Konflikt v Gaze: Není to o "okupaci"

24. 10. 2023

čas čtení 10 minut
Málokdy se stává, že veškerá vina za konflikt padá na jednu stranu. To však neznamená, že by vina měla být rozdělena rovným dílem, píše David Benatar.

Obecně se má za to, že obviňování obětí je nepřijatelné. Ale když je zločinem pogrom a oběťmi jsou Izraelci, zdá se, že mnoho vzdělaných lidí si myslí něco jiného. Po otřesných událostech ze 7. října, kdy džihádisté Hamásu z Gazy vtrhli do jižního Izraele a provedli nelítostné mučení a masové vraždění, mnozí spěchali, aby přenesli odpovědnost za chaos přímo na bedra Izraele. I když jsou hrůzy mrzačení, znásilňování a braní rukojmích uznány, je nám řečeno, že tyto události musí být chápány v jejich správném "historickém kontextu".

Problém s tímto argumentem spočívá v tom, že navrhovaný historický kontext je vybrán selektivně. Útok Hamásu si vyžádal životy nejméně 1 400 Izraelců, ale jeho "hlavní příčina" byla téměř okamžitě připsána spíše "okupaci" než doktrínám účastníků. Podle tohoto narativu Hamás pouze reaguje na život v tlakovém hrnci v obleženém pásmu Gazy. Zasazení pogromu do historického kontextu "okupace" však nic nevysvětluje, pokud "okupace" není také vysvětlena ve svém historickém kontextu. Ani izraelská reakce na pogrom není v tomto vysvětlení náležitě zasazena do kontextu. Vůbec se neuvažuje o pravděpodobných důsledcích toho, že Izrael v reakci na masakr na Hamás neudeří (nebo udeří nedostatečně).

V cyklech násilí může být jakýkoli akt agresivity vnímán jako reakce na to, co mu předcházelo. Problém je o to složitější, že historie i lidské chování jsou komplikované. Často dochází k nedorozuměním, dezinformacím a nepřiměřeným reakcím v kombinaci s lidskou tendencí je nevidět. Málokdy se proto stává, že by veškerá vina patřila na jednu stranu. To ale neznamená, že by vina měla být rovnoměrně rozdělena. Velmi často je jedna strana mnohem horší než druhá, i když ta lepší má k dokonalosti daleko.

Určit původ arabsko-židovského konfliktu není snadné, ale ohlédnout se téměř sto let nazpět k palestinským nepokojům v roce 1929 a jejich počátkům je poučné.

Při těchto nepokojích bylo zabito 133 židů a dalších 339 bylo zraněno Araby. Stejně jako v roce 2023 byly oběti mučeny a mrzačeny. V důsledku násilností v roce 1929 byli židé evakuováni z mnoha oblastí, včetně města Hebron, kde si udržovali téměř nepřetržitou přítomnost od zničení druhého židovského společenství v roce 70 n. l.

Samozřejmě, že tyto nepokoje samy o sobě je třeba vysvětlit. Vznikly z arabských obav z rostoucí židovské imigrace do mandátní Palestiny na pozadí Balfourovy deklarace z roku 1917, v níž Britové deklarovali svou podporu vytvoření židovského státu v Palestině (její části). Bezprostředněji byli Arabové znepokojeni, když židé přinesli k Západní zdi sedadla a lavice (pro nemocné) spolu s přepážkou pro oddělení pohlaví, což bylo v rozporu s nařízením z roku 1925. Arabové považovali tento krok za součást "sionistického projektu", což je důvod, který vyvolal arabské násilí. To následně podnítilo židovské demonstrace u Zdi a tyto demonstrace byly jedním ze spouštěčů nepokojů v roce 1929.

Někteří Arabové poskytovali židům přístřeší a Arabové byli také zabiti během nepokojů v roce 1929. Téměř všichni byli zabiti britskými silami, které se snažily dostat násilí pod kontrolu, ale v několika případech židé zavraždili nevinné Araby v odvetných útocích. Nic z toho však nemělo nic společného s okupací, a to z toho prostého důvodu, že v roce 1929 nedošlo k židovské okupaci Palestiny. Samozřejmě, že tam žili židé. Mnozí se tam narodili. Jiní byli uprchlíci nebo imigranti. Ať už si člověk myslí o imigraci cokoli, rozhodně to nebyl stav, na který by byly masakry ospravedlnitelnou reakcí.

Ti, kteří o tom pochybují, by se mohli zamyslet nad následujícím případem. Možná, že dnes existují Američané, kteří se obávají, že arabská imigrace a změněné politické prostředí, které může ještě vyvolat, nakonec přimějí USA k tomu, že upustí od své současné podpory Izraele. Mohli by tedy tito Američané být ospravedlnitelní ohledně masakrování imigrantů a uprchlíků z arabských zemí na základě těchto politických obav? To by bylo xenofobní násilí a jeho vysvětlení by nebylo ospravedlněním.

Problémem roku 1929 nebyla "okupace", ale odmítnutí přijmout jakýkoli židovský stát v Palestině. Toto odmítnutí je v kontrastu s opakovaným (i když ne vždy upřímným) židovským souhlasem s dvoustátním řešením, včetně židovského souhlasu s Peelovou komisí v roce 1937 a plánem OSN na rozdělení Palestiny v roce 1947. Tehdejší arabské odmítnutí rozdělení a dnešní odmítnutí židovského státu Hamásem mají kořeny ve stejném tvrzení, že židovský stát je osadnicko-koloniálním podnikem. Ale tato charakteristika je prostě falešná.

