Proč mladí muži (asi) volí motoristy „proti sobě"
29. 1. 2026
čas čtení
12 minut
Píše Petr Fridrich:
Politika uznání, česká periferie a riziková maskulinita
Není
to o hlouposti. Je to o zoufalství a beznaději přetvořených ve vztek,
který někdo chytře politicky zmonetizoval. Symbolem toho všeho je Filip
Turek.
V
politických debatách často zaznívá údiv: „Proč tito lidé – mladí muži z
regionů, bez vysoké školy, s nejistou prací – volí strany jako
Motoristé, které jim ekonomicky nepomohou, nebo dokonce přímo uškodí a
smějí se jim u toho do ksichtu?”
Odpověď
nelze najít v ekonomických tabulkách, ale v psychologii statusu a
specifické české realitě. Nejde o hloupost voličů. Jde o racionální (byť
sebezničující) reakci na ztrátu kontroly nad vlastním životem v chaosu
dnešního světa.
1. Diagnóza: Redistribuce vs. Uznání
Základní konflikt se odehrává mezi dvěma osami spravedlnosti:
Redistribuce (hmotné statky, mzdy, sociální síť) vs. Uznání (důstojnost, respekt, pocit „jsem plnohodnotný občan”).
Tradiční politika (levice i střed) nabízí redistribuci, ale ta selhává – reálné mzdy stagnují, bydlení je nedostupné, perspektiva se zužuje. Populisté naproti tomu nabízejí okamžité uznání.
Využívají tzv. supply-side populism: neumí vyřešit složité ekonomické problémy (proto neměli motoristé sobě v podstatě žádný program) , tak místo toho „dodávají” identitu a nepřítele – viníka. Pro člověka, který se cítí ponížený, je slib „vrátíme vám hrdost” cennější než slib „zvedneme vám příspěvek na bydlení o 500 Kč”.
Klíčový mechanismus: Statusová úzkost
Nejde o absolutní chudobu (hlad), ale o relativní deprivaci – pocit, že jsem na tom hůř, než bych měl být, než moji rodiče, než mí vrstevníci s diplomem, nebo aspoň ti, co měli odvahu „odejít”.
∙ „Můj táta v mém věku stavěl dům. Já bydlím v podnájmu a nemám na to.”
∙ „Společnost oceňuje vysokoškoláky z měst, já jsem pro ně jen ‚týpek z montovny’.”
∙ „Nejlepší holky z mojí vesnice se odstěhovaly do Prahy a chodí s manažery nebo kluky z korporátu. Já tady sedím u piva a nikoho nemám.”
Tento propad očekávání vytváří statusovou úzkost, která se snadno přetaví v resentiment – zatrpklou touhu po odvetě vůči všem těm, kdo jsou vnímaní jako „vítězové” = nepřátelé (elity, Praha, EU, „woke” kultura, neziskovky, imigranti, ekologové, vědci).
2. České specifikum: Proč to padá na úrodnou půdu
Globální trendy (manosféra, algoritmy, antisystémový vztek) dopadají do specifického českého kontextu, který funguje jako zesilovač:
Post-transformační kocovina
Generace otců (50-65 let) uvěřila slibu „kdo dře, ten se má”. A fungovalo to – v 90. a 2000. letech bylo možné postavit dům, koupit auto, zajistit rodinu. Byl to tvrdý život, ale s perspektivou.
Generace synů (18-40 let) vidí, že tvrdá práce v montovně či ve skladu na hypotéku nestačí. Sociální kontrakt byl porušen. Slibovaná meritokracie nefunguje. Místo toho vidí: "kámoš z Prahy, co studoval média, má lepší plat než já po 10 letech ve skladu a můj jedinej majetek je ojetý bávo z Německa."
Centrum vs. Periferie
Česko je silně polarizované. Úspěch je koncentrován v Praze a krajských městech (Brno, Plzeň).
Zbytek republiky – vnitřní periferie (Ústecko, Karlovarsko, Vysočina, venkov) – zažívá:
∙ Odliv lékařů, učitelů, kvalifikovaných lidí a mladých
∙ Zavírání škol, pošt, úřadů
∙ Infrastrukturu z 80. let
∙ Pocit „stát na nás kašle”
Volba anti-systému je zde formou vzpoury regionů proti centru. Nejde jen o ekonomiku – jde o symboliku. „Vy na nás zapomínáte? Tak my vám pokazíme hru.”
Absence zastání: Slabé odbory
V Česku jsou odbory slabé a stigmatizované (děkovačka za komunismus). Zaměstnanec v průmyslu nemá nikoho, kdo by se za něj institucionálně rval (jako v Německu či Skandinávii). Když chybí kolektivní vyjednávání v práci, hledá se zastání v kulturní válce na internetu, proti domnělým nepřátelům.
