Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Češi na své chudé spoluobčany kašlou

9. 9. 2023 / Pavel Veleman

čas čtení 5 minut

"To, co je odvozené a druhořadé, je zkoumáno se strašlivou podrobností, avšak to, co je nejdůležitější, je neznámé stejně jako před tisíci lety"

Leonid Lipavskij, 1934

Těch asi 600 podpisů pod peticí za zachování (nejen) sociálního bydlení v Praze a několik stovek lidí na demonstraci není žádný velký úspěch, když vezmu v úvahu zejména fakt, že jsou to stále stejní nadšenci několika organizací, kteří se opravdu vejdou do těch padesáti postavených stanů před Magistrátem hlavního města Prahy. A pochopitelně počítám i několik "přifařených" politiků nebo budoucích politiků, kteří si zde mnohdy hrají své vlastní mocenské hry.

Kdo však v tomto prostoru strašně moc schází, jsou akademici, profesoři a učitelé sociálních škol společně se svými studenty, sociální pracovníci obecních úřadů, pobytových zařízení, úřadů práce, velkých neziskových organizací a také - lidé v sociálních potížích, se kterými pracujeme, ale kteří nejsou (nejdou) s námi…

Otázka proč tomu tak je, je velmi bolestná pro všechny účastníky a podporovatele tohoto zápasu, ale nejde se jí vyhnout, pakliže chceme být opravdu alternativou k nabubřelosti politiků, kteří vše vidí přes čísla a počty účastníků.

Moje "oblíbená" paní radní pro sociální oblast a bydlení je A. Udženija v Praze (na její osobě lze totiž nádherně ukázat nutnost a oprávněnost školy "Kritické sociální práce"). Tato politička a její myšlenkoví přátelé dokáží zhmotnit svá marketingová čísla do politické cedule, která si říká o karikaturu mého následujícího odstavce:

"Během několika měsíců jsem navštívila 3333 klientů, pořídila si fotku, přinesla drobný dáreček a hrála s klienty na bubínek. Dále jsem navštívila 333 sociálních organizací. Zde jsem přinesla opravdovým srdcařům sociálních služeb a práce - obrovské čokoládové srdce. Na závěr příjemného setkání mi ředitelky a ředitelé políbili prsten věrnosti…."

Že u tohoto cirkusu prázdnoty asistuje velká většina nás, sociálních pracovníků (někdo kvůli své hlouposti, někdo kvůli kariéře a všichni kvůli ekonomickému přežití), je věc vlastně pochopitelná a těžko si ji můžeme příliš vyčítat.

Popsat a přiznat si tento jasný fakt ponížení naší profese je však naší povinností k pochopení smutné pravdy: Proč jsme stále v tak velké menšině?

Klientům, kterým čím dál častěji nemáme co nabídnout právě díky nefunkční sociální politice lidí jako je paní radní Udženija, se stáváme prodlouženou rukou této moci, kterou třeba lidé opravdu na dně, v bídě exekucí a ulice bytostně nesnášejí. Prostě jsme se stali součástí mainstreamového marketingu sociálního kýče a klienti nás spojují s touto povrchní a často i represivní činností.

A tak se ta opravdová sociální práce našeho každodenního boje o zachování důstojnosti statisíců obyvatel, na které se řítí jako větrná bouře - sociální katastrofa rozměrů, které tato země nezažila dlouhá desetiletí - tímto devalvuje.

Nemožnost se důstojně uživit vlastní prací (pracující chudoba), nemít dostupné bydlení a značné snížení životní úrovně, které následně rozjíždí všechny patologie a stresové faktory - je velmi těžké politikům vysvětlit.

Téměř každý z nás sociálních pracovníků tuto existenční úzkost zažívá každý den nejen u klientů, ale stále více i u své osoby, u svých známých, u své rodiny.

A to by měl být paradoxně ten spojovací článek našeho společného soucitu - jak napsal filozof Jan Patočka ve svých posledních textech - "solidaritou otřesených".

My totiž máme svým finančním a existenčním životem ke svým klientům daleko blíže než k většině politiků, kteří netuší, co je to žít od výplaty k výplatě. To jen pocit maloměšťáckého studu za naší často také zoufalou sociální situaci, kterou nám vytvořili politici a političky - nám brání přiznat si tvrdou pravdu.

Ta naše tolik těžká profese práce s lidmi - potřebuje zejména politickou, ale i finanční svobodu, aby byla pro klienty důvěryhodná a nebáli se s námi být. Toto skutečně reálné sblížení lidí různých sociálních skupin jsem s úžasem sledoval jedině v "Autonomním sociálním centru Klinika" a bylo zajímavé, jak se podpora širší veřejnosti postupně zvětšovala.

Najednou se ta propast světů lidí jako je paní Udženija a nás ostatních nasvitila tak jasně, až z toho politická oligarchie dostala strach a to byl taky důvod, proč byla zničena.

Sociální poměry