je v tom, že ačkoli je Bílý dům dobře znám svými imperialistickými sklony, ti, kteří tuto kartu používají jako eso v každé debatě a slouží jim to  jako carte blanche pro země, které se chovají jako darebáci, aby si dělaly, co chtějí, dokud je to v rozporu s americkými zájmy, nehledají spravedlnost, ale protiamerickou pomstu. Není snad Rusko stejně imperialistické - nebo dokonce ještě více - než Spojené státy? Zvláště Češi to mohou říci s čistou tváří?

Kolik národů bylo fyzicky a kulturně napadeno Ruskem? Kolik národů je nuceno se podřizovat Kremlu, a to nejen v sovětské minulosti, ale i právě teď? Existuje snad nějaká pochybnost o moci Ruska nad Gruzií, Kavkazem, Maďarskem, Srbskem, dokonce i Slovenskem? Neměli bychom si vzpomenout na pobaltské země? Finsko? Čečensko? Bělorusko? Železnou oponu?

Je velmi nepoctivé neustále ukazovat prstem na Spojené státy, jako by byly jedinou imperialistickou mocností na světě, a omlouvat Rusko z jeho špatných činů, jako by se jen bránilo americkému imperialismu. Je to čistě pokrytecký argument. Rusko a Spojené státy jsou jako Batmanův Penguin a Joker... Jít na obranu jednoho z nich za jejich zločiny s ospravedlněním, že ten druhý spáchal ještě větší zločiny, je stejně směšné jako moje konfrontace s mým spolužákem, tím polským potomkem. Měli bychom se tomu smát, kdyby nebylo tragických důsledků, které taková obhajoba zúčastněným národům způsobuje.

A konečně, argument, že Rusko je vojensky a ekonomicky mnohem silnější mocností, je stejně neznalý jako ostatní. Jen si vzpomeňme na Vietnam a Afghánistán. Nebyly Spojené státy úžasně bohatší, silnější, vojensky lépe připravené, s největším zbrojním arzenálem na Zemi? A přesto nedokázaly zvítězit nad vůlí přežívajících vietnamských kmenů v džungli. Mám se dokonce zmínit o tom, že kulturně a vojensky stále ještě středověcí Afghánci nebyli poraženi Sověty ani Američany ani po mnoha letech války od každého z nich?

Stejné instinkty, díky nimž Vietnamci a Afghánci ustáli tolik let zbabělých útoků, jsou na místě i na Ukrajině. Jsou napadeným národem. Ti, kdo jsou napadeni, i Češi, si po svém najdou způsob, jak přežít. Existují výjimky, ale většinou, pokud národ vydrží dostatečně dlouho a najde způsob, jak se bránit dobytí, zvítězí. Ukrajinci tuto válku vyhrají, protože kdyby Rusko mělo skutečně takovou sílu, jakou představuje jeho vojenská převaha, jeho ekonomická a zbraňová převaha, už by vyhrálo. To, co ukazuje na velké šance Ukrajiny na vítězství, je dlouhá doba, kterou Rusko již má na to, aby tyto výhody proměnilo ve vítězství.

Pokud za všechny ty roky od zabrání Krymu (2014) a za současnou kapitolu války (od února 2022) postoupili jen o několik set kilometrů a zabili několik tisíc lidí, je to signál, že Rusko prohrává. 

Aby bylo ještě zřejmější, že Rusko má jen malou šanci na úplné vítězství, kromě pouhého pravděpodobného udržení většiny území, které již na východě Ukrajiny zabralo, skutečnost, že se zdá, že není schopno bránit ukrajinským bezpilotním letounům a jednotkám ve vstupu na vlastní území, jsou dalšími signály, že Kreml prohraje. Jak je možné, že Ukrajinci dokázali dobýt Kursk? Jak to, že Rusku trvá tak dlouho, než se zbaví Ukrajinců v Kursku?

I kdyby nakonec přiměli ukrajinská vojska k odchodu nebo k porážce, už jen to, že se dostali tak daleko, je známkou obrovské propasti mezi tím, čím se Rusko chlubí, a tím, čím ve skutečnosti je, pokud jde o vojenskou strategii a sílu. Neustálé útoky dronů daleko na ruské území jsou dalším signálem této neschopnosti ruských sil a vůdců. Vždy je třeba brát v úvahu nejen počty zbraní a vojáků, ale i chytrost napadených národů.

Včetně Čechů, kteří sice často nebojovali tváří v tvář svým nepřátelům, ale našli způsob, jak jejich úsilí sabotovat a velmi je touto typicky českou soft-power frustrovat. Švejkův faktor. Ohýbání se, aby pak dosáhl na rozkrok nepřítele. Ti Češi, kteří seskočili padákem do Prahy, aby zabili Reinharda Heydricha, sice neukončili nacistickou okupaci, ale zlomili hrdost nacistů a ukázali, že nejsou tak mocní, jak si chtěli namlouvat. A kdo nakonec vyhrál?