Voltairův paradox a kardinál Duka

3. 12. 2024 / Boris Cvek

Problém s milostnou láskou je pro nauku katolické církve tradiční. Sex je k množení uvnitř manželství a basta. Středověké manželství s láskou nepočítalo. Přesto trubadúři, Abélard, Dante… a Dekameron. Jenže tohle je už snad, aspoň na nějakou dobu, za námi, že bychom nechápali, co je milostná láska, resp. že by lidé měli možnost se brát z lásky a žít spolu z lásky a svou lásku vnímat jako hodnotu nedegradovatelnou na množení se.

Vlastně chci pominout i tvrzení pana kardinála, že ceremoniál zahájení olympiády letos v Paříži byl srovnatelný s nacistickou olympiádou 1936. Nebo spíše se k tomu chci vyjádřit oklikou. Pan kardinál si totiž stěžuje, že to, co zažil v důsledku svého tvrzení na sociálních sítích, je horší než to, co zažil jako disident od komunistického režimu. Jistě má právo to tak cítit. Pro někoho může být skutečně tvrdá kritika běžná ve svobodné společnosti horší než komunistické vězení. Nicméně je v tom obrovský rozdíl.

Pokud policie a justice někoho pošle do vězení, je to něco zcela jiného než svobodná kritika, byť velmi krutá, ve veřejném prostoru. Souvisí to s něčím, co bych nazval Voltairovým paradoxem. Často se tvrdí, chybně, že Voltaire prohlásil: nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu hájit vaše právo to říkat. Není to autentický výrok, ale řekněme, že vystihuje jeho obecný postoj. Co je tím míněno? Že Voltaire nebude nikoho kritizovat? To snad nikdo nemůže myslet vážně. Vždyť Voltaire byl právě ten, kdo bičoval tmářství, jak jen mohl, a hnal tyhle názory z veřejného prostoru.

Ve svém textu Pojednání o toleranci (čerstvě je dostupný už i v češtině) tvrdě vystoupil proti fanatismu a pověrám. Tvrdá, zdrcující kritika do veřejného prostoru patří. To, co měl Voltaire na mysli tolerancí, je především to, že nikoho nebudeme za jeho názory zavírat do Bastily, kde sám byl téměř rok vězněn.

Neříkám, že všichni, kdo se vrhli ve veřejném prostoru na pana kardinála za jeho slova o letošní olympiádě, vůči němu postupovali korektně. Ale svobodná debata v demokratických společnostech je už tradičně vášnivá a zaujatá. Nota bene pokud někdo dělá takové paralely, jakou udělal pan kardinál. Něco je prostě v demokracii normální. Třeba to, že ceremoniál se někomu líbí, jinému ne. Proč by někomu nemohl připomínat Hitlerovu olympiádu z roku 1936 a někomu (jako mně) zase oslavu francouzské svobody a pokroku?

Něco zcela jiného by bylo tvrdit, že v současné Francii je nacistický režim a olympijský ceremoniál v Paříži letos v létě je jeho vyjádřením. To by bylo brutální falšování dějin a výsměch obětem nacistického režimu. V roce 1936 byla v Německu už totalita, byla potlačena politická soutěž, svobodné odbory, svoboda tisku a platily Norimberské zákony. Francie roku 2024 je zcela opačný stát, svobodný, demokratický, stát garantující lidská práva (včetně práv gayů a leseb) čili stát, ve kterém se pochopitelně a nutně dějí věci, které se mnoha lidem nemusejí líbit, nota bene těm, kteří mají problém pochopit, co je to milostná láska.