Kdo se smí účastnit veřejné debaty?

12. 5. 2022 / Václav Hořejší

čas čtení 11 minut

Karel Dolejší mě ve svém nejnovějším článku obviňuje z prezentace „svévolných, ničím nepodložených výmyslů“. Problém vidí v tom, že jakožto profesor imunologie nemohu rozumět složitým problémům, k nimž se vyjadřuji, a hlavně v tom, že zneužívám svého „symbolického kapitálu“ (svých vědecko-pedagogických titulů) k nepoctivému ovlivňování čtenářů, kteří se nechají těmito tituly oslnit a neprohlédnou moji nulovou kompetenci formulovat správný názor.

Karel Dolejší by měl pravdu, kdybych se takto vyjadřoval třeba k otázkám kvality výzbroje té či oné země, k tomu, jaké protiinflační metody by byly nejlepší, nebo jak optimalizovat náš penzijní systém.

Já jsem se ovšem vyjadřoval k otázkám veskrze POLITICKÝM, a hlavně – názory, které jsem vyjadřoval, nebyly nijak výstřední, nýbrž v souladu s tím, co prezentovala celá řada renomovaných politologů, politiků a komentátorů (např. A. Lieven, J. Sachs, J. Mearsheimer, H. Kissinger, W. Scharnagl, L. Wilkerson, G. Kennan či P. Buchanan).

 

Chtěl bych také připomenout, že k politickým otázkám se vždy veřejně vyjadřovala řada „neodborníků“ (např. lingvista N. Chomsky nebo celá plejáda prominentních přírodovědců v organizaci „Pugwashské konference o vědě a světových záležitostech”, která v roce 1995 získala Nobelovu cenu míru).

Jsem přesvědčen, že každý alespoň trochu inteligentní člověk je schopen si utvořit na základě veřejně přístupných informací názor na nejrůznější politická témata, a že má právo tyto názory veřejně prezentovat. Problematickým se to může stávat jen v případech, když takový člověk šíří názory extremistické, podněcující nenávist a násilí vůči jiným lidem – takové situace ovšem řeší zákon.

Pokud jde o Dolejšího názor, že se dopouštím neférového „argumentu z autority“ – kdyby tedy stejné názory prezentoval veřejně člověk bez titulů (nebo jen s tím méně honosným titulem, který má pan Dolejší), bylo by vše v pořádku?

Pan Dolejší mi podsouvá, že své názory prezentuji stylem „JÁ jsem profesor, takže MÁM PRAVDU”. Nikoli – já vždy a zásadně prezentuji své názory tak, že je uvádím slovy „domnívám se, že…, věřím, že…, jsem přesvědčen že…). Je to naopak pan Dolejší, který své názory uvádí apodiktickým způsobem jako nepochybné pravdy.

Shrňme si tedy nejprve stručně, za která má recentní veřejná vystoupení mě pan Dolejší kritizuje:

Je to v první řadě můj rozhlasový rozhovor ze 4.5., a pak mé recentní blogové články z Aktuálně.cz (zde, zde). Za tato moje vystoupení mě již poněkud neurvale kritizoval dr. Honzák a slušněji doc. Zádrapa; reagoval jsem na to zde. Ještě předtím jsem si po ruském přepadení Ukrajiny „sypal popel na hlavu“ za to, že jsem v minulosti opakovaně odmítal možnost, že by k něčemu takovému Rusko přistoupilo.

Co jsem vlastně v těch svých recentních vystoupeních říkal?

- Několikrát jsem zcela bezvýhradně odsoudil ruskou agresi proti Ukrajině a vyjádřil přání, aby ti, kteří jsou za ni zodpovědni, byli postaveni před mezinárodní soud.

