O orgánech sociálně právní ochrany dětí

10. 6. 2022 / Pavel Veleman

čas čtení 9 minut

O těch nešťastných „OSPODECH“- o kterých všichni všechno vědí, o nichž hovoří a které kritizují…

Věnuji dávným, skvělým kolegyním Aničce H. a Soně K., které mi díky svému opravdovému umění praxe (každá jinak), ukázaly, že OSPOD, Orgán sociálně právní ochrany dětí, opravdu není moje cesta…A ještě s nimi byla strašná sranda a měli se rády…“

Snad největší předsudky, mýty, fámy, naděje, těšínská jablíčka, zakrývání skutečnosti, pokrytectví se zjevují v agendě sociálně/právní ochrany dětí. Tato činnost je nejvíce sledovaná, nejvíce mediálně komentována, je zde největší fluktuace pracovníků a právem má pověst toho nejtěžšího v sociální oblasti.

Pokusím se zde opět podělit se o svůj osobní, subjektivní pohled dlouholeté praxe v sociální oblasti trošku jinak. A pochopitelně s nadsázkou.

 

Obor prošel za třicet let velkou proměnou zejména z pohledu zákonodárství. Zájem jednotlivce (obou rodičů) je velmi posílen, zájem dítěte se zdá mnohdy značně omezen. Stejně jako obrovskou proměnou prošla během třiceti let v ČR výchova dítěte, změna vzorce chování manželských i nemanželských dvojic, emancipační proces, obrovská ekonomická změna společnosti – OSPOD, nebo lidově řečeno "sociálka", jsou však stále v myslích obyvatelstva paní „Zubatá“ z Hřebejkova filmu Kolja.

Dříve byl jednoznačně preferován „společenský zájem dítěte, o kterém měly tehdejší stát a jeho soudy docela jasno. Ta změna pohledu na OSPOD přichází hlavně od legislativců, odborníků na práva dítěte, akademiků, kteří již přesně nejsou schopni definovat "blaho dítěte", přesně charakterizovat jeho potřeby a zájmy v jeho dětství a dospívání. Jsou toho názoru, stejně jako EU, že stát není nikdy schopen toto přesně definovat.

Avšak případová sociální práce vykonávaná v terénu a na OSPODU je stále pojímána jako činnost, která je svým diskursem pořád zakotvena mezi pracovníky a pracovnicemi jako činnost dohlížející. Zákonný aspekt ochrany dítěte je a bude vždy zásadní součástí práce sociálních pracovníků. Vyžaduje to k napravení rodiny jasně daná pravidla.

Ona plně potvrzená, teoretická pravda o prolínání pečující a pomáhající činnosti s činnosti trestající a dohlížející je v tomto případě však opravdu pro OSPOD příliš knižní, akademický a pro sociální pracovníky v terénu, těžko v praxi proveditelný úkol.

A opět jsme u problematiky teorie a praxe, kdy vůbec neexistuje propojenost, důvěra, schopnost pracovat ve společných týmech a není ani schopnost dohody. Mnohdy praxe sociálních odborů je opravdu plná předsudků, údajných jasných pravd o klientech. Na druhé straně vadí utápění se v manýristickém uvažování o detailu, o tzv. moderních metodách práce s klienty, o potřebě změny jasně daných kulturních návyků klientů. A tak místo levného, obecního bytu s regulovaným nájemným, které je klientka schopna zaplatit z osmihodinové práce, se na ní vrhnou tři pracovníci z neziskového sektoru pro zabydlování, kteří ji budou pomáhat vyplňovat dvacet dotazníků na příspěvek na bydlení.

A zde přichází opět to vytěsnění a neřešení zásádních politicko-společenských důvodů, která přesně popisuje dokument „Kritická sociální práce“, ta se však na sociálních odborech a v  OSPODU  neaplikuje v praxi. Sociální práce by musela jít do střetu s nadřízenými a ti zase s politickým vedením a to se opravdu nikomu nechce. Tady Orgány sociálně právní ochrany dětí budou vždy preferovat tzv. praxi každodenní reality případové sociální práce a na řešení společenských problémů, což by klientům přímo a opravdu pomohlo, na to nezbude čas ani chuť – to přece není moje starost, tak to prostě je a co já s tím.

Ministerstvo práce a sociálních věc a další instituce ochrany práv dětí se snaží realizovat velmi silný mocenský prvek jasných postupů OSPOD prostřednictvím zákonné úpravy. Oni totiž dlouhodobě jednotlivým pracovníkům na OSPODU nedůvěřují a prostě se snaží dirigovat předem dané postupy.

