Británie jako Česko: Tato vláda nemluví lidskou řečí

2. 12. 2024

 

Farmáři na pódiu mluvili o rodině, historii a emocionální přitažlivosti britské krajiny. Slyšel jsem vzpomínky na lidi, kteří pracovali tak tvrdě, až jim tekla krev z rukou. Vláda se v odpovědi většinou držela suchých čísel - „Manželské dvojice mohou předat majetek v hodnotě  3 miliony liber jako dědictví bez daně a ti, kteří překročí prahové hodnoty, budou platit jen polovinu běžné sazby a mohou splácet po dobu 10 let bez úroků,“ řekla labouristická ministryně finací - užila  svého obvyklého abstraktního jazyka. „Ekonomická situace, kterou vláda zdědila, od nás vyžaduje, abychom učinili těžká rozhodnutí,“ řekl mluvčí Downing Street, což  naznačuje, že úřad nynějšího britského premiéra má nyní svou  vlastní magnetickou poezii.

To jsou známé nedostatky politiků levého středu, a to už velmi dlouho. Již v roce 2007 vydal americký psycholog a politický stratég Drew Westen brilantní knihu Politický mozek, v níž analyzoval, proč se americká Republikánská strana stala mnohem lepší při oslovování voličů než demokraté. V politice radil, že „když se střetne rozum a emoce, emoce vždycky zvítězí“. Pravice je na tomto poli mnohem obratnější a spřádá přesvědčivé lidské příběhy, zatímco její protivníci mají tendenci uchylovat se „k odříkávání svých nejlepších faktů a čísel, jako by se snažili zvítězit ve středoškolském debatním turnaji“.

A tak to zůstává i dál. Na obou stranách Atlantiku - a v celé Evropě - jsou hlavní středolevé strany uzavřeny ve stejném starém vyprahlém politickém stylu, založeném na víře v to, co Westen nazval „morální nadřazeností mozku“. Nová pravice je naproti tomu pravým opakem. Ať už vypadají jakkoli obludně, Farage a Donald Trump jsou v drtivé většině lidští: drzí, instinktivní a zcela bez zájmu nejen o fakta, ale i o etiketu a zdvořilost. Oba navíc obchodují s živými příběhy: Ačkoli nejnovějším heslem ultrapravicové britské strany Reform ve Spojeném království je „rodina, komunita, vlast“, což může mít velmi zlověstné ozvěny (nezapomínejme, že vichistická Francie svou filozofii zúžila na „rodinu, práci a vlast“), hrozí, že vyplní přesně ten druh emocionálního prostoru, který vláda nechala tak otevřený.

Je to nebezpečný okamžik. Zima bude krutá a bouřlivá. Důsledky toho, že britská labouristická (!)  vláda letos sebrala důchodcům dlouholetý sociální příplatek na zimní vytápění jejich domů a bytů, se brzy začnou projevovat: stačí jedna nebo dvě lidské tragédie a představa, že starší lidé museli přispět svým dílem k zaplnění pověstné fiskální černé díry státu, bude vypadat ještě mylněji. V hloubi chladného období pravděpodobně dojde k další krizi v britském zdravotnictví a k dalším záplavám. Představitelé podnikatelské sféry budou nadále kritizovat labouristy zvýšené daně a to, co to znamenaá pro skomírající ekonomiku, která se stále projevuje v obchody opuštěných  hlavních ulicích měst.

Mezitím se zdá, že hluboká politická změna, která začala zhruba před deseti lety, se nyní rychle rozvíjí. Za hranicemi Westminsteru se názory, které ztělesňují Farage a Trump, stávají stále rozšířenějšími.  Lidé jsou stále otevřenější myšlence, že ortodoxní politika je ve skutečnosti obrovská změť lží, konspirací a fixlování. Pokud se náš politický diskurz zdá být stále podivnější - svědčí o tom nedávný humbuk kolem internetové petice požadující další volby a zvěsti o tom, že Elon Musk se chystá věnovat obrovský dar britské uktrapravicové straně Reform -, je to z velké části důvodem.

Stejně tak ale i to, že levému středu  chybí přesvědčivý popis toho, kdo to je a co chce. Na papíře má vláda pravděpodobně suroviny pro napůl slušný příběh - o oživení škol a nemocnic, o tom, že bohatí budou platit větší daně, a o pomstě za léta špatného vládnutí toryů. Problém, který částečně souvisí se strnulými a bezkrevnými osobnostmi ministryně financí Reevesové a premiéra Starmera, spočívá v tom, že buď nedokáží, nebo nechtějí tyto věci spojit do nějakého strhujícího příběhu a nabídnout odpovědi na některé křiklavě zřejmé otázky: co je Británie a kam směřuje? Jak se labouristické vize - lepší veřejný sektor, akce proti globálnímu oteplování, snaha o růst a všechno ostatní - zauzlují, jak souvisejí se všemi oběťmi a utrpením, které lidé prožili díky pandemii a krizi životních nákladů? A proč jsou premiér a jeho kolegové zrovna těmi, kdo mají svou zemi provést děsivým obdobím globálního nebezpečí?