Základní příjem: rozdílnost názorů a pohledů v proudu času

24. 9. 2020 / Markéta Minářová

Je zřejmé, že minimální příjem podle Fouriera rozhodně nepředstavuje univerzální základní příjem přesně v moderním slova smyslu. Myšlenka sociálního minima totiž zde znamená, že minimální statky rozhodují o úrovni životního minima. V mnoha Fourierových rukopisech je možné se o tzv. „minimu“ dočíst, jmenujme například Théorie des quatre mouvements z roku 1808, nebo Traité de ľunité universelle. Nejstarší zmínka o „minimu“ se objevuje v Lettre au grand juge z prosince 1803. Fourier zde označuje chudobu jako hlavní příčinu poruchy ve společnosti a snaží se ji vymýtit „mravným minimem“ pro ty, kteří nebyli schopni pracovat.

V jiném rukopisu z téže doby Les trois nœuds du mouvement započal myšlenku, že společnost by měla dát každému chudému člověku malé množství půdy. O několik let později se však tvrdě vymezil proti filosofii a „nepřesné“ vědě obecně. Fourier obvinil „rozum“ z toho, že vůbec nepřispěl k řešení problému týkající se zajištění každého člena společnosti s relativní mírou jistého komfortu. Ačkoli Fourier ne vždy používal termín sociální minimum ve stejném slova smyslu, můžeme s jistotou říci, že zásadní jsou tři charakteristiky.

Za prvé, že minimum je určené pro nízkopříjmové skupiny obyvatelstva, druhou zásadou je, že minimum je vypláceno v naturáliích, a za třetí, že minimum se má udělovat bez jakéhokoli požadavku na práci ze strany těch, kteří jej obdrželi. Hlavním cílem minima, jistě nebylo plné odstranění nerovnosti, ale spíše vymýcení chudoby tím, že každému členovi společnosti by byla zajištěna minimální životní úroveň. Tento životní standard měl být alespoň tak vysoký, aby pokryl základní životní potřeby skládající se ze základních potravin, oblečení a ubytování. Fourier se ve svých spisech navíc snažil mnohokrát vysvětlit, že minimum by mělo zahrnovat „radost“.

Fourier byl přesvědčený o harmonickém stavu po dobu, kdy by bylo minimum vypláceno v naturáliích, což by umožnilo chudým vysokou životní úroveň alespoň na jejich poměry. V některých jeho spisech je ale možné nalézt také mírně odlišné významy termínu „sociální minimum“.

Tyto názory posléze inspirovaly belgického právníka Josepha Charliera, který v roce 1848 publikoval spis Solution du problème social ou constitution humanitaire. Charlier poznamenal, že v rámci rovnosti a právu na půdu a majetek, existovalo východisko z nepodmíněného práva na základní příjem. Tuto otázku pak rozvinul v sociální tezi známé jako The Social Question Solved Proceded by The Philosophical Testament of a Thinker. Odmítl Fourierovu myšlenku, že právo na základní příjem by mělo být stanoveno podle vzorce, jenž by ověřoval dosažitelnost určitého příjmu jednotlivce. Fourierova práce byla tedy založena na předpokladu, že bylo zcela přirozené právo každého člověka získat dostatečnou odměnu za svou práci. Pod slovy „minimum“ nebo „zaručené příjmy“ se podle Joseph Charliera měl skrývat návrh, aby všichni občané měli bezpodmínečné právo na pravidelnou roční výplatu, kterou by vyplácela národní rada, a která by se vztahovala na nájemní hodnoty veškerých majetků.

Tento systém v takovéto podobě by podle Charliera ukončil „nadvládu práce“ alespoň v hlavním městě. Samozřejmě i autor tohoto návrhu si musel položit otázku, zda by tento systém nepovzbudil lenost a zahálku. Tento stav označil jako těžké štěstí pro líné, protože budou muset vyžít pouze s malým příspěvkem. Poplatky společnosti nedosáhnou rámce pro plné zajištění, a tak cokoli bude přesahovat minimální příjem, bude nutné si zasloužit.

