Civilizovaná a barbarská Evropa

13. 7. 2022

čas čtení 9 minut
Jak válka na Ukrajině redefinovala vztah mezi západní a východní Evropou si všímá Ivan Krastev.

Evropa: čím východnější, tím barbarštější?

V roce 1995 měl americký antropolog Clifford Geertz na Institutu humanitních věd ve Vídni přednášku o povaze mezinárodního řádu po studené válce. Jeho myšlenky mnohé v publiku překvapily. Na rozdíl od obecného konsenzu, že konvergence – tedy přijetí západních modelů a šíření západních hodnot v nezápadním světě – je dominantní silou současnosti, Geertz viděl budoucnost jako budoucnost rostoucí divergence a pluralismu na východě i západě.

Geertz si představoval svět posedlý identitou, ve kterém bude dominovat "příliv neprůhledných rozdělení a podivné nestability". Svět, který se bude méně starat o překreslování hranic mezi státy, než o nové vyjednávání o neviditelných kulturních, ekonomických a politických zlomech ve společnosti. Konec studené války se pro něj rovnal konci umělé soudržnosti vytvořené logikou ideologické konfrontace mezi komunistickým Východem a liberálním Západem.

Pro pochopení tohoto nového světa je podle Geertze důležité porozumět tomu, "jak se lidé na věci dívají, reagují na ně, představují si je, soudí je, jak s nimi nakládají". Jde o přizpůsobení se "způsobům myšlení, které reagují na zvláštnosti, individuality, netypičnosti, diskontinuity, kontrasty a singularity".

Ukázalo se, že Geertz měl pravdu, když předpověděl, že věk identity nahradí věk ideologií. Institucionální sjednocení Evropy v podobě rozšíření Evropské unie neznamenalo smrt politiky identity, ale spíše její rozmach.

V posledních deseti letech předváděla Evropská unie tanec velmi podobný kvadrile z 19. století, kdy účastníci neustále střídali partnery a role. EU se zmítala v krizi eurozóny v letech 2009–2010; z rovnováhy ji vyvedla ruská anexe Krymu v roce 2014 (kdy se podle slov pozdějšího německého ministra zahraničí Sigmara Gabriela chovala jako "vegetarián pozvaný kanibaly na koktejl"). Uprchlická krize v roce 2015 ji hluboce destabilizovala; a znovu ji otřásl brexit v roce 2016.

V roce 2020 koronavirová pandemie Unii na chvíli zastavila, protože hranice mezi členskými státy byly částečně uzavřeny. Zdálo se, že zamrzlý svět se stal zlověstnou realitou.

Všechny tyto krize odhalily rozdělení a dislokace v EU a zároveň přetvořily stávající pole sil a umožnily nové politické konstelace a spojenectví mezi členskými státy, která byla dříve považována za nemyslitelná. Překonání různých krizí rozpadu dalo EU příležitost k prohloubení integrace.

Věčný kontrast mezi Východem a Západem

Zatímco krize eurozóny odhalila rozdělení mezi Severem a Jihem, uprchlická krize je obrátila a místo toho vynesla na povrch rozdělení mezi Východem a Západem. Přitom se ukázalo, že hlavní předěl v Evropě neexistuje mezi státy, ale uvnitř každé jednotlivé evropské společnosti, zejména mezi městskými centry jako Berlín, Budapešť a Paříž a tím, co Francouzi nazývají "périphérie" – venkovskými nebo deindustrializovanými oblastmi, jejichž obyvatelé mají pocit, že v důsledku globalizace a evropské integrace prodělali. Právě tento typ rozdělení v rámci Británie vedl k brexitu, dosud nejvýznamnějšímu problému EU.

Ruská invaze na Ukrajinu znamená návrat všech těchto krizí. Evropa nyní žije ve strachu z inflace a recese; příliv uprchlíků z Ukrajiny je dvojnásobný než vlna z roku 2015; a "kanibalové" donutili Evropany, aby přehodnotili své "vegetariánství". Všechny tyto krize ale tentokrát prožíváme úplně jinak.

