Boj o přežití ruského náporu na východní Ukrajině

10. 6. 2022

čas čtení 17 minut
Válka se stala, jak řekl jeden ukrajinský voják, "dělostřeleckám ping-pongem", píše Joshua Yaffa.

Ruská válka na Ukrajině není stejným konfliktem, jakým byla na začátku letošního jara. Počáteční tažení ruské armády v únoru a březnu bylo invazí na třech frontách s malou soudržností nebo vojenskou logikou. Ukrajinští vojáci nasadili zálohy v podobě malých jednotek a ke zničení ruských formací a obrněných jednotek použili pancéřovky, protitankové zbraně a bezpilotní letouny. Virální videa ukazují jejich přímé zásahy, přičemž tanky mizí v plamenech a kouři. Nyní ruská armáda přeskupila své síly k cílenějšímu útoku v Donbasu na východní Ukrajině, přičemž využila svých výhod v dělostřelectvu a letectvu. Jak řekl Michael Kofman, expert na ruskou armádu z think-tanku CNA, "Rusko dosahuje malých, ale postupných zisků a pozice Ukrajiny na Donbasu je nejistější, než se kdysi zdálo. Nedávno jsem strávil několik dní na Donbasu, kde mi řada důstojníků a poddůstojnických vojáků řekla, že ukrajinská pěchota vidí nepřítele jen zřídka. Spíše se bitvy často vedou na vzdálenosti sedmnácti kilometrů nebo více. Válka se stala, jak mi řekl jeden voják, "dělostřeleckým ping-pongem".

V Bachmutu, městečku střední velikosti pár kilometrů od fronty, jsem potkal příslušníky kyjevské jednotky Územní obrany, dobrovolného vojenského sboru, kteří byli v minulých týdnech posláni na východ; vypadali otrhaně, ale vesele. Od doby, kdy ruské síly v květnu dobyly nedaleké město Popasna, se Bachmut dostal na dostřel ruského dělostřelectva; leží také na hlavní ukrajinské zásobovací trase do Severodoněcka, města, které je nyní hlavním cílem Ruska a místem, kde se odehrávají pouliční bitvy. Jeden z vojáků přešel do angličtiny, aby popsal boj: "Řeknu to takto: zatraceně hrozné." Pokračoval: "Chceme zastřelit nepřítele, ale nevidíme ho. Pěšák nemá v dělostřelecké válce na práci nic jiného než kopat – a utíkat."

Na cestě z Bachmutu jsem se zastavil u vojenské kontroly, abych pozdravil Volodymyra Jelce, padesátiletého dobrovolného bojovníka s hlubokým barytonem a hustým stříbrným plnovousem. Před válkou byl Jelec aktivistou za lidská práva. Poprvé jsem se s ním setkal 23. února, den před ruskou invazí, v jeho domovském městě Torecku. Jakmile začala válka, Jelec se připojil k silám teritoriální obrany a byl vyslán sem, kde on a další vojáci kopali nové zákopy pro případ dalšího ruského postupu. "Dá se říct, že se pro mě nic nezměnilo," řekl. "Teď jen bráním svobody lidí s puškou." Vyšli jsme na vrchol kopce, odkud jsme měli široký výhled na obzor. Nad nimi bzučel ukrajinský vojenský dron. "Zaujali jsme tuto pozici, abychom mohli všechno vidět," řekl mi Jelec. Kouř se valil na několika místech podél zvlněné krajiny, kde se odehrály těžké bitvy v Bachmutu a Lymanu, dalším nedalekém městě. "Popasna to má těžké," řekl Jelec o raketách, střelách a dělostřeleckých granátech. Stál na stejném místě a sledoval, jak se obloha rozzářila ohnivým deštěm. V poslední době slyšel něco, co považoval za nový dělostřelecký systém v poli – znělo to "jako divoký řev dinosaura," řekl.

Další den jsem jel po dálnici do jiného města na Donbasu – vojenské velení požadovalo, aby nebyla z bezpečnostních důvodů identifikována jeho přesná poloha –, kde jsem se setkal s brigádním generálem Oleksandrem Tarnavským, zástupcem velitele ukrajinských sil na východní frontě. Tarnavskij popsal změnu v ruské taktice. "Jestliže předtím prostě pochodovali ve velkých kolonách, teď začali skutečně bojovat," řekl. Ruská armáda rozdělila své síly do menších skupin, které využívá spolu se značnou flotilou dronů k identifikaci a zaměřování ukrajinských pozic, které zasahuje dělostřelectvem a nálety. Když byla konkrétní zóna nebo vesnice účinně srovnána se zemí, pozemní jednotky – směs pravidelných ruských vojáků, Wagnerových žoldáků a bojovníků mobilizovaných z Ruskem podporovaných separatistických území v Doněcku a Luhansku, řekl Tarnavskij – se přesunou, aby se pokusili zmocnit se trosek.

