Sýrie jako Putinův Afghánistán: Jak může převzetí moci v Damašku radikálními fundamentalisty změnit Blízký východ

2. 12. 2024

Špatný výkon jednotek Syrské arabské armády u Aleppa opět ukazuje, že když zahraniční mecenáši postaví spřátelenou vládu a podpoří klientskou armádu, může z toho často vzniknout Potěmkinova vesnice, fasáda bez reality, která se pod určitým soustředěným tlakem snadno rozpadne. Takový rozpad postihl Iráckou národní armádu vybudovanou Georgem W. Bushem, Afghánskou národní armádu vybudovanou Bushem, Obamou a Trumpem a nyní Syrskou arabskou armádu postavenou Vladimírem Putinem a íránskými Revolučními gardami. 

Při útoku HTS v severní Sýrii byl totiž zabit velitel jednotek Qods Force (zahraniční pobočka íránských revolučních gard pro speciální operace) a vysoký poradce pro Sýrii, brigádní generál Kioumars Pourhashemi. Většina íránských médií pád Aleppa popírá. 

Syrská vláda Bašára Asada je vinna z genocidy stejně jako izraelská vláda, která v minulém desetiletí umučila k smrti přibližně 10 000 lidí a v rámci války za potlačení sunnitských povstaleckých sil věku zabila desítky tisíc nevinných lidí. Povstalecká HTS má na rukou také krev nevinných.

Regionální význam těchto událostí se liší podle toho, jakou optikou jsou nahlíženy. 

Pokud se na vítěze díváme jako na sunnitské muslimské fundamentalistické extremisty, jejich vzestup uvítá turecký prezident Tayyip Erdogan, který skutečně může mít v kampani prsty, neboť je patronem HTS. Erdogan se zastával tak rozdílných skupin, jako je Muslimské bratrstvo a HTS, a přestože sám není fundamentalistou, těší se z měkké moci, která Turecku plyne z podpory skupin, jako je Hamás, Muslimské bratrstvo a další. Turecký tisk spekuluje, že čtyři miliony syrských sunnitských uprchlíků v Turecku by se mohly vrátit domů, pokud se k moci dostanou sunnitští povstalci. Stejně tak Katar, regionální zastánce politického pluralismu, který dává prostor politickému islámu, je ostrým kritikem baasistické diktatury, která svůj sekularismus používala jako politickou hůl. Většina sunnitských muslimů v Libanonu je všechno jiné než fundamentalisté, ale celkově budou mít pravděpodobně radost z pádu strany Baas, kterou považují za totalitní stalinistickou napodobeninu v rukou alavitské šíitské sekty, která sunnity diskriminuje.

Naopak křesťané jak v Sýrii (5% obyvatel), tak v Libanonu (asi čtvrtina obyvatel) jsou dnes vzhledem k dřívějšímu tvrdému postupu HTS vůči náboženským menšinám vyděšeni. 

Z pohledu nacionalistických, sekulárně orientovaných režimů v regionu je toto hnutí nevítaným oživením radikálního politického islámu. Takto se na něj budou dívat egyptský prezident Abdel Fattáh as-Sísí, který strávil deset let potlačováním Muslimského bratrstva, tuniský prezident Kajs Saíd, Chalífa Hajtár, warlord východní Libye, alžírský prezident Abdelmadžíd Tebbúne, Mahmúd Abbás z Palestinské samosprávy, Strana demokratického svazu syrských Kurdů a Mohammed bin Zayed ze Spojených arabských emirátů. Bin Zayed utrácí své peníze za ropu a snaží se potlačit muslimské fundamentalisty v celém regionu, včetně Libye a Súdánu, a obecně je na stejné vlně jako al-Sisi. Bin Zayed strávil část soboty telefonickým rozhovorem s Bašárem al-Asadem. Jak bylo uvedeno výše, mimo region tyto události znepokojí ruského prezidenta Vladimira Putina, který od roku 2015 podporoval Asadův režim leteckou podporou ruských vzdušných a kosmických sil. 

Z pohledu zemí, které se cítí být ohroženy Íránem, bude tento vývoj vítán jako další známka oslabení Teheránu. Izrael v uplynulých čtyřech měsících ponížil Írán a jeho spojence Hizballáh, což mohlo HTS k tomuto kroku  povzbudit. Sýrie Bašára Asada je jedním z mála stálých spojenců Íránu v arabském světě, spolu s jemenskou vládou Húsíů, iráckou vládou vedenou šíity a libanonskou vládou ovlivněnou Hizballáhem. Sýrie je klíčovým tranzitním bodem pro íránské dodávky raket a další munice libanonskému Hizballáhu, a pokud padne, může Hizballáh čekat neradostná budoucnost. 

Mezi tyto protiíránské síly patří Izrael, Saúdská Arábie, Bahrajn a Ázerbájdžán a mimo region také Spojené státy. Všichni jsou touto zprávou potěšeni. V letech 2012-2016 během syrské občanské války americká CIA posílala miliardy 40 sunnitským muslimským fundamentalistickým skupinám v Sýrii, přičemž jako prostředníka využívala saúdskou rozvědku. Tyto skupiny byly převážně pobočkami Muslimského bratrstva a byly prověřeny, že „nejsou al-Káidou“. Byly však blízkými spojenci an-Nusry, vedoucí organizace současné HTS. CIA tak byla v Sýrii opět de facto spojencem al-Káidy, stejně jako tomu bylo v 80. letech v Afghánistánu.

Vyhlídka na pád baasistické Sýrie však není pro tytéž země bez nebezpečí, pokud se na vrchol dostanou síly napojené na al-Káidu. Prospěla by vlna fundamentalistického zápalu v regionu skutečně bonvivánovi Mohammedu bin Salmánovi ze Saúdské Arábie? Bude 800 amerických vojáků na jihovýchodě Sýrie ohroženo vítěznou HTS, vzhledem k tomu, že tyto jednotky jsou zčásti oporou levicových Kurdů na severovýchodě Sýrie, kteří proti ní mnohokrát bojovali? 

Pokud se totiž v novém mocenském souboji prosadí an-Nusrá, odnož al-Káidy, může těchto událostí litovat i Turecko. Erdogan soustavně podceňuje nebezpečí skupin, jako jsou HTS a ISIL, které mají svůj původ v al-Káidě v Mezopotámii a které se od sebe oddělily v roce 2012. Navzdory jeho lehkovážnosti bylo Turecko několikrát zasaženo bombovými útoky ISIL. 

A budou sunnitské fundamentalistické milice pochodující do Damašku skutečně dobrou věcí pro současnou extremistickou vládu Izraele, která se angažuje v genocidní kampani proti Gaze, jež je zdůvodňována snahou o vyhlazení sunnitských fundamentalistických milicí? Teorie krajně pravicové strany Likud, že chaos u sousedů je pro Izrael dobrý, může být podrobena těžké zkoušce. 

 

Celý text v angličtině ZDE