Jednosměrná jízdenka: Jak Rusko na Ukrajině utrpělo nenahraditelné ztráty

13. 7. 2022

Podle údajů, které lze potvrdit, Rusko po čtyřech měsících války proti Ukrajině spotřebovalo nebo ztratilo zbraně v množstvích, o nichž ve své nedávné historii ani neslýchalo. Pouze podle otevřených zdrojů podložených fotografiemi Rusko ztratilo dohromady přes 2 000 tanků a dalších obrněných bojových vozidel (AFV), několik desítek letadel a vrtulníků a mnoho dalších vojenských vozidel. Kromě toho Rusko od začátku svého agresivního tažení spotřebovalo přes 2 500 různých řízených a taktických balistických střel.

V této souvislosti musí Moskva zjevně dramaticky zvýšit své vojenské výdaje. Přestože ministerstvo financí od května 2022 téměř plně zamezilo přístupu k údajům o aktuálních výdajích federálního rozpočtu, položka "Obrana státu" je stále přístupná. V lednu až dubnu bylo tedy na národní obranu vynaloženo přibližně 1,6 bilionu rublů z plánovaných 3,85 bilionu rublů. Mezitím celý federální rozpočet na rok 2022 činí přibližně 26 bilionů rublů. Pro srovnání, v roce 2021 bylo na národní obranu vynaloženo téměř 3,6 bilionu rublů (celý rozpočet byl 24,8 bilionu rublů), ale laťka 1,5 bilionu rublů byla překročena až v červnu. Pokud se udrží tempo výdajů zaznamenané v březnu až dubnu – 500 miliard rublů měsíčně namísto průměrných 300 miliard rublů měsíčně – do konce roku mohou výdaje na národní obranu dosáhnout 5,0–5,5 bilionu rublů, neboli 19 % -21 % federálního rozpočtu.

Přesto, i kdyby k tomu došlo, ruské ozbrojené síly by již v dohledné době nebyly schopny obnovit své schopnosti, neboť vojenský průmysl by nestíhal poptávku.

Obrněná bojová vozidla (AFVs)

Rusko zdědilo po Sovětském svazu zásoby tisíců různých modelů tanků (T-64, T-72, T-80 atd.) a desetitisíce AFV různých typů. A přestože Rusko v postsovětských desetiletích provádělo vývoj v této oblasti a dokonce zahájilo výrobu některých nových modelů, jako jsou tanky T-90, obojživelná bojová vozidla pěchoty BMD-4 atd., jeho arzenál AFV je obnovován především opravami a modernizací sovětských modelů. Například tanky T-72 jsou modernizovány výměnou motorů a instalací termálních zaměřovačů [francouzské firmy porušující embargo] Thales, dalších řešení a komunikačních systémů.

Převážnou část modernizovaných a nových AFV obdržely ruské ozbrojené síly během implementace Státního programu vyzbrojování (SAP) 2011–2020, který pokračoval SAP 2018–2027 (k překrývání SAP 2020 a SAP 2027 dochází kvůli ruské byrokratické logice). Každý rok dodal ruský průmysl v průměru asi 650 tanků a dalších AFV. Z toho tanky byly dodávány v počtu nejvýše 160–170 jednotek T-72B3/B3M ročně v rámci SAP 2011–2020 ze zařízení UralVagonZavod (UVZ) v Nižném Tagilu a Omsku (v roce 2021 pouze 34) a ze závodu v Omsku nebylo v letech 2017-2021 dodáno více než 45–50 tanků T-80BVM. Dohromady bylo před útokem na Ukrajinu bojeschopných asi 1 900–2 000 modernizovaných tanků z asi 3 300 jednotek. Do tohoto počtu nejsou zahrnuty stroje, které zůstaly ve skladech. Zbytek byly jiné typy AFV. A pokud vezmeme v úvahu, že ozbrojené síly měly těsně před válkou nejméně 16 000 AFV různých typů, podíl těch vyrobených nebo modernizovaných od počátku roku 2010 byl o něco více než čtvrtina celkové flotily.

Kromě toho se ve válečných podmínkách přirozený životní cyklus AFV zkracuje, i když nejsou poškozena v boji. Například životnost motorů V-84 a V-92 a jejich variací instalovaných v tancích T-72B3 a T-72B3M nepřesahuje 1 000 hodin před generální opravou. (Sovětské tanky byly s takto nízkým počtem provozních hodin pohonné jednotky navrhovány záměrně, kvůli kalkulované malé životnosti na bojišti - pozn. KD.) Vezmeme-li v úvahu toto i nevyhnutelnou poruchovost dalšího vybavení, lze s jistotou předpokládat, že většina ruských tanků zapojených do současné války bude vyžadovat generální opravu do konce roku 2022, a to spíše ve výrobním závodě než v terénu. Tento předpoklad podporují i ​​data z mnohem méně intenzivního čečenského tažení z let 1994–1996. V té době bylo v boji ztraceno 65 ruských tanků, přičemž celkové ztráty činily asi 200 tanků, což představuje lví podíl ze všech tanků zapojených do tohoto tažení. Technické poruchy tak mohou mít větší dopad na vojenské schopnosti než ztráty na bojišti. A také vyžadují úsilí a zdroje k opravě a/nebo vylepšení nefunkčních tanků a jejich návratu na frontu.