V některých bojových zónách na Donbasu posílají ruští velitelé každý den nové vojáky, aby nahradili ty na frontě. "Jeden voják postoupí o dva metry a pak přijde další, aby zatlačil dál," řekl Tarnavskij. V oblastech, kde byly bitvy nejintenzivnější, mělo Rusko podle jeho počtu převahu v poměru pět ku jedné. Tarnavskij také odhadl, že Rusko má výhodu až sedm ku jedné v dělostřeleckých bateriích a podobně velké zásoby munice. V důsledku toho se ruské síly mohou spolehnout na vlnu za vlnou nevybíravé palby velkorážního dělostřelectva spolu s raketovými a leteckými údery, aby změkčily ukrajinskou obranu a způsobily velké ztráty, než postoupí.

Slyšel jsem několik příběhů o nepřiměřené závislosti Ruska na těžkých zbraních. Desetičlenný ukrajinský průzkumný oddíl byla spatřena během mise a poté na něj vypálili tři balistické střely Točka-U, což je munice dostatečně vydatná, aby zničila most nebo celé velitelské stanoviště. Tarnavskij mi vyprávěl o jednotlivých ukrajinských dělostřeleckých systémech zaměřených raketami Iskander, jejichž výstřel stál odhadem pět milionů dolarů. "To je velmi drahé potěšení," řekl. "Musíte být velmi bohatý nebo velmi zoufalý."

Ztráty ukrajinských sil byly v posledních týdnech obrovské. Prezident země Volodymyr Zelenskij řekl, že každý den je zabito až sto vojáků a pět set zraněno. Na dálnici v Donbasu jsem míjel kolonu kamionů s nápisy "Gruz-200" na čelních sklech, vojenský jazyk pro vojáky zabité v akci. Přesto ukrajinská armáda nepostrádá vojáky; masové mobilizační snahy a příliv dobrovolníků zdvojnásobily od února řady ozbrojených sil. Nejpalčivější nedostatky, řekl mi Tarnavskij, spočívají ve zkušenostech a dovednostech. "Bylo zabito mnoho běžného vojenského personálu," řekl. "Nahrazují je lékaři a mechanici. Máme lidskou sílu, ale velká část tohoto jádra" – těch s bojovými zkušenostmi, kteří by mohli vést a motivovat nové rekruty – "je buď mrtvá, nebo zraněná".

Když jsem byl na Donbasu, slyšel jsem od kamarádky z Kyjeva, Nasti Stankové, známé novinářky, že její dlouholetý přítel Vitalij Derech byl zabit v bitvě poblíž. Bylo mu čtyřiatřicet, býval novinářem a předním členem ukrajinské skautské organizace, který se poté, co se staral o zraněné demonstranty během majdanské revoluce v roce 2014 v Kyjevě, dobrovolně zapojil do boje proti Ruskem podporovaným proxy milicím na Donbasu. Poté se vrátil do civilu a pracoval v pátracím a záchranném týmu. Několik dní po ruské invazi, v únoru, se znovu přihlásil do nově vytvořené brigády, kde se stal velitelem protitankové jednotky.

Další člen jednotky, jehož volací znak je Řek, mi řekl, že začali bojovat ve válce na předměstí Kyjeva, kam vyrazili v malých průzkumných týmech identifikovat ruské obrněné kolony. V jednu chvíli našli sestřelený ruský dron a poslali ho vojenským inženýrům k dalšímu studiu. Začátkem dubna byli odesláni na Donbas. Okamžitě bylo jasné, že jejich nová fronta bude jiná. "Ostřelování prostě nikdy nekončí, střílejí na vás celé dny - je to vyčerpávající a začíná vás to žrát," řekl Řek. "Vypadá to, jako by se snažili rozbít na atomy každého ukrajinského vojáka a každý centimetr ukrajinské země na Donbasu."

Řek řekl, že bojový duch jednotky zůstal vysoký, i když ztráty narůstaly. V jedné bitvě u města Lyman zaútočil ruský obrněný transportér na ukrajinské pozice a vypálil ze svého kanónu. Dva vojáci byli zabiti a dalších sedm zraněno, než Derech zasáhl vozidlo protitankovou střelou, vyhodil ho do povětří a zastavil útok. Lyman byl nakonec obsazen ruskými silami na konci května. "Palba byl tak hustá a neustálá, že jsme nemohli nic dělat, ani postoupit na naše pozice nebo dokonce ustoupit," řekl další člen Derechovy jednotky, jehož volací znak je Mák. "Pohybovat se znamenalo riskovat smrt."

