Klamná fantasmagorie útěšné jednoty a pravdy v projevu prezidenta Pavla

10. 3. 2023 / Boris Cvek

čas čtení 9 minut
Našel jsem si čas a ze záznamu a v klidu jsem si pustil inaugurační projev pana prezidenta Pavla. Nejvíce ze všeho musím zdůraznit svou radost nad kontrastem mezi ním a Milošem Zemanem. Nicméně k projevu nechci být nekritický, ba jako svůj úkol v roli komentátora vnímám spíše vyhmátnutí možných problémů a nebezpečí než složení pajánu.

Na začátku projevu oceňuji zmínku krajanů v zahraničí i správné užití označení Čechy vedle Moravy a Slezska (stále častěji se setkávám, že za Čechy se označuje celé Česko). Už hůře na mne působí slova o tom, že volbou pana prezidenta se vrací „hodnotová politika“ nebo že „pravda znovu zvítězila“. Ne že by to v zásadě neodpovídalo mým pocitům, pocitům naděje, nicméně stavět politické vítězství na slovech jako „hodnoty“ a „pravda“ je stavět masy, které volily jinak, na stranu lži a popření hodnot. Navíc je tu velké riziko planého moralizování a kontrastu nutnosti dělat realistickou politiku s frázemi o hodnotách a pravdě. Lépe by bylo, pokud už je to nutné, používat tato slova pro konkrétní rozhodnutí a až ze zpětného pohledu.

V kontrastu s „vítězstvím pravdy“ následuje v projevu pasáž, která tvrdí, že všichni jsme nyní jeden tým, i ti, kdo pana prezidenta nevolili. Já osobně jsem ho volil v prvním i druhém kole prezidentské volby, nicméně rád bych si zachoval kritický odstup a možnost hodnotit jeho práci nikoli jako člen nějakého „týmu“ nebo dokonce nedej Bože „týmový hráč“, což u nás je pojem, který běžně hraničí s kamarádšoftem a mafií. Domnívám se, že lidé, kteří pana prezidenta nevolili, se asi budou v roli členů jeho týmu cítit ještě méně komfortně, nota bene když je počastoval tím, že se ve volbách nepřipojili k „vítězství pravdy“.

Pan prezident má jistě pravdu, když tvrdí, že „společně čelíme stejným problémům a jedině společně se s nimi dokážeme úspěšně vypořádat“, nebo vlastně kdo ví, co by ta fráze měla znamenat. V České televizi právě běží skvělý dokument o tom, jak u nás probíhá půjčování peněz rizikovými, nebankovními společnostmi, jak se vymáhají dluhy, kolik bezpráví a podvodů vůči slabým a bezmocným v tom je, jak jsou ignorovány zákony atd. Lze snad říci, že ti, kdo na tomhle hnusném byznysu bohatnou, „čelí společně stejným problémům“ jako jejich oběti? Není představa společnosti jako jakéhosi „společně“ jen útěšnou vizí pro ty, kdo se mají dobře a kdo nechtějí vidět drastické, děsivé patologie kolem sebe? V tom pan prezident připomíná pana premiéra Fialu, který své projevy konstruuje tak, že se dobře poslouchají těm, kdo se mají dobře: všechno funguje, vláda dělá všechno správně, rozumně. Není v tom pořadu České televize mnohem více pravdy o tom, co se u nás vlastně děje, než ve všech těchto útěšných prohlášeních politiků? Není pravda tam na dně utrpení těch, které stát, právo, instituce nechávají na pospas bezpráví, křivdě, zoufalství? Jaká pravda tedy vlastně zvítězila s volbou pana prezidenta Pavla? Jaká pravda nás má dovést do civilizovaného světa?

Pan prezident dále tvrdí, že do vedení „naší země pomůže vrátit“ takové ty hezké věci, jako je důstojnost, respekt, slušnost atd. To je jistě nutné ocenit. Jenže co z toho fakticky plyne? Může to znamenat třeba jen vyhnutí se skutečně bolavým krokům, strach zvedat kontroverzní témata. Kdysi jsem vidělo video, kdy nazlobený Václav Havel zcela neslušně nadával „čecháčkům“ za to, že mu vyčítají, že prodal podíl v Lucerně Stbákovi Junkovi. Nebylo to vůbec slušné a důstojné, ale měl jsem nádherný pocit přesvědčivosti a pravdy z Havlova postoje. Stejně tak si velmi cením, když Václav Havel měl odvahu oficiálně promluvit o „blbé náladě“ a postavit se tak tehdejší vládě.