Místo solidárního „my dělníci” vzniká atomizovaný „každý sám za sebe” – a to je živná půda pro populismus.
Bytová krize jako kastrace
Nemožnost dosáhnout na vlastní bydlení není jen ekonomický problém. Pro mladé muže to znamená nemožnost naplnit roli „poskytovatele” a založit rodinu.
Tradiční maskulinita je postavená na: mít práci, mít bydlení, mít ženu, mít děti. Když tři ze čtyř nejsou dosažitelné, vzniká riziková maskulinita – frustrace, která hledá ventil.
3. Kdo jsou ti mladí muži?
Volební data: Kdo volí motoristy
Věková struktura voličů (odhad na základě průzkumů):
∙ 18-29 let: 35% voličů Motoristů
∙ 30-44 let: 28% voličů Motoristů
∙ 45-59 let: 22%
∙ 60+ let: 15%
Pohlaví:
∙ Muži: 73%
∙ Ženy: 27%
Vzdělání:
∙ Základní/vyučen: 58%
∙ Maturita: 32%
∙ VŠ: 10%
Region:
∙ Praha: 8%
∙ Krajská města: 18%
∙ Venkov/periferie: 74%
Výsledek: Mladí muži do 40 let z venkova bez vysoké školy jsou jádro elektorátu. Není to homogenní masa: Motivace jsou různé, a proto vyžadují různé odpovědi:
Statusově ohrožení
Řemeslníci, zaměstnanci v průmyslu, řidiči, kteří cítí, že jejich práce ztrácí společenskou prestiž.
∙ „Všichni chtějí manažery, nikdo nechce dělníka.”
∙ „Dřu 12 hodin denně, ale učitelka, co má tři měsíce prázdnin, má vyšší respekt.”
∙ Mají kompetence, ale ne status.
Kulturní outsideři
Muži nerozumí novému jazyku (gender, korektnost, Green Deal) a cítí se jím šikanováni. Často necestují, neznají jazyky a ani nechodí za kulturou (nemají čas, energii, peníze), mají rádi auta, sport.
∙ „Proč musím měnit řeč?” „Proč nemluví česky, jsme přece v Česku?”
∙ „Zakázat auta je útok na mě. Já potřebuju auto na dojíždění.”
∙ Volí z vyčerpání neustálými změnami pravidel, která nikdo nevysvětlil.
Algoritmičtí radikálové
Často inteligentní mladí kluci, které vtáhl dopaminový ekosystém sociálních sítí a online her:
Gaming → Fitness influenceři → Andrew Tate → „Red Pill” → Konspirační kanály → Turek
„Youtuber Turek je ‚king’ – má fára, prachy, letí na něj holky a je to prostě ‚borec’. A teď je to ‚můj politik’.”
Nejde o primitivitu – jde o gamifikaci myšlení: „Já jsem prohlédl, ostatní jsou ovce.”
Praktičtí materialisté
Lidé, pro které je auto nezbytnost k přežití (dojíždění za prací z vesnice, protože tam nejsou pracovní příležitosti).
∙ Útok na spalovací motory vnímají jako přímý útok na svou existenci.
4. Mechanismus: Performativní vztek a „Trolling v obleku”
Zde přichází fenomén afektivní polarizace. Volič nehodnotí program, ale to, jak moc daný politik naštve „ty druhé”. To je hlavní klíč.
Motoristé a podobné subjekty fungují jako „trollové v obleku”:
∙ Jejich cílem není vyřešit problém.
∙ Jejich cílem je validovat vztek voliče a ponížit oponenta.
∙ Chtějí být co největší „sráči”, protože to od nich voliči čekají.
Když se liberální elita tomuto voliči vysmívá („je to nevzdělaný buran”, „nechápe ekonomiku”, „je manipulovaný”), paradoxně tím potvrzuje jeho volbu.
Výsměch je důkazem, že „oni námi pohrdají”, a proto je třeba zvolit někoho, kdo jim ten úsměv zkazí.
Nechtějí nic vybudovat, neprodávají "řešení", chtějí se pomstít, přestože budou sami dál "trpět". Je to politika jako pomsta. A pomsta je levnější než byt a můžete jí mít hned.
Destruktivní solidarita: „Když nemůžu vyhrát, aspoň to vyhodím všechno do vzduchu. Ať všichni shoří v pekle.”
„Když nemáš střechu nad hlavou, volíš toho, kdo ti aspoň slíbí, že shoří střechy těch, co tě ponižují.”