Tyto zdroje však omezuje nejen embargo na komponenty a průmyslová zařízení. Od počátku roku 2010 se dovážejí i součásti motorů tanků. Lidské zdroje jsou také omezené. Například skutečnost, že UVZ nyní pracuje na tři směny (nepřetržitě) na renovaci AFV, znamená pouze to, že zaměstnanci jsou tam posíláni z nečinných výrobních závodů, které jinak vyrábějí železniční vozy. Podobně rok před válkou pracovala divize železničních tankových vozů na tři směny.

Problémem tohoto druhu nouzové výroby ve státním podniku je, že zvyšuje náklady, snižuje efektivitu závodu a snižuje kvalitu výstupu. Všechny tyto závěry platí také pro výrobu, modernizaci a opravy AFV.

Je také pozoruhodné, že UVZ byl v roce 2016 na pokraji bankrotu a že Kurganmašzavod, jediný výrobce pásových AFV, měl koncem roku 2017 zkrachovat. Dluhy těchto dvou společností byly splaceny vládou a obě se stali součástí státní korporace Rostec, ale nedošlo k výraznému zlepšení jejich ekonomické efektivity. Za takových okolností prudký nárůst vládních výdajů na opravy poškozených nebo vyřazených AFV, jakož i na modernizaci a obnovu bojové připravenosti vozidel vytažených z dlouhodobých skladů, povede v těchto společnostech k nárůstu inflace. Oprava nebo modernizace každého následujícího tanku nebo jiného AFV bude stále dražší a rychlost a kvalita těchto snah se sníží.

Po čtyřech měsících války by proto obnovení kapacity ruských obrněných vozidel na úroveň z počátku roku 2022 trvalo minimálně 4 roky, a to i při konzervativních odhadech bojových ztrát. Pokud bude válka pokračovat, do konce roku to bude trvat 7–10 let provozu závodu (a to pomineme vliv embarga na průmyslová zařízení a komponenty, který lze odhadnout později). To znamená, že Rusko bude čelit nedostatku AFV v armádě, jejíž struktura a počet vojáků je určen s ohledem na tisíce tanků a dalších AFV dostupných modelů. Jinými slovy, ruská armáda by měla být organizována a cvičena jinak a technická a technologická kvalita dostupných AFV by měla být mnohem vyšší, aby si vystačila s menším počtem z nich. Rusko však zatím nemůže počítat s dostatečnou produkcí nové generace tanků Armata a bojových vozidel pěchoty Armata.

Letectvo

Na začátku své agresivní kampaně proti Ukrajině mělo Rusko 900–1 000 stíhaček, stíhacích bombardérů, bombardérů a útočných letadel. Z toho bylo od roku 2010 dodáno více než 130 stíhaček Suchoj Su-30M2 / Su-30SM, 97 stíhaček Su-35 a 124 stíhacích bombardérů Su-34, celkem více než 350 letadel. Rusko tak na vrcholu svých finančních a průmyslových možností vyrábělo v průměru 30–35 vojenských letadel ročně.

Mělo také asi 400 bitevních vrtulníků, z nichž bylo od roku 2010 vyrobeno přes 130 vrtulníků Kamov Ka-52, přes 100 vrtulníků Mil Mi-28 a přes 60 vrtulníků Mi-35 (modifikace Mi-24), celkem kolem 300 jednotek. To znamená, že výrobní kapacita během roku 2010 byla v průměru 25–30 nových bitevních vrtulníků ročně. Je třeba mít na paměti, že ruské ozbrojené síly dostávaly ročně celkem až 200 nových a modernizovaných leteckých platforem všech typů. Jinými slovy, z kvantitativního hlediska hrají modernizace a opravy letadel a vrtulníků v Rusku rozhodující roli.

Mezitím plány na roky 2021–2027 počítaly s dodávkou asi 150 nových letadel všech typů, včetně 76 stíhaček Su-57 páté generace a nejméně 20 stíhacích bombardérů Su-34. S těmito plány jsou také vážné problémy, ale sankce uvalené na Rusko od začátku války ještě více znesnadňují jejich realizaci.