A dostávám se k pasáži v projevu pana prezidenta Pavla, která hovoří o populismu. Možná pro mnohé pasáž nejvíce kontroverzní. Podle pana prezidenta je velkou chybou hodnotit naše činy nebo osobnosti podle úspěchu. Úspěch byl prý vzýván také „nejvyššími představiteli státu“, úspěch ve smyslu populistického získávání hlasů bez ohledu na následky. Tak se prosazovali podle pana prezidenta ve veřejném prostoru populisté, kteří svůj úspěch a vliv opírají o „lži, manipulaci a zneužívání strachu“. Ano, naprosto souhlasím. Otázka je, jak tyto populisty porazit. Co nabídnout lidem, kteří je volí. Na druhou stranu úspěch, úspěch ve volbách, je v politice nutnou podmínkou pro získání moci a prosazování řešení společenských problémů. Že to lidé jako Miloš Zeman nebo Andrej Babiš neumějí jinak než na samé hranici fašismu se pohybujícím populismem, to je svědectví o jejich schopnostech a úrovni. Porazit jejich vliv ve společnosti ale bude vyžadovat právě schopnost dosáhnout úspěchu, získat ty lidi, získat jejich důvěru, zejména důvěru v západní společnost (ale ta je jim slibovaná už přes 30 let a stále tu nemáme ani základní civilizační standardy třeba v oblasti regulace rizikových půjček nebo regulace exekucí nebo v oblasti sociálního bydlení).

Pan prezident pak říká následující: „Vážím si toho, že rekordní účast a jejich výsledek ukázaly, že i vy dáváte přednost pravdě a slušnosti před nenávistnými útoky a překreslováním reality.“ Takže je nakonec znovu úspěch měřítkem toho, co je pravda a slušnost? Velmi podivně zní představa, že už jen volební účast, tedy i ti, kdo volili proti panu prezidentovi, je tak či onak potvrzením toho, že měl pravdu a slušnost na své straně. Vysoká volební účast prostě znamená jen to, že politický střet byl společností vnímán jako zásadní a že se lidé masově k němu potřebovali vyjádřit.

Dále pan prezident odmítá tradičních sto dní hájení a chce místo toho raději velmi aktivní start. S konkrétními body, co vlastně chce dělat, nás prý brzy seznámí. Je velmi sympatické, že chce, abychom ho místo slov posuzovali podle skutků. Stejně tak velmi oceňuji, že pan prezident si uvědomuje tíhu očekávání, která na něj lidé zavěsili, a že si také uvědomuje omezený rozsah svých pravomocí. Jednu pravomoc má pan prezident ovšem poměrně neomezenou: vyjádřit své postoje ve svých projevech, dělat osvětu, jenže to se právě nesmí začít tím, že pravda je na jeho straně a že jeho vítězství je vtělením pravdy. Chápu, že právě tohle prohlášení po něm ale mnoho lidí chtělo, čekalo na to, potřebovalo slyšet to vlastní sebepotvrzení. A tady je dobré si znovu uvědomit, že pan prezident je ověšen mnoha zcela rozdílnými očekáváními, sledují ho a doufají v něj lidé zcela rozdílných zájmů. Nebude moci vyhovět všem a bude muset volit, co je důležité, co není.

Co se pak v dalším pokračování projevu vlastně dovídáme konkrétně? Pan prezident bude hledat lidi, kteří mu pomohou řešit problémy, bude „pracovat v podhradí“, bude navštěvovat regiony, aby „na vlastní oči viděl a poznal, jaké problémy vás pálí nejvíc“ – pan prezident chce popřát sluchu těm, kdo si myslí – a někdy prý oprávněně – že jim nikdo nenaslouchá. Zajede do ubytoven, ždímaných obchodníky s chudobou? Bude se zajímat o osudy lidí, které přivádí na scénu seriál ČT o exekucích? Tím ale mnohé lidi naštve. Čí problémy chce vidět na vlastní oči? Samozřejmě různé lidi a různé vrstvy, třídy společnosti pálí zcela jiné problémy. Někoho mohou pálit vysoké daně, protože by si ke dvěma luxusním autům chtěl koupit další. Někdo může stát na hranici sebevraždy a šílenství, protože ho vyhodili pro chudobu z bytu.

Dozvídáme se o tom, jak prezident bude hledat konkrétní řešení s vládou, odborníky atd. – ale konkrétní řešení pro koho? Dozvídáme se o tom, že budou učiněny „konkrétní kroky“, aniž by byly konkretizovány, aby Hrad byl více otevřený veřejnosti. Takto projev pokračuje dále a dále. Zatím jsem k němu napsal více, než jsem původně chtěl. Pár kritických poznámek bych měl ale i ke zbytku a zřejmě se k tomu vrátím později, za pár dní.









2
Vytisknout
8406

Diskuse

Obsah vydání | 14. 3. 2023