Jaký je plán Západu na Ukrajině? A je možné jej dosáhnout?

Rizika vyplývající z války na Ukrajině jsou enormní a mají globální přesah

8. 6. 2022 / Daniel Veselý

Ti, kdo hájí pozici totální porážky Ruské federace v ukrajinském válečném kotli, by měli uvést, jak to chtějí konkrétně provést – do jaké míry a jak dlouho chtějí napadenou zemi zaplavovat dalšími a dalšími sofistikovanými zbraněmi a vojenským materiálem za desítky miliard dolarů – a zároveň by měli bez obalu hovořit o možných rizicích, jež tuto krajně riskantní strategie doprovázejí.

Ačkoli má každá napadená země neoddiskutovatelné právo bránit se agresorovi, vojenská pomoc ze zahraničí jednoduše nebude nekonečná. Touto otázkou – tedy, jaké jsou limity vojenské pomoci – a jaký je vlastně plán Bidenova kabinetu na Ukrajině – se zabývá editoriální rada listu New York Times. Podle listu není rozhodující ukrajinské vítězství „realistickým cílem“, přičemž prezident Biden by měl svému ukrajinskému protějšku a lidu dát najevo, že americká podpora jejich úsilí má své limity. Nejedná se ale o „appeasement“, jak zdůrazňují editoři NYT. Timesy rovněž citují šéfku americké Národní zpravodajské služby Avril Haines, jež varuje, že „konflikt může nabrat ještě více nepředvídatelnou a potenciálně eskalační trajektorii“, neboť existuje riziko, že RF bude opět hrozit jadernými zbraněmi. Tolik „hlavní noviny světa“, které mají na rozdíl od těch českých alespoň nějakou váhu – zvlášť když se jedná o názor editoriální rady.

Ostatně zasvěcení odborníci, jako je politolog John Mearsheimer, kteří už před lety prorocky varovali, že neuvážená expanze NATO k ruským hranicím může skončit katastrofou, míní, že pro Kreml je otázka Ukrajiny existenciální záležitostí. Režim Vladimira Putina tedy podle Mearsheimera čelí na Ukrajině existenciální hrozbě, přičemž kremelský autokrat, disponující ohromným atomovým arzenálem, je sám o sobě obrovským nebezpečím.

Otázku, kterou si klade editoriální rada NYT, možná zodpoví listopadové volby do amerického Kongresu, které s velkou pravděpodobností mohou vyhrát republikáni. A sám Donald Trump – světe div se – se v dubnu nechal slyšet, že by Ukrajina měla přistoupit na „nějakou tu dohodu“. Není vyloučeno, že kohoutek se časem zavře, neboť republikánští zákonodárci se už nyní vesměs staví proti vojenským zásilkám na Ukrajinu. Ukrajinští politikové a vojenský štáb by proto tuto skutečnost měli mít na paměti.

Ruský vpád na Ukrajinu má však vedle válečné destrukce krajně ničivý přesah takřka do celého světa.

Ruská agrese, potažmo západní sankce (zdůrazňuji západní sankce, neboť země globálního jihu, včetně významných hráčů jako je Brazílie nebo Indie, se k nim nepřipojily) roztočily globální inflační spirálu, která může nebezpečně proměnit geopolitickou mapu světa. Jak už bylo zmíněno, tato riskantní strategie může v listopadu zlomit vaz americkým demokratům, přičemž vítězem politického klání by se stali reakční republikáni, kteří už ani nepředstírají, že čím hůř pro Ameriku, tím lépe pro ně – a jejich ultrabohaté donory. Nejen že demokraté mohou letos přijít o Kongres, za dva roky mohou ztratit také Bílý dům. A koneckonců moc dobře víme, kam svět dovedla hyperinflační spirála Výmarského Německa…

Oxfam America v květnu zveřejnila depresivní zprávu, že konflikt na Ukrajině prohloubil potravinou krizi ve východní Africe, kde každých 48 vteřin umírá hlady jeden člověk (!). Na vině není jen naprosto odsouzeníhodná ruská blokáda ukrajinských přístavů, ale i protiruské sankce, které africkým zemím ztěžují nákup potravin. Jinými slovy: válka na Ukrajině uvrhla miliony, ba desítky milionů lidí v Africe a na Blízkém východě na pokraj smrti hladem.

