Adventní úvaha o kráse plurality v prvotní církvi

29. 11. 2024 / Boris Cvek

 

 

Dnes máme křesťanství spojené typicky s venkovem, s minulostí, s tradicí. Tehdy bylo spojeno s městy, budoucností a radikální reinterpretací tradice. Typický křesťan druhého třetího století v městě Římě byl chudý cizinec z východu. Podobně jako se krajní pravice dnes dívá na imigranty z islámského prostředí, podobně se mnozí obyvatelé věčného města dívali tehdy i na křesťany: zdroj podivnosti, patologií, nebezpečí.

Křesťanů bylo v impériu ještě kolem roku 300 asi 5-10 procent. V polovině 4. století to už bylo před 50 procent. Samozřejmě to souviselo s tím, že se z něho stalo státní náboženství. Pokud bychom ovšem měli v populaci tolik křesťanů, že to budou v jednotky procent, jsme v situaci, v jaké byla prvotní církev. Řekl bych, že jde o normální stav společnosti, v níž není víra něčím, co je politicky výhodné.

Naše současnost připomíná prvotní církev ještě v jedné důležité okolnosti. Prvotní křesťané měli velmi rozmanité chápání evangelia. Hádky, štěpení, exkomunikace jsou něčím, co je pro křesťanství, které není vehiklem státní politiky, něco běžného. Zmíním v té souvislosti dvě jména: Markión (cca 85-160) a Irenej z Lyonu (cca 150-202).

Markiónovo učení neznáme přímo, ale jen z polemik s ním. Zdá se, že učil, že Bůh křesťanů je radikálně nový a jiný než Bůh židů. Odvolával se při tom zejména na sv. Pavla. Stejně tak se na sv. Pavla odvolával Irenej, když tvrdil, že to, čemu dnes říkáme Starý zákon, od počátku mluví o Kristu a že to je univerzální učení jedné a té samé církve napříč celým světem. Irenej vlastně vymyslel, že něco takového vůbec existuje, tedy univerzální církev a univerzální učení. Přesto také Irenej zapadl v částečné zapomnění, protože z pohledu pozdějších sporů o tom, jak je vlastně Kristus Bůh, nevyjádřil jasný postoj. Pro něj to ještě problém nebyl.

Markiónovi, jehož církev byla zřejmě velmi rozšířená a vlivná, jsme dnes v lecčems blíže než výše zmíněnému Justinovi. Asi bychom těžko chápali představu pravdy jako něčeho, čemu byli nejbližší naši nejvzdálenější předkové a co je třeba jen bezpečně přenášet dále. Tohle pojetí pravdy bylo ještě za dob Rudolfa II. základem hermetismu.

Na druhou stranu oddělení Boha židů a křesťanů je pro křesťany dnes něco šokujícího. Demiurg na začátku stvoření spojený s tělem a principem „oko za oko“ versus skutečný Pán všeho spojený s Duchem proti tělu a principem lásky a odpuštění. Paradoxní je, že Markión ve snaze dokázat, že tomu tak je, četl Starý zákon doslovně, podobně jako židé sami.

Ale doslovné čtení – tak blízké těm moderním křesťanům, kteří se chtějí vrátit k tomu pravému, doslovnému významu Písma, který ovšem nikdy neexistoval – bylo v prvotní církvi vnímáno v souladu s antickou zvyklostí jako nedůstojné. V antice se posvátné texty četly alegoricky, naopak doslovně se četlo to, co mělo být rozbito polemikou. Ostatně spojit Boha Starého a Nového Zákona vyžaduje velmi kreativní alegorické čtení, jak to nacházíme v evangeliích a také u Pavla. Augustin pak výslovně a nádherně říká: Slovo Písma je Kristus.

Co z toho všeho plyne? Můžete se hádat, kaceřovat, vylučovat, to prostě křesťané v první církvi dělali (a nejen to, také se modlili, drželi půst, odmítali zabíjení dětí a potraty, starali se o chudé, ale to vše nemělo zdaleka nějakou uniformní podobu a výjimky jsou dodnes známy), důležité je, aby to nebylo spojeno s politickou mocí, která pak může vést až k pronásledování a vraždění kacířů. Rozmanitost může být naopak svědectvím o svobodě a autenticitě.

Když čekáme na Spasitele, není to proto, že jsme dokonalí, že víme a známe, že naše lidská slova a naše kulturní vrženost, naše sklony a schopnosti chápat všechno uchopí a proniknou. Pokud se Bůh dívá do srdce, vidí, o co nám vlastně šlo. Vidí i naši potřebnost, zbloudilost, a proto přináší spásu. Narodil se v Betlémě jako dítě a je to Bůh, Stvořitel světa. Copak to lze pochopit? Lze to prožít. Je to totiž výraz milující lásky k nám, ke všem lidem. Je to vtělení pravdy, že každý člověk má nekonečnou hodnotu.

Ti, kdo touží po jedné komunitě, která jediná má pravdu, mohou být situací prvotní církve frustrováni. Podle mě ale Duch svatý působí přesně takto. Miluji tuto rozmanitost a svobodu. To, co nás má spojovat, není učení, ale láska, schopnost vnímat emocionálně naši situaci. Samaritán je lepší než kněz. Nebyl z té správné komunity, neměl ty správné obřady a představené, ale pocítil soucit. Vždyť to je reálný Duch svatý. Pluralita a autenticita nám umožňují, abychom povrch nezaměnili za obsah, abychom věděli, že to podstatné je uvnitř, nikoli v učení, obřadech, představených atd. Aby se z víry nestala otázka politické moci.