O několik dní později, u Svitlodarsku, dalšího města, které čelí ruskému útoku, Derech zahlédl kolonu tří ruských nákladních aut převážejících vojáky. Vystřelil, zničil je a zpomalil obléhání. Potom Řek řekl: "Prostě se zbláznili." Ruská letadla provedla čtyři bojové lety nad Derechovy pozice a dělostřelecká palba neustávala. Řízená střela, pravděpodobně vypuštěná ruskou stíhačkou, zasáhla Derechův zákop. Byl okamžitě zabit. "Můžete být odvážní a zkušení a vědět, co dělat v každé situaci," řekl Řek. "Ale hodně také záleží na štěstí." Podle Řeka, počítáme-li mrtvé a zraněné, jednotka ztratila kolem čtyřiceti procent své bojové síly.

Během několika dní na Donbasu jsem navštívil řadu nemocnic, abych si promluvil se zraněnými vojáky. Celkově se jejich morálka a bojový duch zdály vysoké, ale téměř všichni vyjadřovali pocit bezmoci tváří v tvář neutuchajícímu ostřelování. Jel jsem v sanitce při lékařské evakuaci s asi dvacetiletým výsadkářem Vladislavem, který byl v bitvě v lese u Severodoněcka. On a sedm dalších vojáků byli v přestřelce se dvěma ruskými četami a zabili nejméně tucet ruských bojovníků. Ale takové bitvy zblízka jsou vzácné, řekl Vladislav. Místo toho mají dnes ruské jednotky tendenci se při prvním kontaktu stáhnout a poté nechat dělostřelecké baterie umístěné za nimi, aby udeřily na ukrajinské síly na velkou vzdálenost.

Bylo jedenáct v noci, když začala ruská palba. Vladislav ležel v příkopu, který vykopal v lesní půdě. Kolem něj začaly dopadat granáty ze 152 milimetrového děla – velkorážná munice určená k ničení obrněných vozidel a seskupení pěchoty. Vladislav popsal zážitek, kdy se ocitl pod oblakem z ohnivého kovu. "Začíná to hlasitým hvizdem a cítíte, jak něco prolétlo. Pak přichází exploze, následovaná tlakovou vlnou. Poslední jsou střepiny, které se rojí vzduchem jako mouchy: tft tft tft," řekl a napodobil zvuk. "Vše, co chceš, je schovat se, nedýchat, kopat hlouběji do země." Země se zvedala a větve praskaly, jak se střepiny prodíraly lesem. Spadl strom a zasypal Vladislava v jeho zákopu. Výbuch ho srazil do bezvědomí. Když přišel k sobě, sužovala ho nevolnost a závratě, které se jen zhoršily, když snědl svůj kanadský potravinový balíček. Po dvou dnech byl evakuován do nemocnice a ošetřen s otřesem mozku.

Vladislav mi řekl, že je dychtivý a připravený k boji, ale ne tohoto druhu. "Když na vás někdo střílí, máte jasnou představu, jak se bránit, kam nasměrovat svůj adrenalin," řekl. "Ale když na vás letí kus kovu, nevíte, kde je nepřítel a jak přežít. Jsem střelec, nemám žádnou zbraň, jak se před tím bránit."

Vyvrcholením bitvy o Donbas – a tím pádem i ruskou invazí – může být závod mezi soupeřícími časovými liniemi: Dokáže Rusko rozdrtit ukrajinské síly a pokračovat v postupu metr po metru rychleji, než by Ukrajina mohla získat podstatné množství západních dělostřeleckých systémů a munice? Spojené státy poskytly více než sto houfnic M777 a 31. května Bidenova administrativa uvedla, že poskytne Ukrajině HIMARS, naváděný raketový systém s dosahem asi čtyřicet pět mil (80 km). Francie dodala samohybné houfnice Caesar; Británie pošle ze svého arzenálu řadu raketometů M270 vyrobených v USA. Ale i přes všechny tyto zásilky má Ukrajina v poli mnohem méně těžkého dělostřelectva než Rusko.

