Francie není jediná, kdo prochází krizí politické víry – víra v demokratický svět mizí

13. 10. 2025

 

Macron, který je sevřen mezi extrémy pravice a levice, ví, o čem mluví. Ale „neovladatelná“ Francie není jediná, která trpí hořkými a neřešitelnými rozkoly. Po celé Evropě, ve Velké Británii i v USA, nedůvěra a nespokojenost každodenně prohlubují politickou dysfunkci a sociální neshody. Macronova slova se ve skutečnosti vztahují na téměř všechny země, které se hlásí k demokratickým principům. Přesvědčení, že demokracie je forma vlády nejvhodnější pro moderní svět, slábne, zejména mezi mladými lidmi. Veřejný prostor se mezitím stává hrubším a násilnějším. Macron hovořil na akci k 35. výročí sjednocení Německa v roce 1990, což byl okamžik velkého optimismu. Stejně jako Francie však i dnešní polarizované Německo čelí akutní krizi politické víry.

Stačí se rozhlédnout kolem. Ve volbách minulý týden se Česká republika po Polsku, Rakousku a dalších státech EU přiklonila k populistické tvrdé pravici, unášená rostoucí vlnou negativního postoje vůči establishmentu. Podpora oportunistických fanatiků, kteří se živí strachem, záští a ztrátou – a přitom nemají věrohodné politické strategie pro složité otázky, jako je migrace – není podporou demokracie, ale jejím zničením. Tento ošklivý úprk k extrémům je projevem nedůvěry v samotný demokratický systém.

Ve všech těchto zemích zoufale chybí národní demokratický konsensus. V upadající, zoufalé Británii, kde se národní vlajky nosí jako útěšné deky, se obě vedoucí mainstreamové strany potácejí; alternativy jsou však nepravděpodobné nebo přímo škodlivé. Ve Spojených státech, „domově demokracie“, se účinná opozice vůči vládě jedné strany, republikánů, prakticky zhroutila, alespoň na národní úrovni. Donald Trump se ve snaze o změnu volebních obvodů ve svůj prospěch stále více podobá diktátorovi.

Nedostatek skutečné demokratické volby a ekonomických příležitostí, který podněcuje odcizení a vzpouru, sužuje tak rozmanité země, jako je Maroko, Keňa a Bangladéš, které všechny v poslední době zažily nepokoje. Na Filipínách, v Nigérii, Turecku, Indonésii a Madagaskaru vyvolala korupce a zneužívání moci protivládní protesty. V Nepálu minulý měsíc mladí lidé podnítili „revoluci generace Z“. Všechny tyto země, v Evropě i mimo ni, jsou odlišné – až na jeden zásadní rozdíl. Ve srovnání s autoritářskými režimy, jako jsou Čína a Rusko, zůstávají jejich společnosti prozatím relativně otevřené a svobodné.

To je základní výzva, před kterou každá z nich stojí: demokracie nefunguje, nebo funguje tak špatně, že hrozí její zánik. Kdysi příkladné Spojené státy – ztracený vzor – a rozhádaná západní Evropa klopýtají. A opět jsou méně zavedené demokracie na globálním jihu a ve střední a východní Evropě v první linii oživující se studené války vlivů a hodnot, která se vede proti ose Peking-Moskva. Stejně jako Moldavsko a Gruzie, abychom jmenovali dvě nedávná bojiště, mohou dopadnout jakkoli.

Blíží se krize. Ve své výroční zprávě americká organizace Freedom House, která sleduje dodržování lidských práv, zjistila, že násilí, manipulace s volebními výsledky a represe poznamenaly více než 40 % národních voleb konaných v roce 2024. Globální svoboda, hodnocená z hlediska politických svobod a občanských práv, poklesla již 19. rok v řadě. „Konflikty šíří nestabilitu a brzdí demokratický pokrok po celém světě,“ uvádí se v závěru zprávy.

V USA nedávný průzkum zjistil, že rekordních 64 % Američanů se domnívá, že jejich demokracie „je politicky příliš rozdělena na to, aby mohla řešit problémy národa“. Ve Velké Británii průzkum mezi lidmi ve věku 16–29 let zjistil, že 63 % si myslí, že demokracie je v ohrožení. Zatímco mladí lidé „preferovali život v demokracii před diktaturou v poměru 57 % ku 27 %“, pouze 35 % uvedlo, že by zvážilo zapojení se do organizované politiky.
 
Pokud dochází k jakési globální protidemokratické revoltě nebo alespoň k závažné ztrátě důvěry v demokratické systémy, bylo by užitečné vědět proč. Krátkodobé a dlouhodobé ekonomické problémy – životní náklady, inflace, nedostatek dobrých pracovních míst, deindustrializace, rozpadlé komunity, selhání institucí, nerovnost v bohatství, globalizace, masová migrace související s klimatickou krizí, rozbitý mýtus o nekonečně udržitelném růstu – to vše jsou faktory. Dalším faktorem jsou nedůvěryhodní vůdci, kteří odrážejí klesající morální standardy. Záludné zasahování do voleb a online podvody ze strany Ruska a dalších zemí urychlují rozpad. Mladší generace jsou postaveny proti stárnoucí populaci. A panuje beznaděj i hněv nad chaosem, ve kterém se svět nachází, ať už z hlediska životního prostředí, nebo geopolitiky.

Podle Andrease Reckwitze z Humboldtovy univerzity v Berlíně má veškerá tato nespokojenost kořeny v celkovém, hlubokém a všudypřítomném pocitu ztráty. „Základní lež západní modernity“ – post-osvícenské přesvědčení, že lidský pokrok je neustálý a nevyhnutelný, že se vše časem zlepšuje, že se život zlepšuje – byla podle Reckwitze brutálně vyvrácena zkušenostmi posledních desetiletí. „Ztráta se stala všudypřítomným stavem života ... Otázkou již není, zda se ztrátě dá zabránit, ale zda společnosti vázané na „lepší“ nebo „více“ se mohou naučit snášet „méně“ a „horší“.

Z tohoto pohledu je snazší pochopit odmítání selhávajících demokratických struktur a nástup demagogických retrospektivních sil slibujících návrat k „tomu, jak to bylo dřív“. „Pokud politika bude i nadále slibovat nekonečné zlepšování, bude to podněcovat deziluzi a posilovat populismus, který se živí zrazenými očekáváními,“ píše Reckwitz. „Populismus soustřeďuje hněv nad tím, co zmizelo, ale poskytuje pouze iluze o zotavení. Klíčovou otázkou se tedy stává: jak se vypořádat se ztrátou?“