Tylův přítel

13. 5. 2022 / Soňa Svobodová

čas čtení 11 minut
 

Když se vysloví jméno Josef Kajetán Tyl, tak všichni nejen ti, kteří jsou křtění řekou Vltavou, ale i ti ostatní, jejichž rodnou vlastí a domovem je Česká republika, okamžitě vědí, že je řeč o jednom z mnoha známých českých dramatiků, divadelních kritiků, spisovatelů a také velkém vlastenci, jehož divadelní hra se zpěvy z venkovského prostředí Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka měla svou premiéru na scéně Stavovského divadla 21. prosince 1834. V této hře také poprvé zazněla píseň Kde domov můj, která se v brzké budoucnosti stala českou hymnou, ale již málokdo - ví, že mezi jeho přátele patřili K. Sabina, K. H. Mácha, J. B. Pichl a také Ferdinand Pravoslav Náprstek. A právě tomuto posledně jmenovanému Tylovu příteli je věnována bohužel, již poslední kniha ze spisovatelského pera renomované autorky PhDr. Mileny Secké, CSc, kterou v minulých dnech vydalo Národní muzeum pod názvem Ferdinand Pravoslav Náprstek: Labužník života, kterou z její pozůstalosti připravil archivář Jan Šejbl, a jejíž editorkou je Marie Bahenská.

 

Paní Bahenská, jak se vám s panem Šejblem nad tímto posledním dílem paní Secké spolupracovalo, určitě to muselo být pro vás oba velmi těžké?

Především bych ráda uvedla na pravou míru, že nejsem editorkou knihy a nemohu si připisovat zásluhu na jejím vydání. Ředitelka Náprstkova muzea Eva Dittertová mne zhruba před rokem požádala, zda bych mohla napsat úvod, v němž bych zároveň připomněla osobnost doktorky Mileny Secké. Ráda jsem souhlasila, neboť s Milenou Seckou jsem se znala mnoho let a velmi jsem si jí vážila. O to těžší bylo psaní slíbeného editorialu. Nikoli z odborného hlediska – v tomto směru stačilo shrnout základní koncepci knihy a zařadit ji do souboru publikací o rodině Náprstkových. Složitější byla osobní rovina, snažila jsem se vybrat ze vzpomínek to podstatné, nezabřednout do přílišných emocí. Šlo to opravdu těžko, ale doufám, že se mi podařilo zachovat vyvážený poměr mezi věcnými informacemi a osobními dojmy.

O paní Secké je známo, že byla velmi plodnou autorkou, takže z jejího spisovatelského pera vyšlo mnoho děl ale také tři, která předcházela tomuto poslednímu a všechna mají společného jmenovatele rodinu Náprstkovu. Byl její spisovatelský zájem o ní inspirován její knihovnickou profesí v Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur, kde spravovala nejen knihovnu, ale i osobní fond manželů Náprstkových?

Zcela jednoznačně. V roce 1993 po odchodu z Etnologického ústavu Akademie věd nalezla Milena Secká uplatnění v Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur, kde už jako studentka brigádnicky vypomáhala. Náprstkovu muzeu poté věnovala téměř tři desítky let svého odborného působení, zpočátku jako knihovnice, později jako kurátorka Náprstkových sbírek a cenného rodinného archivu. Právě ona objevila bohatství a dosud nevyužitý potenciál těchto knihovních a archivních sbírek. Na světlo vynesla tzv. scrap-books neboli výstřižkové knihy, speciální část knihovny Vojty Náprstka a neocenitelný zdroj informací pro studium české politiky, kultury a společnosti v druhé polovině 19. století. Ponořila se do studia rodinných dokumentů Náprstkovy rodiny a postupně z nich vytěžila maximum možného. Po knize věnované třem generacím žen z domu U Halánků (Štěpánová, Irena, Sochorová, Ludmila a Secká, Milena. Ženy rodiny Náprstkovy. Praha: Argo, 2001) následovaly s odstupem několika let monografie o Vojtovi Náprstkovi (Vojta Náprstek: vlastenec, sběratel, mecenáš. Praha: Vyšehrad, 2011) a o jeho neprávem takřka zapomenuté a dlouho nedoceňované manželce Josefě (Secká, Milena a Šámal, Martin. Byl to můj osud… Zápisky Josefy Náprstkové. Praha: Národní muzeum, 2014; Secká, Milena. Jen Náprstková, prosím... Neobyčejný život v dobových pramenech. Praha: Národní muzeum, 2016). K těmto knižním počinům můžeme připočítat řadu odborných i populárně naučných studií, tematicky vždy spjatých s domem U Halánků, jeho obyvateli a návštěvníky. Těžko bychom našli lepšího znalce jejich osudů, schopného nadmíru poutavě o nich vyprávět a psát, než byla Milena Secká. Vypěstovala si osobitý styl, dávala přednost dokumentům samotným, využívala často obšírné, leč výstižné a komentované citáty z dobových textů. Její knihy jsou určené odborníkům i laikům, čtivé, vždy s bohatým obrazovým doprovodem.

