Patříme na Západ, ale…
7. 9. 2023 / Matěj Metelec
Přináležitosti k Západu se do české debaty periodicky vrací, ať už coby skutečná otázka, jako v letech 1945–1948, nebo jako rétorická strategie. V poslední době sledujeme spíše to druhé. Protože Rusko vede na Ukrajině agresivní válku, a podle sociologů je podíl odhodlaně proruských sympatizantů v české společnosti ve skutečnosti velmi malý, politicky významný tah směrem k Východu u nás prakticky neexistuje. Důraz na to, že si máme vybrat, zda patříme na Západ nebo na Východ se objevuje zpravidla v kontextu kulturních válek, v nichž se se používá jako delegitimizační beranidlo na protivníka. Paradoxem je, že v mnoha směrech je naše faktická přináležitost k východu nikoho nezneklidňuje.
V oblastech jako je daňový mix, poměr mezd a cen nebo přístupu k adaptaci na klimatickou krizi podle všeho svou sounáležitost se Západem potvrzovat nepotřebujeme, či přinejmenším nikdo nestaví rozhodnutí mezi Západem a Východem jako jednoznačnou dichotomii. Jako by se převrátila situace z devadesátých let, kdy to byla primárně ekonomická politika, která rozhodovala o tom, že „patříme na Západ“. Přestože se totiž o polarizaci české společnosti mluví hlavně v posledních letech, po linii buď – anebo, která kondenzovala v hesle „Doleva nebo s Klausem“, se štěpily už léta devadesátá, kdy právě Václav Klaus zosobňoval světlou kapitalistickou budoucnost.
Současný apel na potvrzení naší přináležitosti k Západu má předobraz v devadesátých letech. Tehdy na „návratu do Evropy“ panoval všeobecný konsenzus, byť v situaci, kdy v podstatě nebylo jiné alternativy. Co znamenala přináležitost k Sovětskému svazu bylo ještě v příliš živé paměti, a komunističtí nostalgici beztak neměli, kam se obrátit. Nebylo-li jelcinovské Rusku zcela demokratické, nepochybně bylo reálně a velmi divoce kapitalistické.
Z tehdy často opakovaného výroku německobritského politologa Ralfa Dahrendorfa, že šest měsíců budou trvat ústavní reformy, šest let usazení reformy hospodářské a šedesát let, než se ustaví stabilní občanská společnost, mnoho nezbylo. Dahrendorfův pesimismus byl vlastně ještě příliš optimistický – proč by na nás měl Západ, který budeme dohánět, šedesát let čekat? Navíc pád východního bloku změnil i samotný Západ. Potvrzoval, že zastánce tvrdé linie Ronald Reagan měl pravdu a verdikt dějin posvětil neoliberalismus. Tomu se mohly bránit alespoň ústupovým bojem západoevropské sociální státy, sotva však východoevropské společnosti, které věřily tomu, že jsou vlastně v plenkách a všechno, co zavání socialismem katastrofálně selhalo.
Postkomunistické státy byly sice přijaty, postupně a pomalu, do evropské rodiny, Evropská unie však přes všechno přerozdělování nikdy nevyvinula mechanismy, které by vyrovnávaly třeba nesouměřitelné mzdové podmínky v jednotlivých státech, a tak i v ní zůstaly chudými příbuznými. Geopoliticky možná patříme na Západ, v ekonomické sféře jsme však zůstali na Východě, a paradoxně se o to postarali, a stále starají, ti, kteří se tváří, že v oblasti bydlení, mezd nebo daní jsme dosáhli jakési zázračné optimum, jež jakýkoli zásah může jen zhoršit. Z české debaty lze snadno nabýt dojmu, že s řadou problémů, s nimiž se současný svět potýká, jsem si v České republice dokázali poradit, když ne ideálně, tak přinejmenším „paretooptimálně“. Jaksi to ale znamená, že máme (mimo jiné) pořád východní mzdy a západní ceny.
Diskuse