Jednoho odpoledne jsem navštívil baterii 55. dělostřelecké brigády, která poslední tři týdny používala houfnici M777 dodanou z USA. Dva vojáci z jednotky odešli na americké cvičiště v Německu pro instrukce a pak se vrátili učit ostatní. Tmavě zelená houfnice byla umístěna na trávě poblíž okraje lesa, obří dělo s pětimetrovou hlavní namířenou k obzoru. Houfnice dokážou zasáhnout cíle vzdálené 30 km a jsou mnohem přesnější než mnohé z dřívějších ukrajinských dělostřeleckých systémů ze sovětské éry. "Museli jsme střílet desetkrát," řekl mi Oleg, seržant a hlavní střelec v jednotce. "Teď uděláme jeden výstřel, abychom korigovali naši palbu, a při druhém zasáhneme cíl."

Oleg připomněl nedávnou bitvu u Marinky, poblíž Doněcku, který by se má stát hlavním městem separatistů. Velitel oznámil, že ruské síly přemisťují raketový systém Grad, salvové raketomety na nákladních autech, do pozice, aby střílely na jeho jednotku. Odpalovací zařízení Grad se nacházelo ve vzdálenosti, na kterou by jednotka se svými starými systémy těžko dosáhla. "Trefili jsme to na třetí ránu," řekl Oleg. Velitel zavolal vysílačkou s poděkováním. "Teď vědí, že by se také mohli dostat pod palbu," pokračoval Oleg. "Nepřítel se přestal cítit dominantní." Zeptal jsem se Olega a dalších vojáků v jednotce, co ještě potřebují k zatlačení ruských jednotek: Výkonnější dělostřelectvo, řekli, a munici Excalibur vyrobenou v USA, kterou pro větší přesnost navádí G.P.S.

V Kramatorsku, posádkovém městě v srdci Donbasu, jsem šel za starostou města Oleksandrem Hončarenkem. Od února ostřelování zasáhlo bytové domy a nejméně jednu školu. 8. dubna zasáhla ruská kazetová munice vlakové nádraží v Kramatorsku, protože tisíce lidí údajně čekaly na evakuaci. Zemřelo nejméně padesát sedm lidí. Hončarenko řekl, že dorazil na nástupiště sedm minut po úderu. Země byla pokryta kusy těl: Pažemi, nohama, dítětem s ustřelenou hlavou. "Nikdy v životě jsem nic podobného neviděl," řekl Hončarenko, "a upřímně řečeno, bylo by lepší, kdybych to nikdy neviděl." Když jsme spolu mluvili, přes prázdné centrální náměstí města zakvílela letecká siréna. Hončarenko ani já jsme se nepohnuli. "Už jsme si na to zvykli," řekl. "Pokud chceme něco udělat, nemůžeme pokaždé běžet do bunkru."

Zhruba v době, kdy jsem dorazil do města, zasáhla ruská střela vysokonapěťové elektrické vedení a vyřadila městskou elektřinu; tu noc jsem viděl rodiny připravovat jídlo u provizorních táboráků na dvoře obytného domu, kde jsem bydlel. O několik dní později ukrajinští představitelé uvedli, že úder na obytný blok v sousedním Slavjansku zabil tři lidi.

Hončarenko řekl, že populace Kramatorsku se zmenšila o více než polovinu, na zhruba padesát tisíc lidí. Chápe, co může ruské tažení na Donbasu pro jeho město znamenat. "Mají cíl dobýt určité území a řekněme, že se jim to podaří, ale s jakým cílem?" Pokračoval: „Nezajímá je, čeho se zmocní, co zbude k okupaci. Bude nemožné obnovit to, co ničí. Skončí s prázdnými poli posetými ruinami."

Hončarenko právě přijel ze schůzky s místními vojenskými představiteli, kteří ho informovali o situaci na frontě. Některé pozice držely, jiné byly zranitelné. Příchod teplého jarního počasí vysušil pole, což umožnilo přesouvat tanky a další těžké obrněné jednotky. Ukrajinské síly vykopaly rozsáhlou spleť zákopů, aby zpomalily útok na Kramatorsk. Zeptal jsem se Hončarenka, jak dlouho může trvat, než ruské síly dosáhnou města. "Neměli bychom očekávat žádné zázraky," řekl mi. "Je jasné, že čím déle to bude trvat, tím větší území Rusko získá." Jeho hlas byl žoviální i vážný. "Dovolte mi, abych vám jako starosta řekl svůj profesionální názor: Pokud do dvou nebo tří týdnů nedostaneme těžké zbraně, jsme v háji."

Zdroj v angličtině: ZDE

1
Vytisknout
5622

Diskuse

Obsah vydání | 14. 6. 2022