Za nejhorší moment od kubánské krize vděčí svět nositeli Nobelovy ceny míru

11. 4. 2018 / Karel Dolejší

Napětí mezi Západem a Ruskem kvůli reakci na chemický útok v syrské Dúmě podle značné části mezinárodního komentariátu představuje nejhorší vyhrocení vzájemných vztahů od Kubánské krize v roce 1962. Hlavní díl odpovědnosti za syrskou chemickou krizi přitom nese jediný politik - nositel Nobelovy ceny za mír Barack Obama.

Obama v roce 2013 ustoupil od své podmínky pro americkou neintervenci do syrské občanské války - od zákazu používat v ní chemické zbraně. Místo toho přijal dohodu zprostředkovanou Ruskem, podle níž měl Asad pod mezinárodním dohledem své zásoby chemických zbraní zničit.

Ačkoliv již v tento okamžik mnozí varovali, že Obama de facto outsourcoval syrskou politiku do Moskvy, přistupme zde na chvíli k původní argumentaci a řekněme, že dejme tomu dávala smysl.

Jenže i v takovém případě měl Obama povinnost vojensky zasáhnout proti Asadovi, jakmile novou dohodu prokazatelně porušil.

To se nikdy nestalo. Hlavním Asadovým sponzorem je totiž Írán, s nímž chtěl Obama za každou cenu uzavřít novou dohodu o jaderném programu, jež vešla později ve známosti pod zkratkou JCPOA. Chtěl-li americký prezident přimět režim ajatolláhů k podpisu dohody, musel jim přece něco nabídnout. Mezi jiným i Sýrii, kterou nyní Írán ovládá mnohem důkladněji než samotný Asad či Rusové.

Obama byl přesvědčen, že dohodou JCPOA se vyhne možnému ozbrojenému konfliktu s Íránem i riziku, že by USA v regionu Blízkého východu musely provádět další nedopečené vojenské intervence.

I kdyby Obamova jaderná dohoda s Íránem nakrásně fungovala (v praxi nefunguje), nezajistila by ani náhodou uklidnění v regionu a zajištění míru. Jaderný program byl v mocenském instrumentáriu teheránských ajatolláhů vždy jen parciálním faktorem a rozhodně sám o sobě nikoliv příčinou problémů. Hlavní problém je představuje revizionistický charakter íránského režimu a jeho úsilí "vyvážet revoluci" na celý Blízký východ i do Afriky. Tím že dočasně či trvale z instrumentária vypadl jediný faktor rozhodně není dáno, zmizely také cíle, jimž nástroj sloužil.

Bašár Asad sponzorovaný primárně Teheránem a sekundárně Moskvou o víkendu nesouhlasil s dohodou o příměří, kterou navrhlo Rusko a s níž souhlasili i povstalečtí bojovníci z východní Ghúty. Následoval chemický útok na civilisty, po němž povstalci místo prosazování ruského příměří rovnou kapitulovali.

Rusko vystupuje coby hlavní Asadův obránce, nicméně zatím poslední válečný zločin jeho klienta vznikl právě proto, že se klient zdráhal svého patrona poslechnout - a obrátil se v této věci k jinému.

K Teheránu.

***

Svět kolem stále více připomíná jakousi zaprášenou muzejní vitrínu, v níž nějaký dobrák rozmístil exponáty vybavené chybnými popiskami. Takže to co se inzeruje jako "levicové" je ve skutečnosti reakční, kmenové, autoritářské, zatímco všeliká ta "příměří" a "míry" se zase staly zástěrkou válek vedených po způsobu výborně vyhovujícím masovým vrahům vlastního obyvatelstva.

Hrdinou dne vyznamenaným jednou z největších světových poct zůstává nezodpovědný narcis, který se nesmírně rád poslouchá. Tak rád, že je mu vposledku jedno, co se stane se světem, o jehož přežití se ve skutečnosti dávno přestal zajímat.

1
Vytisknout
7174

Diskuse

Obsah vydání | 16. 4. 2018