Za prvé, Izrael není kolonií žádné země, ani jako kolonie nebyl založen. Není jako britské kolonie v Americe a Austrálii, ani jako belgické nebo německé kolonie v bývalém Kongu a jihozápadní Africe. Židé nebyli nikým posláni, ani nemigrovali z jedné země nebo dokonce z jednoho regionu. Jinými slovy, neměli žádnou metropoli. Navíc mají rodové vazby k půdě. Je to místo, odkud přišli a odkud byli vyhnáni. Tím nechci popírat, že Palestinci mají vazby na stejnou zemi, ale není to kolonizace, když se do ní vracejí ti, kteří jsou vyhnáni ze své země. Palestinští exulanti, kteří to popírají, by se mohli ptát sami sebe, zda se jejich vlastní nároky na nějakou část Palestiny časem vypaří, a pokud ano, kdy?

Za druhé, velká část izraelské židovské populace je potomky uprchlíků. Patří mezi ně nejen uprchlíci před pogromy a šoa v Evropě, ale také asi 650 000 židů, kteří uprchli před pronásledováním v arabských zemích a Íránu. Ostatní židovští Izraelci jsou migranti, kteří se přestěhovali do Izraele, protože z mnoha důvodů tam chtějí být. Uprchlíci a migranti nejsou kolonialisté. Ti, kdo toto rozlišení odmítají, budou nuceni uznat, že v Evropě, Americe a dalších západních zemích nyní dochází k podstatné muslimské kolonizaci. To není rozumná charakteristika a není to ani charakteristika, kterou by západní stoupenci Palestinců dychtivě bránili.

Jak je to tedy s "okupací" v roce 2023? Pásmo Gazy není okupováno a nebylo okupováno od roku 2005, kdy se Izrael z tohoto území jednostranně stáhl. Je pravda, že Izrael – spolu s Egyptem – kontroluje hranice Gazy, ale to není totéž jako okupace. Je také pravda, že částečná blokáda (po masakru ze 7. října, která se změnila v úplné obléhání) přinesla obyvatelům Gazy těžkosti, ale není to bezdůvodné postižení. Blokáda byla uvalena ve snaze kontrolovat přísun zbraní do Gazy, o nichž Izraelci věděli, že je Hamás použije k útoku na Izrael.

Izrael nadále okupuje Západní břeh Jordánu, ale odpovědnost za tento hlavolam nelze svalovat pouze na Izrael. K uzavření míru jsou zapotřebí dvě strany. Každý, kdo tvrdí, že by Izrael mohl konflikt vyřešit prostým stažením ze Západního břehu, by se měl pokusit pochopit, že výsledky stažení z Gazy ukazují, že je to nemožné. Tato zkušenost nám poskytla bolestnou lekci o nebezpečích vyklizení sporných pozemků při absenci mírové dohody (a možná i bez ní). Od té doby, co se Izraelci stáhli z Gazy, byla tato oblast pravidelně využívána jako odpaliště pro tisíce raket na Izrael (navzdory blokádě) a nyní i pro nejhorší masakr židů od dob nacistů.

Nic z toho nečiní Izrael nevinným. Na Západním břehu Jordánu dochází k propuknutí násilí židovských domobran a dalším případům teroru proti Palestincům. To je neomluvitelné a Izrael by měl zajistit, aby pachatelé pocítili plnou sílu zákona. A přestože bezpečnostní zeď a kontrolní stanoviště kolem Západního břehu Jordánu jsou nutnou reakcí na teror, který vedl k jejich výstavbě, zacházení s Palestinci by mělo být prováděno s větším ohledem na jejich důstojnost. Taková kritika je rozumná.

Ale ti, kdo veškerou (nebo téměř celou) vinu za probíhající konflikt a následnou absenci Palestinců bez státní příslušnosti svalují na Izrael, projevují buď zlou vůli, nebo naivitu. Zrušení blokády Gazy a jednostranné stažení ze Západního břehu Jordánu by se pro izraelské židy rovnalo sebevraždě. Totéž platí o návrhu, že by mohl existovat jednotný stát židovských a arabských občanů od řeky Jordán až po Středozemní moře. Ti, kdo takový stát navrhují, musí vysvětlit, které zemi v regionu by se tento stát nejvíce podobal. Ani jeden stát na Blízkém východě si ani vzdáleně nevede tak dobře jako Izrael, pokud jde o liberální a demokratické svobody. Jaký máme důvod se domnívat, že sjednocená Palestina by byla jiná, zvláště když jsou v politice antisemitští odmítači, jako je Hamás?

Když se zeptáme, co by každá strana konfliktu mezi Hamásem a Izraelem mohla udělat jinak, je mnohem snazší říci, co by mohl udělat Hamás. Mohl by přestat útočit na Izrael. Kdyby se přestal chovat jako fundamentalistický, represivní a teroristický režim, kterým je, a využil své zdroje k vybudování rodícího se palestinského státu, přinesl by svým občanům větší prosperitu, postupně by uvolnil omezení na svých hranicích a ukázal, že Palestina může vedle Izraele existovat v míru.

To ale samozřejmě není to, co Hamás chce.

Celý článek v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
2513

Diskuse

Obsah vydání | 26. 10. 2023