Sledoval jsem, jak Hamás rozpoutal peklo

24. 10. 2023

Kolem mě prosvištěl pohledný muž ve vojenské uniformě. Žena s tetováním a piercingem klidně usrkává cortado v kavárně naproti mně. Kolem se hemží mladá rodina. To je Izrael v roce 2023.

Jsem na cestě na promítání "syrových" záběrů masakrů ze 7. října, které Hamás spáchal na izraelských civilistech. Zvěrstva, která jsou popírána a odmítána napříč sociálními médii a v některých tradičních médiích po celém světě. "V roce 2023 se stále potýkáme s popíráním holokaustu," říká můj kontakt v mediálním oddělení IDF. "Tato událost je pokusem to napravit." To je také Izrael v roce 2023.

Záznamová zařízení byla zakázána. Žádné fotografie ani nahrávky. Je to, jak nám bylo řečeno, příliš hrozné. A tak se stalo, že v 11:30 místního času se asi 250 mezinárodních novinářů shromáždilo na vojenské základně na předměstí Tel Avivu. Jsou rozloženy stovky lahví s vodou. Personál je usměvavý a přátelský.

Nikdy jsem neviděl izraelské tiskové mluvčí tak profesionální, uhlazené a – vskutku – okouzlující. Pokud to zní lehkovážně, není tomu tak. Je to země, která tradičně upřednostňuje tvrdou sílu nade vše, často na úkor svého poselství. Nyní se zoufale snaží ukázat světu, čemu čelí.

Místem konání je přednáškový sál s velkým pódiem. "7. října 2023. Masakr Hamásu. Collected Raw Footage." je název na obrazovce, která pokrývá zadní stěnu. Znovu připomínáme, že nejsou povolena žádná zařízení. Existují otázky týkající se anonymity obětí, zejména těch, které jsou stále naživu, znásilněny nebo vzaty jako rukojmí.

Mluvčí IDF Daniel Agari vystoupil s několika předběžnými poznámkami. "Chceme, aby lidé pochopili, za co bojujeme," říká. "Tohle je něco jiného. Něco se stalo Izraeli. Nejde o vztek nebo spravedlnost, ale o pocit, že je to zločin proti lidskosti. To je dobré a špatné. Smrt versus život. Tihle teroristé udělají cokoliv. [spáchat jakýkoli trestný čin]. A nemá to nic společného s islámem," dodává. Je to refrén, který slyším během celé akce. Je zřejmé, že slovo jasně oddělilo Hamás, širší Palestince a především islám.

Co je také jasné, jsou emoce. Agari je technicky vzato hlásnou troubou médií, ale uchyluje se k rétorice. "Proč si připoutali GoPro? Proč volají rodině toho, koho zavraždili? Protože jsou hrdí na to, co dokázali."

Pokračuje. "Znásilnění – kde je islám? Spálení – kde je islám? Stínání hlav – kde je islám?... Zabíjeli nemluvňata, staré lidi, nemocné lidi... Nedovolíme, aby svět zapomněl, proti komu bojujeme. Hamás chce mrtvé obyvatele Gazy. Neberete si lidské štíty; jinak se nezavrtáte pod nemocnicemi. Tohle je Hamás, ne Palestinci."

Odchází z pódia. Záběry začínají: Vidíme několik teroristů Hamásu, jak sedí na korbě náklaďáku, který vjíždí do Izraele. Vykřikují a jásají. Vějířovitě se rozbíhají do ulic. Střelba na auta. Vytahují krví nasáklé mrtvoly z aut na ulici. Ženské tělo je vymrštěno na silnici. "Alláhu Akbar! Alláhu Akbar!" Pláčou.

Teroristé se rozbíhají do ulic a přes kruhový objezd. Mají to tady na starosti. Bezpečnostní selhání jsou zde monumentální. Někteří muži vstoupí do kibucu. Izraelské civilní auto zastaví a řidič se nakloní doleva, aby si promluvil se strážným, o kterém předpokládá, že sedí na kontrolním stanovišti. Zprava se vynoří terorista a střílí. Vnitřek auta potřísní krev. Rozmazává se po čelním skle.

Obrazovka prostřihne dovnitř kibucu. Pohled je z kamery GoPro připoutané k tělu teroristy. Jeho automatická puška vyčnívají stejně jako na obrazovce v Call of Duty. To je záměrné; ISIS udělal to samé. Je to gamifikace teroru.

Objeví se pes, který k němu dychtivě běží. Skloní pušku a vystřelí na zvíře. Zhroutí se na zem. Je zvláštní, že ze všech vražd, které vidíme na plátně v průběhu toho rána – a vidíme jeden masakr za druhým – tohle vyvolává nejhlasitější zalapání po dechu.