- Vyjádřil jsem přesvědčení, že tomu konfliktu bylo možno zabránit, kdyby se Západ choval v minulosti vůči Rusku prozíravěji a neignoroval jeho dlouhodobé, poněkud paranoidní, bezpečnostní obavy. Zdůrazňoval jsem, že tento můj názor je v souladu s názory celé řady renomovaných západních politologů, politiků, ekonomů a komentátorů (např. A. Lieven, J. Sachs, J. Mearsheimer, H. Kissinger, W. Scharnagl, L. Wilkerson, G. Kennan, P. Buchanan, či P. Mishra, ale nejnověji třeba také papež František).

- Připomněl jsem, že k tomu, co se teď děje, bohužel výrazně přispěla neschopnost či neochota Západu prosazovat dohodu podepsanou v únoru 2014 třemi evropskými premiéry a ukrajinskou vládou potenciálně řešící krizi, kterou kyjevští demonstranti odmítli a namísto toho násilně svrhli demokraticky zvolenou vládu a prezidenta. Stejně tak bohužel Západ (na rozdíl od Ruska) nepožadoval plnění tzv. Minských dohod z roku 2015.

- Prezentoval jsem názor (uznávám, že kontroverzní a těžko uskutečnitelný), že bych preferoval ukončení konfliktu co nejrychlejším jednostranným ukončením bojů ukrajinskou stranou a snahou o uzavření dohody, ve které by Ukrajina souhlasila i s některými ruskými požadavky (závazek neutrality, uznání anexe Krymu).

- Vyjádřil jsem částečný souhlas s názorem některých komentátorů, že v nynější fázi se už jedná o zástupný konflikt mezi Západem a Ruskem, protože Západ masivně podporuje Ukrajinu dodávkami vojenského materiálu (v souladu s mezinárodním právem, jako pomoc napadenému státu) a snaží se i oficiálně o zásadní vojenské a ekonomické oslabení Ruska (ano, dávalo by to smysl, pokud by zde nebyla hrozba širšího, potenciálně jaderného konfliktu).

- Opakovaně jsem vyjádřil obavy, že konflikt může eskalovat až do nukleární války mezi Západem a Ruskem, a to zvláště pokud by se situace vyvíjela pro Rusko velmi nepříznivě. V této souvislosti jsem přirovnal nynější situaci ke „hře na kuře“, ve které se její dva účastníci proti sobě rozjedou v autech a ten, který první uhne, s ostudou prohraje a je slabošské „kuře“. Může to ale dopadnout i tak, že neuhne žádný – důsledky jsou pak o něco horší, než ta ostuda…

- Jsem přesvědčen, že k tomu nynějšímu tragickému konfliktu vůbec nemuselo dojít. V týdnech před zahájením ruské agrese se totiž neustále opakoval hlavně ten ruský požadavek, aby bylo upuštěno od plánů na přijetí Ukrajiny do NATO. Reakce Rady NATO byla "trváme na právu všech suverénních států uzavírat spojenectví, jaká samy uznají za vhodné”. To je samozřejmě obecně správná zásada, zcela v souladu s mezinárodním právem. Ale někdy v březnu prezident Zelenskyj v jakémsi rozhovoru řekl, že samozřejmě už dávno ví, že s přijetím Ukrajiny se nepočítá a že Ukrajinci o to “nebudou prosit na kolenou”. Tak proč proboha tohle neřekli Ukrajinci i NATO už před tím 24. únorem? Proč, když Američané už několik dní předem najisto věděli, že k tomu přepadení dojde, neiniciovali urgentní diplomatická jednání, která by ho mohla odvrátit? Proč Ukrajina nikdy nebyla ochotna plnit Minské dohody (hlavně poskytnutí autonomie těm odštěpeneckým „lidovým republikám“?

Pro jistotu ještě jednou zdůrazňuji – nic z toho ani v nejmenším neomlouvá to, čeho se Rusové dopustili! Mohlo se ale možná zabránit té válečné devastaci Ukrajiny a mnoha tisícům obětí…

x x x

Trvám na tom, že mé výše uvedené názory jsou legitimní, nikterak výstřední nebo sdílené pouze podporovateli ruské agrese, ale naopak jsou v souladu s míněním mnoha mezinárodně respektovaných autorit.