Fourier se snažil hledat i negativní stránky na minimu, aby tak předvedl ucelenou teorii. Pokusil se prokázat, že pokud by sociální minimum mělo být zaručeno, tak jeden z jeho důsledků, by zcela jistě byla rozšířená zahálka, jednotlivci by pak měli alternativu k nevděčným odpudivým pracím, které by museli snášet výhradně k zajištění živobytí. Aby se takovémuto výsledku zabránilo, tak by musel být systém „odpudivých“ prací nahrazen jednou z „atraktivních“ obohacujících prací. Toto by byla jedna z propojených podmínek, které by podle Fouriera tvořily základ sociální rovnováhy ve společenském pořádku.

Po zveřejnění Fourierovy práce, vydal John Stuart Mill druhé vydání o jeho principech politické ekonomie. Představil tak Fourierovy myšlenky, nicméně dospěl k závěru o jednoznačném návrhu nepodmíněného základního příjmu. Při rozdělování minima je nejdůležitější, aby byl přerozdělen nejprve na živobytí každého občana komunity bez ohledu na jeho pracovní nasazení. Zbytek je pak udělován v poměru, jenž bude stanoven předem podle určitých prvků: práce, kapitál a talent.

„Dědické daně“, na které Mill často ve svém díle upozorňoval, se také staly součástí daňové struktury. Kromě toho, ostatní zbytky středověké daňové struktury a zejména daně z pozemků a jiných forem vlastnictví s převážnou měrou nepřímých daní přetrvaly až do Millových dní. A právě tyto události radikální restrukturalizace britského daňového systému stály na pozadí Millova rozkvětu jako ekonoma.

V letech 1851–1852, a pak ještě 1861, předstoupil Mill před parlament a debatoval o záležitostech týkající se daňové reformy. J. S. Mill důsledně bránil režimy zdanění, které potlačovaly spotřebu, a úporně vyzdvihoval potřebu úspor. Druhým důležitým aspektem Millova myšlení byl bod týkající se zdanění a rozdělení příjmů. Za fungující považoval Mill počáteční vklad, tedy příspěvek pro muže a ženy. Tento pohled na právo je patrný snad ve všech Millových pracích. Aby se dosáhlo hospodářského růstu ve společnosti, musí započít motivační struktura, která povzbudí iniciativu k práci, kde bude potřeba zavést daňové struktury. Mill si však plně uvědomoval, že pokrok vyžaduje plynulost a pohyblivost v rámci společnosti v daném okamžiku. Millův politický postoj nelze chápat odděleně od jeho obhajoby mikroekonomického šíření vlastnických práv v britské společnosti. V této souvislosti čelil, navzdory fenomenálnímu hospodářskému růstu, feudálnímu systému bohatství a rozdělení příjmů.

Millův klasický pohled na význam sousloví „produktivní investice“ jej vedl k obhajobě osvobození úspor od všech daní, bez ohledu na úroveň příjmů člověka. Tento argument měl vést k úplné spravedlnosti a v případě, že by část daně byla odložena, musela by být později zaplacena dvakrát, nejprve na kapitál a poté na úroky z úspor. Využití finančních prostředků byl podle Millova pohledu hlavní klíč k úspěchu. Úspory, pokud by byly použity produktivnějším způsobem, by vedly buď přímým, nebo nepřímým způsobem (prostřednictvím finančních institucí) k investicím, tvorbě kapitálu a nakonec ke mzdovým reformám.

Tolik k francouzským zdrojům, z nichž čerpají dnešní příznivci základního příjmu, kteří debatují napříč všemi evropskými zeměmi v iniciativě evropských občanů za nepodmíněný základní příjem. Doufejme, že tato celoroční celoevropská debata (září 2020 – září 2021) přinese větší povědomí o základním příjmu také do českého veřejného prostoru.

Markéta Minářová, doktorandka historické sociologie na Univerzitě Karlově