Uvědomuji si, že se dívám na sestřih zvěrstev. A je to ještě horší. Vyděšený Izraelec ve spodkách a jeho dvě malé děti, také ve spodním prádle, s křikem utíkají. Násilníci slezou z náklaďáku a hodí granát do díry, kde se ukryli. Otcovo tělo padá na zem pokryté krví. Teroristé odvedou dvě děti – pokryté krví jejich otce – do místnosti. "Táta je mrtvý," křičí jeden na svého bratra. "Není to žert. Je opravdu mrtvý. Kéž bych byl mrtvý! Kéž bych byl mrtvý!" křičí. Dokonce i v rámci litanie hrůzy, které jsem byl ve své kariéře svědkem, je to děsivě znepokojující.

Nová scéna zobrazuje muže ve fotbalovém dresu ležícího na zemi pokrytého krví. Sténá bolestí. Terorista vezme do ruky motyku a začne ho mlátit po hlavě – znovu a znovu a znovu. "Alláhu Akbar!" křičí znovu a znovu a znovu.

Na obrazovce se objeví tančící žena. Je oblečená v crop topu a titěrných šortkách, směje se a usmívá. V další scéně se hýřilové krčí na zemi, zatímco teroristé se ženou přes pole. Návštěvníci večírku utíkají s křikem. Lidé jsou vytahováni z aut. Zkrvavené mrtvoly jsou házeny do hlíny, zatímco Hamás jásá a pokřikuje.

Sleduji oslavu života spolu s fetišizací smrti.

Na obrazovce se objeví překlad arabštiny, když terorista Hamásu volá svému otci: "Otče, zabil jsem 10 Židů! Zkontrolujte svůj WhatsApp! Poslala jsem vám fotky! Otče, zabil jsem 10 Židů! Holýma rukama jsem zabil 10 Židů. zkontrolujte svůj WhatsApp. Otče, buď na mě hrdý!"

Začínám ztrácet pojem o čase. Vyděšená spoutaná rukojmí je vytažena z náklaďáku uprostřed jásajícího davu. Ukazují nám obrázky popálených dětí, tak malých, že byste je mohli kolébat v ohbí paže. Jeden novinář mi řekl, že přikrývka, do které byla zavinutá, je jednou z těch, které se dávají novorozencům.

Teroristé střílejí bez rozmyslu – a s hrdostí ukazují krví potřísněná záchodová prkénka. V závěrečné scéně se teroristé vloupají do kanceláře a špehují muže, který se krčí na podlaze u stolu. Štěkají na něj otázky. Na něco se ho ptají – začne křičet Alláhu Akbar! Ale očividně to nestačí k tomu, aby je uspokojil, a oni ho odbouchnou.

Trvalý sadismus konečně ustává. A já se procházím venku, abych se napil vody a uvolnil se. Jsme povoláni zpět na brífink generála Mickeyho Edelsteina z velitelství Gazy. "Přišli, aby zabíjeli a pálili civilisty. Ne vojenský personál. Civilisty," říká. "Bojuji proti Hamásu už mnoho let, ale upřímně jsem si nikdy nemyslel, že budou tak násilní."

Pokračuje. "Řekli jsme civilistům, aby evakuovali severní Gazu. Ano. [Jdeme dovnitř] a jsou tam civilní oběti. Ale my nehledáme děti, které bychom mohli zabíjet. Nechceme zabíjet rukojmí proto, že nechodí dostatečně rychle. Nenajdeme děti a pak je nedonutíme, aby šly a požádaly své sousedy, aby vyšli ven, a když to udělají, tak je zabijí."

Pohybuje se na méně emotivní půdě. "Máme důkazy o zapojení Íránu," říká. "Nemohu to příliš rozvádět, ale v Gaze jsou vycvičené buňky." Písemné instrukce byly objeveny na zajatých a zabitých teroristech, dodává. Mohly to být orgie sadismu a krvežíznivosti, ale také plánované vojenské cvičení.

Přichází otázka ohledně obrovského bezpečnostního selhání, které umožnilo, aby se to všechno stalo. Edelstein upadá do zamyšlení. "Selhali jsme," říká tiše. "To se nám nepodařilo."

Akce končí. Odcházím a přemýšlím o tom, co jsme viděli. Tyto obrazy jsou jen jednou z děsivých událostí v širším konfliktu, který je tragický v pravém slova smyslu, protože neexistují žádné dobré možnosti. Okupace, utrpení civilistů v Gaze, nekonečné, nekonečné násilí. Izrael reaguje, protože má povinnost chránit životy civilistů v Gaze.

Ale ještě něco je jasné. Něco, co záběry potvrdily. To, co se stalo 7. října, nemělo nic společného s odporem. Nemělo to nic společného s okupací nebo jednostátním či dvoustátním řešením. Bylo to o něčem mnohem starobylejším a atavistickém – o touze zabíjet Židy, ať jsou kdekoli a ať jsou kdokoli. A tomu nelze ustoupit.

Celý článek v angličtině: ZDE