Bombardování a hladovění Gazy sleduje celý arabský svět - a zuří

23. 10. 2023

Ale její slova mi vštípila formativní vědomí, že bez ohledu na to, jak moc jsou křivdy spící, mohou pod tlakem, v dobrém i zlém, ožít. Drobné záblesky i velké otřesy tento názor znovu a znovu potvrzují. Arabské jaro bylo povstáním stížností, o nichž si několik silných mužů a hlubokých států myslelo, že byly navždy uspány. Ale i když se síly statu quo přeskupily a arabské jaro bylo odesláno do tragické složky dějin, dunění v místech, jako je Egypt, ukazuje, že bez ohledu na to, jak silné je to potlačení, hrozba výbuchu zůstává.

Problém  Palestiny jegtrvalý. Na dlouhá léta může být zapomenut, dokonce uzavřen, jako tomu bylo v případě postupných mírových a normalizačních smluv podepsaných mezi Izraelem a arabskými zeměmi. Ale není třeba mnoho, aby se znovu otevřel. Generace, které prožily války s Izraelem, nyní odcházejí a s nimi odchází i prožitá zkušenost, která dokázala, že válka s Izraelem byla vždy ztraceným případem. Místo nich poznaly nové generace Palestinu jen jako neúprosnou nespravedlnost, kterou musely přijmout jako trpké dědictví po svých předcích.

O pouhé dva týdny později se to odehrálo předvídatelně a nejdrastičtěji v arabských zemích, které normalizovaly vztahy s Izraelem - signatáři Abrahámských dohod z roku 2020 a Egypt (1979) a Jordánsko (1994). Jordánská policie se střetla s demonstranty, kteří se chystali vtrhnout na izraelské velvyslanectví v Ammánu. V Bejrútu došlo k dalšímu střetu mezi protestujícími a policií, tentokrát u velvyslanectví USA. Minulý pátek, stejně jako v pátek předtím, protestovali Egypťané proti izraelské strategii "znovupřijetí a vysídlení" Palestinců ve své zemi. V Maroku demonstrovaly tisíce lidí a skandovaly: "Lidé chtějí, aby normalizace byla kriminalizována." Izraelský styčný úřad v Rabatu byl uzavřen a jeho zaměstnanci repatriováni. Protestující, kteří pochodovali k izraelskému velvyslanectví, rozehnala policie v Bahrajnu. Kdyby se Súdán nenacházel ve vlastní válce, jistě by vypukly protesty podobné těm, které vznikly, když vláda v roce 2020 normalizovala vztahy s Izraelem.

Nejde však jen o záchvaty hněvu. Nejsou jen křečí svalové paměti pravidelných protestů, které vzplanou a utichnou pokaždé, když  palestinská otázka stane ožije. Jsou to velké posuny, které ohrožují stabilitu samotných arabských režimů. To je bolest hlavy, bez které by se mohly obejít. V propalestinském hněvu je něco, co se ve skutečnosti vůbec netýká Palestiny, ale toho, co celý palestinský stát představuje. Protesty jsou stále více pohlcujícím katarzním stavem truchlení nad všemi ztrátami, s nimiž se mnozí musí smířit; nad slabostí a nedostatkem solidarity a kompaktnosti mezi velkým blokem zemí, které se rozhodly sledovat spíše vlastní zájmy než panarabismus, nad nedostatkem demokracie v regionu a s tím souvisejícím nedostatkem důstojnosti a lidských práv. Tento zúžený prostor pro občanský protest a vyjádření činí z palestinských demonstrací sankcionovaný prostor pro vyjádření národní frustrace, která by v případě pojmenování znamenala nejen útlak bezpečnostními složkami, ale i zadržení, zmizení a v případě Džamála Chášukdžího i smrt.

Protesty za Palestinu se již přenesly na toto zakázané území. V pátek se pokus egyptského prezidenta Abdela Fataha al-Sísího nasměrovat hněv na jeho podporu - povolením celodenních propalestinských demonstrací - zvrtl, protože protestující se vymanili z určených míst a zamířili na náměstí Tahrír. Skandovali "chléb, svobodu, sociální spravedlnost", heslo z protestů v roce 2011, které zaznělo v ikonickém ohnisku a z něhož vládě běál mráz po zádech.

Arabský svět se od poslední války v Gaze před téměř deseti lety změnil. Egypt se ocitl v hospodářské krizi pod vedením nervózní vlády. Stejně tak Jordánsko. A stejně jako Saúdská Arábie je to monarchie, která neustále balancuje mezi tyranií absolutní, nezodpovědné moci a ústupky, dotacemi, protekcí a útlakem, na nichž je tento styl vlády postaven. Katar, kde sídlí politická kancelář Hamásu, je mocný a vzestupný, protože se v posledním desetiletí stal největším světovým vývozcem zemního plynu; nyní soupeří s USA, aby nahradil ruské dodávky do Evropy. Spojené státy, které jsou pro Izrael v regionu opěrným bodem, již nemají takový vliv jako dříve - kombinace sklerotické blízkovýchodní politiky, vysokých cen energií, které zemím produkujícím ropu a zemní plyn přinášejí neočekávanou důvěru, a poklesu rozptylujícího napětí uvnitř samotných arabských zemí i mezi nimi snižuje potřebu bezpečnostního profilu USA v regionu. Zbývající vliv, který mají, může být značně omezen domácími kalkulacemi a tlaky.

Není těžké vidět, jak se těžce vydobyté sbližování zvrátí. Normalizace vztahů se Saúdskou Arábií, která  by byla pro Izraelce velkým přínosem, pokud by jí bylo dosaženo, je pozastavena a v dohledné budoucnosti pravděpodobně mrtvá. Místo toho saúdský korunní princ Mohammed bin Salmán hovořil s íránským prezidentem Ebrahímem Raisím v jejich údajně vůbec prvním telefonátu od obnovení vztahů v březnu.

Izrael se tak ocitá ve špatné pozici, která činí jeho reakci v Gaze nejen brutální - bez plánu a koncovky - ale i hloupou. Bombardování Gazy, její odříznutí od světa a výpady proti ní si vyžádaly nejen hněv "arabské ulice", kterou je příliš snadné přehlížet jako místo pravidelného marného pálení vlajek, ale také světových organizací na ochranu lidských práv v New Yorku a Londýně, které nyní Izrael obviňují z válečných zločinů.

Arabské země s Izraelem válčit nebudou. Nemusí to však udělat, aby se pozice Izraele výrazně oslabila, aby se regionální zprostředkovatelé stáhli - jak již učinili, když byl zrušen summit s Joe Bidenem v Ammánu - a aby byli nestátní aktéři ještě více vtaženi do války. Palestinská stížnost pak bude vzkříšena tím nejhorším možným způsobem - bez řešení a míru pro Palestince, s trvalou zranitelností Izraele a s rozbouřením regionu, jehož schopnost revolty po roce 2011 rozhodně neusnula. Stačí lidi dostatečně zmáčknout, a je to všechno pořád tam.

Podrobnosti v angličtině ZDE