Vysoká inflace a prohlubující se potravinová krize, hrozící hladomory jsou spolu s potenciálním rizikem jaderné konfrontace dalšími důvody, proč by se měl Západ sjednotit a akcentovat trnitá diplomatická jednání, která slibně probíhala už v březnu. Nikdo netvrdí, že půjde o procházku rozkvetlým sadem; je to však jediná schůdná cesta z krize. Ostatně každá válka nakonec končívá diplomatickým urovnáním, byť vždy jde o velmi namáhavý proces. Znalec Ruska a středoasijského prostoru Anatol Lieven soudí, že diplomacie má stále šanci na úspěch.

My na Západě nedisponujeme žádnou efektivní pákou na Vladimira Putina a jeho generalitu, jak ostatně dokládá dosavadní bezzubost západních sankcí, a máme pouze možnost ovlivnit politiku našich vlád, potažmo Evropské unie a NATO. Přitom je zcela zjevné, že hlavní tíha tohoto „boje“ spočívá na bedrech běžných Američanů, které rovněž sužuje neúměrně vysoká inflace.

Čím déle ukrajinský konflikt potrvá, tím těžší bude jej ukončit – nemluvě o zvyšujících se civilních ztrátách. A přestože se ukázalo, že ruská armáda je značně nekompetentní bojovou silou, když ani nedokáže dobýt ukrajinská města ležící nedaleko od svých hranic, poslední zprávy z bojiště ukazují, že svalnaté řeči o totální porážce RF jsou jen zbožným přáním nemajícím žádnou oporu v realitě.

Za své berou také plané naděje, že vpád na Ukrajinu zlomí Putinovu režimu vaz.  Západní sankční režim zatím nemá kýžený efekt – a ruské elity, z nichž některé Putinovu invazi ostře odsoudily, se kolem kremelského autoritáře semkly, neboť mají pocit, že v ohrožení není pouze Putinův režim, ale samotný ruský stát, jak argumentuje Anatol Lieven.

Nesmyslné a intelektuálně plané analogie s nemilosrdnými hitlerovskými výboji, které s železnou pravidelností rezonují médii, jsou podle mého soudu jen cynickou výmluvou, proč ignorovat diplomacii a realizovat dávný sen liberálních intervencionistů o puštění RF žilou, což je ostatně oficiální pozice Bidenovy administrativy, kterou dává okázale najevo. Kdyby Ukrajina skutečně čelila nekompromisnímu vyhlazovacímu tažení a kdyby agresor už před 14 lety neuvedl, že nechce připustit, aby se stala členskou zemí nepřátelského vojenského paktu, jelikož to vnímá jako „přímou hrozbu“ – a co je klíčové – kdyby intervent už na začátku svého tažení nepřistoupil na diplomatické rozhovory, byla by skutečně jediným řešením jeho totální porážka – a nám by nezbylo než se úporně modlit, aby v pověstném bunkru nesáhl po ultimátních zbraních majících potenciál zničit celý svět.

Třebaže se ruští interventi na Ukrajině dopustili doložitelných a zavrženíhodných masakrů, válečných zločinů a rozsáhlé destrukce civilní zástavby – o čemž sdělovací prostředky v hojné míře informují, aniž by totéž činily v případě ještě ničivějších amerických a izraelských invazí – není možné s vážnou tváří hovořit o genocidě.

Vycházíme-li z dostupných údajů, pak podle monitoringu OSN bylo od zahájení invaze 24. února do 1. června prozatím doloženo 4 149 civilních ztrát. Kyjev potvrdil 4600 civilních úmrtí, přičemž je jasné, že skutečný počet zabitých civilistů bude ještě vyšší. Ukrajinci podle amerických odhadů ztratili 5,5 tisíc až 11 tisíc vojáků a bojovníků, zatímco interventi podle západních odhadů přišli o 15 tisíc vojáků.

Pro srovnání: na tyto dny připadá 40. výročí izraelské invaze do malého Libanonu, která během čtyř měsíců usmrtila až 20 tisíc osob, v drtivé míře civilistů. Katastrofální izraelská invaze do Libanonu, jejíž brutalita zaskočila i Reaganovu vládu, jež svému klientovi k agresi poskytla zelenou, vyvrcholila spektakulárním masakrem nejméně 1200 palestinských uprchlíků za asistence izraelské armády. A pokud je mi známo, nikdo v souvislosti s izraelským vpádem o genocidě nehovořil.

Suma sumárum: jestliže je naprosto legitimní ve sdělovacích prostředcích hájit naprostou porážku ruského agresora na Ukrajině, totéž by mělo platit i pro akcentaci diplomacie, a to bez hloupých a zavádějících analogií s Mnichovem. Zdá se totiž, že konečné vítězství Ukrajinců tváří v tvář ohromné přesile je naprosto nereálné, nemluvě o enormních rizicích, jež tento nešťastný konflikt přináší pro celý svět.