Karlu Dolejšímu a jemu podobným evidentně nestačí, že ostře odsuzuji ti ruskou invazi; vadí jim, že upozorňuji (podobně jako ti výše jmenovaní veřejní intelektuálové) na to, že určitý podíl na tom, co se stalo, měla i neprozíravá politika Západu vůči Rusku. Ti, kteří mě za to kritizují, říkají, že tím „podporuji narativ ruské propagandy“. Je mi líto, ale jsem přesvědčen, že i v tak dramatických časech, jako nyní, je potřeba se snažit o elementární objektivitu, protože ignorování minulých chyb může vést i v budoucnosti k problémům. Pokud bude Putin říkat, že 3 + 3 = 6, tak to přece nebudu popírat jen proto, že to říká on.

Nynější jasně pozorovatelný tlak na to, abychom potlačovali hlasy kritizující naše minulé chyby, mi připomíná vyjádření jistého komunistického tajemníka z roku 1967, kdy obvinil tehdy již značně svobodomyslné novináře z hříchu „buržoazního objektivismu“…

Na rozdíl od pana Dolejšího a spol. si nemyslím, že jakákoli kritika “západní” (a zvláště americké) politiky je nepřípustná, či snad až trestuhodná; prvních 40 let svého života jsem žil v systému, kdy něco podobného (jen s opačným směrem kritiky) bylo bohužel nedílnou součástí života, takže jsem na to pořád ještě dost citlivý.

V této souvislosti si vzpomínám, jak jsem v 70. a 80. letech každý večer poslouchal vysílání Hlasu Ameriky a upřímně věřil tomu, že Západ (hlavně USA) podporuje v Afghánistánu mudžahedíny, bojovníky za svobodu, v jejich boji proti komunistům. Všichni víme, jak se ti bojovníci za svobodu „vybarvili“…

Ano, uznávám, že je zcela legitimní i opačný názor, že se totiž Západ v minulosti žádných chyb ve své politice vůči Rusku nedopustil. Trvám ale na tom, že je nejen přípustné, ale i potřebné o této věci veřejně diskutovat. Ano, je možné, že se mýlím, a že společným úsilím Západu a Ukrajiny bude Rusko drtivě poraženo, nesáhne přitom nakonec k jaderným zbraním, nikdy už se pak neodváží něčeho podobného, jako teď na Ukrajině, a k moci se tam dostane nová garnitura prozápadních demokratů, která se třeba i zřekne ruského jaderného arzenálu. To by i pro mě bylo ideální řešení. Řekl bych ale, že je to dost nepravděpodobné…

Nemohu uvěřit, že si pan Dolejší skutečně myslí, že k výsostně politickým otázkám se veřejně smějí vyjadřovat pouze „odborníci“ (často samozvaní). Před nedávnem hájil podobný názor Václav Klaus, podle kterého by měly mít takové právo jen osoby zvolené do politických funkcí (ve své nynější nevolené pozici to už neříká).

Na politické otázky přece přirozeně existují radikálně odlišné názory! Na rozdíl od třeba přírodovědeckých „jasných, učebnicových pravd“ nic takového v politice neexistuje (až na naprosto elementární záležitosti, jako je v našem prostředí respektování základních lidských práv, právního řádu, apod.).

Ještě poznamenám, že považuji za nepřípustné používat ve veřejné diskusi Dolejšího neslušnosti typu „…Pracovní metoda klausů, zemanů a spol. …” (příšte asi i mé jmého bude pan Dolejší psát tímto způsobem…).

Závěr Dolejšího článku ve mně vzbuzuje obavy – zdá se, že už je jen krůček od toho, aby vyzýval k potrestání těch, kteří mají „nesprávné“ názory.

Možná se tento pán a řada jemu podobných už brzy uplatní přinejmenším v nějakém budoucím Úřadu pro tiskový dohled?



3
Vytisknout
6029

Diskuse

Obsah vydání | 17. 5. 2022