Pomsta jako politická kompenzace
Když je vysoká nejistota a nízká kontrola, roste poptávka po symbolickém vítězství. Hnutí pak nabízí tři druhy satisfakce v podobě pomsty:
1. Symbolická pomsta: „konečně jim to řekneme / konečně je ponížíme”
2. Procedurální pomsta: „zablokujeme / rozbijeme / překazíme”
3. Regulační pomsta: „odvoláme zákazy, zrušíme omezení” (i když to neřeší mzdy a bydlení)
5.Mechanismus: Transakční cynismus: „Je to náš bastard”
Mnoho voličů si uvědomuje chyby svých politiků, ale racionalizují si je.
Nástroj pomsty: Cítí se zrazeni systémem a globalizací. Turek nebo Macinka jsou pro ně „lidský granát”, který hodili do soukolí establishmentu.
Odpouštění hříchů: Jsou ochotni tolerovat jejich lži nebo korupci, protože věří, že bojují za „vyšší dobro” (např. boj proti „woke” kultuře, ochrana před Green Dealem).
Myšlenka je: „Možná podvádí, ale podvádí pro nás.”
6.Mechanismus: Kognitivní disonance a investice
Čím více do něčeho investujete (čas, emoce, hádky s rodinou, nošení trička s Turkem), tím těžší je přiznat, že jste se spletli.
Přiznat, že „vůdce” hraje hru proti nim, by znamenalo přiznat, že byli podvedeni. To je psychicky nesmírně bolestivé.
Místo toho si mozek najde jakoukoli výmluvu (i konspirační), aby si udržel svou původní víru a vyhnul se ponížení.
7. Populismus jako brand architecture: Jak motoristé stavějí svůj ekosystém
U podobných hnutí nefunguje klasická logika „strana → program → volič”.
Funguje logika:
Brand (příslušnost) → Protagonisté (identifikace) → Konflikt (emoce) → Komunita (udržení) → Hlas (konverze)
Osobnosti nejsou doplněk. Jsou to nástroje segmentace: každá tvář obsluhuje jinou část publika a plní jinou roli v legitimizačním řetězci.
U motoristů je důležité, že nejde o jednu osobnost, ale o celé obsazení rolí – podobně jako u MAGA v USA, hrajete různé role.
Poslanecký klub motoristů má celkem 13 poslanců. Každý plní specifickou funkci v ekosystému strany:
Zastavím se jen u Turka a Macinky to jsou hlavní tváře.
Filip Turek = Frontman pozornosti a afektu (performer vzteku)
Turek je v této architektuře typický „attention engine”: sbírá pozornost, polarizuje, přináší energii „transgrese” a status „říká to nahlas”. Funguje jako:
∙ Parasociální vůdce („kámoš, co se nebojí”)
∙ Pipeline node mezi zábavou/komentářem a politickou volbou
∙ Nosič „pomsty” na symbolické rovině: ponížení → výsměch → protiúder
Turek není politik v klasickém smyslu. Je to influencer, který se stal politickou značkou. Pro mladého muže je Turek důkazem, že „i náš člověk může mít úspěch, respekt, ženy, auto”. A když Turek říká „oni vám chtějí zakázat auta”, volič to slyší jako: „oni ti chtějí vzít tvou svobodu”.
Petr Macinka = Ideový a organizační architekt (institucionalizace konfliktu)
Pozice: Předseda Motoristů sobě, poslanec
Macinka je v modelu často „operator/strategist”: dává tomu rámování („svoboda vs. regulace”, „zdravý rozum vs. elity”), dělá z afektu organizaci a z organizace mocenský nástroj.
Funguje jako:
∙ „Převodovka” mezi kulturou (war) a politikou (power)
∙ Člověk, který umí proměnit „pomstu” v konkrétní agendu (zejména v tématech typu ekologie/Green Deal, ale i zahraniční vztahy nebo lidská práva)
∙ Byznysový hráč, který ví, jak systém funguje – a jak ho využít
Pro voliče je Macinka „ten, co tomu rozumí” – zatímco Turek je/byl „ten, co to říká nahlas”. Dohromady vytvářejí dojem: „máme energii i mozek”. Aktuálně musí ale Macinka hrát dvojroli i za Turka.
Protože to postavili na těchto dvou lidech, aktuální situace jim moc nenahrává. Tím že voliči "přišli o Turka" sice ztratili hlavního rebelského hrdinu a možná to i posílilo u těch nejskalnějších jeho roli, ale obecně už teď u veřejnosti nevratně ztrácí a na podobnou trajektorii nastoupil i Petr Macinka. Dojíždí na svou nezkušenost a neschopnost rozlišit, kde jsou hranice přijatelného. Další vůdčí osobnosti už tam nejsou. Je to jednoúčelový projekt.
Zajímavé by bylo třeba se zamyslet, odkud čerpají inspiraci pro vztahy se ženami a jak to obecně mají se vztahy. Zajímavý je i ten ekosystém motoristů kolem nich, také srovnání jejich voličů s ANO, SPD a Stačilo. O tom třeba jindy.
859
Diskuse