Kniha po uvedení na trh upoutala zájem mnoha čtenářů, zvláště milovníků historie. Očekávali jste takový ohlas?

Navážu na předchozí odpověď. Milena Secká byla nadmíru schopnou a problematiky znalou autorkou. Uměla skvěle psát, jak pro profesionální historiky, tak pro širokou veřejnost, svými knihami i popularizací historie si dokázala vychovat věrné čtenáře a probudit v nich zájem o témata, kterým se věnovala. To vše se prokázalo a zúročilo i po vydání této knihy.

Ferdinand Pravoslav Náprstek se vlastním jménem jmenoval Ferdinand Fingerhut, co ho vlastně přimělo změnit si jméno – byl to ten jeho pověstný vztah k vlastenectví?

Českou verzi příjmení, tedy Náprstek, používali oba bratři skutečně jako doklad svého vlasteneckého smýšlení. V rodině se tradovalo, že německou podobu zanesl farář jejich předkovi do matriky omylem, jednalo se tedy zároveň o návrat k původnímu stavu.

Jeho mladším bratrem byl Vojta Náprstek, který se proslavil jako zakladatel Českého průmyslového muzea, ale po porážce revoluce v roce 1848 emigroval do Severní Ameriky. Jak se Ferdinand s jeho emigrací vyrovnal?

Podle zápisků ve Vojtově deníku k sobě bratři v mládí neměli příliš blízko. Údajně na sebe žárlili, možná trochu soupeřili o matčinu přízeň. Emigrace jejich vzájemný vztah samozřejmě poznamenala, a to v dobrém slova smyslu. Jako by vody Atlantického oceánu smyly všechny stopy sourozenecké rivality. Byl to Ferdinand, kdo si s bratrem pravidelně psal a posílal mu peníze. Jednou se dokonce setkali v Paříži, když se Vojta v roce 1851 odvážil nakrátko přicestovat do Evropy. Zřejmě teprve tehdy se vztahy mezi bratry změnily k lepšímu, jen těžko se spolu loučili a v pozdějších dopisech Vojta uznával, že bratr kvůli jeho emigraci zažil řadu nepříjemností.

I když v profesním životě měl hodně štěstí, tak v soukromém ho neměl. Zažil nevydařené manželství a nejrůznější zklamání, což vedlo k tomu, že se spoustě lidí jevil jako drsný výstředník, ale ve své podstatě byl velký dobrák, že?

Ferdinand Náprstek, stejně jako jeho matka a bratr, byl člověk vlídný, pohostinný, laskavý a ochotný pomáhat druhým. O jeho povaze svědčí také vztah k dětem, nechtěl se jich ani po rozvodu úplně zříci.

Což svědčí o tom, že je měl velmi rád a určitě je brával i na divadelní představení, neboť byl také velkým milovníkem českého divadla a kvalitní hudby, takže mezi jeho časté hosty patřil i Antonín Dvořák a Karel Bendl. Co je na tom pravdy, že tito dva hudební skladatelé k němu chodili na pravidelné obědy?