Ukazuje se, že Moskva má na výběr. Buď by měla přehodnotit své plány a pokusit se v následujících letech dohnat ztráty letadel a vrtulníků dodaných od roku 2010 dodatečnou výrobou, nebo se raději držet dříve přijaté politiky a volit kvalitu místo kvantity i v rámci technologické embarga. S každým dalším měsícem války se však první možnost zdá stále pravděpodobnější. Je pravda, že schopnost vyrábět letadla a vrtulníky stejným tempem jako dříve a nahradit ty, které byly sestřeleny nebo vyřazeny z provozu nebo které jsou z technických důvodů mimo provoz, je také sporná. Ale v každém případě, a to i za pro Moskvu nejpříznivějších okolností, zůstane potenciál ruského vojenského letectva minimálně do roku 2025 pod úrovní z února 2022. S vleklou válkou a pokračujícími ztrátami je v zásadě nepravděpodobné, že by se zotavilo.

Přesně naváděná munice (PGM)

Počet řízených střel a taktických balistických střel všech typů dostupných v Rusku těsně před útokem na Ukrajinu je těžké odhadnout. Dnes však panuje shoda, že Moskva čelí akutnímu nedostatku poté, co použila více než 2 500 těchto raket. Navíc těsně před válkou disponovala několika stovkami řízených střel Ch-555 a Ch-22, které se vyráběly ještě v SSSR a dnes se nevyrábějí, stejně jako taktické balistické střely Točka-U, které se již nevyrábějí. Přesto, že se ji na počátku 20. let podařilo přezbrojit pokročilejšími taktickými balistickými raketami Iskander-M s prodlouženým doletem, ruská armáda v probíhající válce používala rakety Točka-U. Kromě raket Iskander-M vyrábí Rusko různé typy řízených střel Kalibr odpalované z lodí a ponorek a variantu Kalibr 9M729 odpalovanou ze země, jejichž vývoj a nasazení ukončily Smlouvu o jaderných silách středního doletu (INF) v r. 2019. Rusko také vyrábí nadzvukové protilodní řízené střely P-800 Oniks, používané proti cílům na ukrajinské půdě, a Ch-101 (která nahradila Ch-555), Ch-32 (která nahradila Ch-22) a letecké řízené střely Ch-59. Existují také protilodní střely Ch-35, které lze odpalovat z moře, země i vzduchu a mají v nejnovější variantě dolet až 260 km.

A zatímco v minulých letech ruský průmysl vyráběl ročně až 55 střel P-800 Oniks a až 50 balistických střel Iskander-M, výroba zbývajících výše zmíněných střel závisí na dostupnosti motorů. Faktem je, že v sovětských dobách existovala rodina proudových motorů R95−300 pro řízené střely. Tyto motory byly vyráběny ukrajinskými podniky. Rusko proto po rozpadu SSSR začalo pracovat na jejich náhradě. Avšak i rané (před rokem 2014) varianty střel Kalibr byly pravděpodobně vybaveny těmito typy motorů, které byly odstraněny z vysloužilých sovětských střel.

V důsledku toho se Rusku od devadesátých let do poloviny roku 2010 podařilo vyvinout tři proudové motory pro své řízené střely: motor R125−300, zjednodušenou verzi R95−300 se sníženým tahem a dvě varianty proudového motoru TRDD-50. A zatímco R125−300 je vhodný pro střely Ch-35, dvě varianty TRDD-50 dávají střelám dolet až 1 000 km a 2 500 km (nebo ještě více). První varianta je instalována na většině střel Kalibr, stejně jako na střelách 9M729 a Ch-59. Ta je instalována na z moře odpalovaných střelách Kalibr-NK a Ch-101, přičemž sériová výroba této varianty byla zahájena až v letech 2014–2015. Zde lze dodat, že produktivita pracovní síly v zařízeních ruské Spojené motorové korporace je 6 až 11x nižší než u amerických společností Williams International a General Electric, které se rovněž zabývají výrobou motorů pro řízené střely. V důsledku toho lze roční produkci proudových motorů TRDD-50 odhadnout na 45–50 kusů v každé z jejích dvou variant. To znamená, že celková roční produkce řízených střel Kalibr, Ch-101, 9M729 a Ch-59 pravděpodobně nepřekročí 100 střel.

Sériová výroba letecké protilodní balistické střely Ch-32, která byla vyvinuta jako náhrada Ch-22, byla zahájena až v roce 2019, kdy pro ni byla zahájena výroba raketových motorů na kapalné palivo. Vezmeme-li v úvahu kontrakt v hodnotě 5,26 miliardy rublů (asi 84 milionů $), vlastnosti rakety Ch-32 a náklady na raketové motory s parametry podobnými jako u kapalinové rakety pro Ch-32, lze uzavřít že mluvíme o maximálně 20 vyrobených motorech ročně.

Celkem tedy Rusko nemůže vyrobit více než 225 taktických a taktických balistických střel ročně (kromě střel Ch-35). A při současném tempu výroby potřebuje na nahrazení ztrát minimálně 10 let.

Podrobnosti v angličtině: ZDE