Největší hrozbou Izraele není Írán ani Hamás, ale jeho vlastní arogance

16. 6. 2025

 
Ale téměř 80 let se tato takzvaná „vítězství“ ukázují jako Pyrrhova. Každé z nich Izrael zahrabává hlouběji do jámy izolace, ohrožení a nenávisti. Nakba z roku 1948 vyvolala uprchlickou krizi, která se odmítá zmizet, a položila základy režimu apartheidu. Vítězství z roku 1967 vedlo k okupaci, která nadále podněcuje palestinský odpor. Válka v říjnu 2023 se zvrhla v genocidu, která z Izraele udělala globálního vyvrhele.

Izraelská armáda – ústřední postava celého tohoto procesu – se stala bezduchou zbraní hromadného ničení. Svůj vznešený status si udržuje mezi otupělou veřejností pomocí efektních kousků: pagery explodující v kapsách mužů na libanonském trhu nebo základna dronů umístěná v srdci nepřátelského státu. A pod velením genocidní vlády se stále více zaplétá do válek, z nichž neví, jak se dostat ven.

Po mnoho let byla izraelská společnost pod vlivem této údajně všemocné armády přesvědčena, že je neporazitelná. Na jedné straně totální uctívání armády a na druhé straně arogantní pohrdání sousedy v regionu vedly k přesvědčení, že nikdy nebudeme muset zaplatit cenu. Pak přišel 7. říjen, který – byť jen na okamžik – rozbil iluzi imunity. Ale místo aby si veřejnost uvědomila význam tohoto momentu, poddala se kampani pomsty. Protože jen prostřednictvím masakru dával svět opět smysl: Izrael zabíjí, Palestinci umírají. Pořádek je obnoven.

Proto byly tak šokující záběry vybombardovaných budov v izraelských městech  Ramat Ganu, Rishon LeZionu, Bat Yam, Tel Avivu a Tamře (arabském městě v Galileji). Byly až děsivě podobné těm, na které jsme zvyklí z Gazy: ohořelé betonové kostry, oblaka prachu, ulice pohřbené pod troskami a popelem, dětské hračky svírané záchranáři. Tyto obrazy na chvíli narušily naši kolektivní iluzi, že jsme imunní vůči všemu. Oběti na civilní straně – 13 Izraelců a nejméně 128 Íránců – zdůrazňují lidské náklady této nové fronty, i když její rozsah je stále daleko od devastace, kterou pravidelně zažívá Gaza. 

Armáda jako doktrína 

Byla doba, kdy někteří židovští vůdci v Izraeli chápali, že naše existence v této oblasti nemůže být udržována iluzí úplné imunity. Možná nebyli zcela prosti pocitu nadřazenosti, ale pochopili tuto základní pravdu. Zesnulý levicový zákonodárce Yossi Sarid kdysi vzpomínal, jak mu Jicchak Rabin řekl: „Národ, který padesát let napíná svaly, se nakonec unaví.“ Rabin chápal, že žít věčně mečem, na rozdíl od Netanjahuova děsivého slibu, není schůdná možnost.

Dnes už v Izraeli nejsou žádní židovští politici tohoto ražení. Když sionistická levice jásá nad bezohledným útokem na Írán, odhaluje tím svou tvrdohlavou víru v fantazii, že ať uděláme cokoli, ať se od regionu, ve kterém žijeme, odcizíme sebevíc, armáda nás vždy ochrání.

„Silný lid, odhodlaná armáda a odolná domácí fronta. Tak jsme vždy vyhráli a tak vyhrajeme i dnes,“ napsal Yair Golan, předseda Demokratické strany – sloučení sionistických levicových stran Meretz a Labour – v příspěvku na Twitteru po pátečním útoku. Jeho stranická kolegyně, poslankyně Naama Lazimi, se přidala a poděkovala „pokročilým zpravodajským systémům a zpravodajské převaze. IDF a všem bezpečnostním systémům. Hrdinným pilotům a letectvu. Izraelským obranným systémům.“

V tomto smyslu je fantazie o imunitě zaručené armádou v sionistické levici ještě hlubší než v pravici. Odpovědí pravice na její bezpečnostní úzkost je vyhlazování lidí a etnická čistka – to je její konečný cíl. Středolevice však vkládá svou víru téměř výlučně do údajně neomezených schopností armády. Bezpochyby židovská středolevice v Izraeli uctívá armádu mnohem vroucněji než pravice, která ji považuje pouze za nástroj k realizaci své vize ničení a etnické čistky.