Paradoxně tak nakonec vznikla typická váhavost každého úřadu, který, když si není jistý pevnou pozicí, volí vždy variantu  aktivitu tlumit, vše nechávat na byrokratických nástrojích a preferovat úřední alibismus - hlavně nenarazit u kontroly. Proto většinou sociální pracovníci píši objektivizované a velmi si navzájem podobné zprávy.

OSPOD tak provádí velmi svázanou, byrokratickou činnost. Stále dokola se vypisující úmorné IPODy (tzv. Individuální plány ochrany dětí, kdy nešťastná matka se dvěma malými dětmi žije  na zavšivené ubytovně, kde sotva teče teplá voda ve společné koupelně pro celé jedno patro sotva do 22 hodin…

Komu to mohu vysvětlovat? Učitelky si melou svoje ("Mám strašné, asociální děti, kterým nic nejde a všude jen zlobí a překáží a raději chodí za školu"). Ta mladá, slečna na OSPODU učitelkám připomíná tu "s dovolením pí.., kvůli které vše začalo před lety. Starej se zbláznil do podobné „pipiny“ a byl konec".


Mladá sociální pracovnice netuší, co tučitelce zrovna běží hlavou a povídá  naučené pravdy. Snad aby odlehčila to nesnesitelné dusno, se zeptá klientky: Jaké je Vaše největší přání, kdybyste mohla vše změnit? „Dát si láhev vodky a na všechno se vysrat,“ obdrží odpověď, kterou opravdu nečekala.

A tak se to „mladé kvítí“  urazí a začne na matku chrlit naštvaně věty, které matka slyší neustále. Ta vypadne, bouchne dveřmi kanceláře a zanechá tam  naštvanou pracovnici OSPODU, která se skoro ze všeho rozpláče. A už se na pokyn vedoucích, přesně podle výkladových metod, svolává "Případová konference".

Pro tento typ uštvané klientky, která všude, kam vleze, selhává, a vlastně i pro tu nešťastnou mladou sociální pracovnici OSPODU ("Fakt už na tu mateřskou musím, musím příteli fakt dát nůž na krk, jinak se zblázním…") se stává případová konference pranýřem, kde se předvádí  výborná“ facilitátorka“, kterou má OSPOD nasmlouvánu. A skutečně - na těchto setkáních je  důležitější umělecký dojem než skutečné výsledky. Myslely jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky, ve spisu to máme, kontrola nám dá pokoj a to je hlavní, uklidní hodná paní vedoucí sociální pracovnici.

Ono ale není až tak těžké zjistit, co  samoživitelky potřebují: Dostupný byt, rychle vyřízené sociální dávky, řádně vyplacené výživné, rychlé oddlužení, zaměstnání, které klientku uživí.

Jenže, politici tohoto rozpadlého sociálního státu naučili sociální pracovníky hrát jednu osvědčenou hru:

O co více vytěsním to primární, o to více budu piglovat to sekundární a terciální. Toto je problém nejen sociální a zdravotní oblasti. Když nemůžeme vyřešit to podstatné (nástroje sociální politiky), řešíme vatu a tváříme se, že ta vata nás zachrání, politici to přeci chtějí slyšet. Ještě jeden projekt, ještě jedna žádost, ještě jedna metodika a už to bude šlapat…Hovnajs!

Neochota a nedůvěra. Neschopnost a odmítavost  ponechat větší  prostor kreativitě sociálních pracovníků. Vedení nemá důvěru   k jejich odbornosti. Nevěří, že dokáží zajistit dostupné nástroje pomoci (opravdu důležité neziskové organizace pro nejvíc ohrožené cílové skupiny, kvalitní právní servis, schopnost sociálních odborů zajistit slušné platové podmínky.)

Výsledek této politiky MPSV je prakticky všude stejný: Odchod starších, zkušených pracovníků.

OSPOD postupně opouštějí tzv. samorosty, mnohdy velmi specifické osoby, které však si opravdu dokázaly získat  autoritu a respekt. Byť často vzbuzovalo jejich jednání kontroverze na pracovišti, klienti a klientky je sami vyhledávali (zažil jsem ještě jejich kompetence k výplatě sociálních dávek, což je dnes od OSPODU  už odděleno - úředníci dnes mnohdy skutečně nemají co svým klientům nabídnout - kromě úmorného papírování…)

Sleduji přísun vysokoškolsky vzdělaných mladých lidí, kteří jsou však pro mně zaměnitelní, pragmaticky jednající mladí lidé, žádní rebelové, spíše smutní bojovníci, kteří především usilují o to přežít ve funkci. Co společně hájit, proti čemu společně bojovat a hlavně, jaký to má všechno hlubší smysl - takové otázky si však většinou na OSPODU nepokládají…

Hlavně vydržet do mateřské…

A potom sbohem navždy!


2
Vytisknout
3717

Diskuse

Obsah vydání | 14. 6. 2022