Nejenom oni dva, obě domácnosti Náprstkových, tedy dům U Halánků i Černý pivovar, byly proslulé svou pohostinností. Návštěvníci z kulturních kruhů tam byli vítáni, i když přišli neohlášeni, vždy se pro ně našlo u stolu místo.

To je opět dalším potvrzením, které svědčí o jeho velké lidskosti a vřelosti, a nejspíše i z tohoto důvodu je v podtitulu knihy uvedeno, že byl labužníkem života, neboť kromě toho, že miloval lidi, byl i velkým gurmánem, přispěl k tomu i jeho třináctiletý pobyt ve Francii?

Zdá se to pravděpodobné. Z Ferdinandových zápisků vyplývá, že se o správný postup přípravy jídla a nákup nezbytných surovin zajímal a měl s touto činností i vlastní zkušenosti, nejen jako strávník, ale i jako kuchař. Rád získával a zaznamenával si nové recepty, které se objevovaly na jeho jídelníčku, pochvalně i kriticky komentoval, co měl na talíři. Na rozdíl od své matky a bratra, v jejichž domácnostech se vařilo a jedlo velmi skromně, nepovažoval jídlo jen za nutnost, ale stolování přikládal značný význam.

Kniha je velmi čtivě psána a jednotlivé kapitoly jako např. Revolucionář, Hudbymilovný rentiér či Ctitel ženských půvabů jsou doplněny nádhernými dobovými fotografiemi, což je určitě malý zázrak, že se podařilo je uchovat až do současnosti?

Sbírka fotografií v Náprstkově muzeu je opravdu pozoruhodná a tvoří nedílnou součást knih Mileny Secké, a nejen jejích. Jsou využívány při výstavách, výjimečné snímky byly například k vidění na výstavě věnované Americkému klubu dam. Tehdy jsme měli možnost vidět fotografie všech členek tohoto spolku, často mnohem kvalitnějších a především „civilnějších“, než jaké jsou oficiální portréty. Nezapomenutelná je pro mne z této kolekce například nádherná fotografie první české lékařky Anny Bayerové. To vše se dochovalo díky pečlivé práci kurátorů a restaurátorů.

A právě v Americkém klubu dam se Anna Bayerová seznámila s Bohuslavou Keckovou, odjela za studiem medicíny do Švýcarska, kde získala lékařský titul. V Rakousko-Uhersku však měla problém s povolením praxe, diplomy ze zahraničních univerzit nebyly uznávány, proto velkou část své profesní kariéry strávila v cizině. Prý se na její stranu postavily i takové významné ženy, jakými byly Eliška Krásnohorská, Karolina Světlá a Růžena Jesenská?

To je pravda, především Eliška Krásnohorská ji velmi podporovala od začátku jejích plánů na studium a obě ženy spolu vedly dlouholetou korespondenci. Po promoci na univerzitě v Bernu se Anna Bayerová dočkala nadšených blahopřání od mnoha ženských spolků i jejich představitelek, ale nic z toho jí nepomohlo k zahájení lékařské kariéry ve vlasti, což bylo její velké, bohužel nikdy nesplněné přání.

To jsme jen trochu odbočily, ale teď zpět k danému dílu...

Je tato kniha opravdu tím posledním dílem z pozůstalosti paní Secké, nebo zanechala na svém pracovním stole ještě nějaké další zajímavé historické náměty?

Jak sama Milena Secká říkávala, životopis Ferdinanda Náprstka byl poslední dluh rodině Náprstkových, který chtěla splatit. S trochou nadsázky snad mohu říci, že měla v úmyslu uzavřít touto knihou „ságu rodu Náprstků“. Věřím, že kdyby jí bylo dopřáno více času, našla by si další témata, další zajímavé osudy, ale to se bohužel nestalo.

Děkuji za rozhovor.


0
Vytisknout
1494

Diskuse

Obsah vydání | 17. 5. 2022