Tento graf není zajímavý ani tak tím, jak je použit v článku pana Dolejšího, ale tím, jak mu rozumí a jak ho bez zaváhání interpretuje autorka. Její postoj dobře odráží reakce na tento komentář:

Tento závěr a samozřejmost, s jakou je na základě grafu učiněn, si zasluhuje trochu pozornosti. V první řadě se jedná o zjevně příliš silné tvrzení, které samotná prezentovaná data neumožňují dovodit. V druhé řadě je graf i přes zavádějící popisek udělán způsobem, který zjevně podporuje autorčin závěr, ačkoliv jiný způsob konstrukce grafu by nejspíš ukazoval závěry odlišné. Oba problémy přitom vzájemně souvisí. Třetí problém je v ignorování možných mechanismů, které by mohly odporovat závěrům autorky.

Pokud se podíváme na první problém, tak zcela chybí jakákoliv informace o tom, jaký stav je „žádoucí“, respektive „ideální“. Takový stav sice musí nutně zahrnovat hodnotové preference toho, kdo ho formuluje, ale pokud před jeho formulací zavřeme oči, vycházíme z tichého předpokladu, že ideálním je nahodilý bod, který, shodou okolností, odpovídá naší interpretaci (a můžeme jen děkovat osudu, že takto nepracují piloti letadel s výškou letu). Dostáváme se tak na pole zdůvodňování vlastních závěrů pomocí zdánlivého vyhodnocení dat, aniž bychom to přiznali.

S tím souvisí i to, jak je graf konstruován. Základem obou bázických indexů je (vzdor popisku) rok 2023. Tato volba zcela zřejmě povede k tomu, že jakýkoliv vývoj se v tomto bodě sejde – závěr bude vždy „korekcí“, bez ohledu na skutečnost. Rozhodnutí je přitom arbitrární jak z hlediska zvoleného roku, tak z hlediska vzájemného poměru indexů. Podívejme se, jak odlišný výsledek získáme, pokud (poněkud nepřesně)změníme základ indexů (pro zachování podobné grafiky zpracováno v grafickém editoru, ne v tabulkovém procesoru).

Pokud bychom chtěli prokázat, že vývoj nejprve „korigoval“ nepříznivou historickou situaci, ale následně se vlivem COVIDu-19 a ruské agrese a inflace změnil v nepříznivý, graf by mohl vypadat takto:

 

Pokud bychom měli informaci o tom, že ani „korekce“ probíhající do roku 2020 nebyla dostatečná, mohl by graf vypadat klidně takto – a dávat obrázek, který by byl pro zaměstnance podstatně méně příznivý:

Situace ale může být teoreticky opačná – co kdybychom skutečně žili v zemi, kde je reálná mzda extrémní a dusí zaměstnavatele – pak by byla autorkou popisovaná „korekce“ potřeba mnohem víc a museli bychom se smířit s tím, že musí ještě nějakou dobu pokračovat (v původní variantě graf naznačoval, že jsme se dostali do ideálního bodu, nyní bychom mu byli vzdáleni):

Autorka ale informaci o tom, co je žádoucí vzájemný poměr obou ukazatelů nikde neuvádí – k uvěření ponechává, že hodnota roku 2023 je „přesně“ bolestivou korekcí a spíše se zdá, že věří tomu, že jakýkoliv vzájemný pohyb ukazatelů je (správnou) korekcí, aniž by zohledňovala to, že reálný trh má s tím ideálním jen málo společného. Interpretace grafu tak zůstává zcela arbitrární, v duchu principu „přání otcem myšlenky“, případně úlitba jakémusi „bohu korekcí“.

Tím se dostáváme k tomu, co v podobných interpretacích zcela chybí – vztah k realitě a procesům, které výsledný vývoj utvářejí. Už samotná definice obou ukazatelů naznačuje, že jeden z nich je zcela samozřejmě mnohem robustnější vůči inflaci než druhý. Produktivita práce bývá definována jako hodnota množství zboží a služeb, které pracovník produkuje v daném čase. Vzhledem k tomu, že inflace představuje „oslabení reálné hodnoty (tj. kupní síly) dané měny vůči zboží a službám“ (ČNB), je zřejmé, že se do reálné produktivity nepromítne. Odlišná je situace reálné mzdy, kdy mzdy (a platy) jsou typicky vázány na smlouvy s nominální hodnotou mzdy, jsou tedy inflací rychle a přímo ovlivněny. Růst reálné mzdy je přitom proces, který často vyžaduje na straně zaměstnanců nemalé náklady a čas spojené s hledáním nové práce, případně s vyjednáváním o nárůstu mzdy. Vzhledem k mocenské asymetrii je přitom jasné, pro kterou ze stran je situace výhodnější – to odrážejí i extrémní nárůsty zisků některých firem. Zároveň můžeme z grafu krásně dovodit, že náklady inflace nesou do značné míry právě zaměstnanci.

Kdyby se jednalo o interpretaci studentky bakalářského stupně studia, nebylo by asi jejímu postupu věnovat větší pozornost a věřím, že opravená verze seminárky by již tyto nedostatky neobsahovala. Zde se ale jedná o ekonomku s postgraduálním vzděláním v pozici hlavní ekonomky významné banky a členky NERV – tedy to nejlepší, co můžeme v této zemi očekávat. Jedná se o odraz celkového přístupu ekonomů k interpretaci dat? Pokud ano, poskytuje to velmi smutný obrázek o stavu tohoto oboru v naší zemi.

Vytisknout