Válka na Ukrajině alespoň prozatím Evropu spíše sjednotila než rozdělila. Mělo to také dramatický dopad na evropskou politickou představivost. Narativ studené války, který posledních několik desetiletí utvářel politiku, nahradil příběhem dekolonizace – pomalé a bolestivé smrti sovětského impéria – a zároveň vymezil evropské hranice vyloučením Ruska z Evropy. To, co bylo do včerejška politickou hranicí, začalo být reinterpretováno jako kulturní hranice.

Antagonismus mezi Východem a Západem byl vždy ústředním bodem evropského sebezobrazování. Larry Wolff ve svém klasickém díle Inventing Eastern Europe ukázal, že železná opona byla natažena mnohem dříve, než byl přednesen fultonský projev Winstona Churchilla v roce 1946. V každém historickém okamžiku od osvícenství byla Evropa definována svým vztahem k Východu.

Po staletí se přechod hranice mezi Pruskem a Polskem rovnal přechodu z civilizované Evropy do Evropy barbarské. Ve filozofické geografii Západu byla východní Evropa současně Evropou a neEvropou. Antagonismus mezi liberálními demokraciemi a socialistickými – později postsocialistickými – společnostmi byl od konce druhé světové války dominantním politickým rámcem tohoto rozdělení. Západ byl považován za vzor pro Východ.

EU: Vytváření neúspěšných říší

S válkou na Ukrajině byla morální autorita Západu náhle zpochybněna. Poláci, Češi a Pobalťané hlasitě tvrdí, že pokud jde o Rusko, oni mají pravdu a Západoevropané se mýlí. Východ tvrdí, že Západ nedokázal pochopit svět, který je formován mnohem více dědictvím impérií než dědictvím studené války.

Říše měly pro evropský projekt zásadní význam. Podle amerického historika Timothyho Snydera je nejnebezpečnějším mýtem v Evropě, že EU byla založena malými a středně velkými národními státy.

Ve skutečnosti píše: "Evropská unie je výtvorem ztroskotaných nebo upadajících evropských impérií. Na začátku je Německo. Němci byli poraženi v roce 1945 v nejrozhodnější a nejničivější koloniální válce všech dob. Pamatujeme si to jako 2. světovou válku. Itálie také v roce 1945 prohrála koloniální válku v Africe a na Balkáně. Nedlouho poté, v roce 1949, Nizozemsko prohrálo koloniální válku ve Východní Indii. Belgie ztratila Kongo v roce 1960. A Francie, poražená v Indočíně i Alžírsku, se počátkem 60. let rozhodně obrátila k Evropě. To jsou mocnosti, které spustily evropský projekt. Ani jedna z nich v té době nebyla národním státem. Žádná z nich nikdy nebyla národním státem."

Až s rozšířením EU na východ v roce 2004 se k integračnímu projektu masově připojily klasické národní státy. Samozřejmě, protože byly v minulosti předmětem imperiálních tužeb, mají velmi odlišnou citlivost než bývalá impéria, která iniciovala evropský projekt.

EU: Postmoderní impérium

Teprve od 90. let 20. století má EU tendenci vnímat se jako jedinečné postmoderní impérium obklopené zeměmi toužícími se k ní připojit. Stejně jako ostatní říše před ní prosazovala spravedlnost, mír a obchod. Evropské elity byly nuceny pochopit, že na čem záleželo bylo přiznat si rozdělení a naučit se s nimi žít, spíše než doufat, že je překoná. EU oslavovala kulturní rozmanitost a odsuzovala nacionalismus.

Naproti tomu východoevropské národní státy, které vstoupily do EU v roce 2004, byly mnohem více posedlé myšlenkami národní suverenity a etnické homogenity. Etnická homogenita byla chápána jako prostředek ke snížení napětí, zvýšení bezpečnosti a posílení demokratických tendencí.

Na menšiny bylo pohlíženo s podezřením. Nejen nacionalisté, ale i komunisté (kteří si říkají internacionalisté) věřili v ústřední význam etnické homogenity. Aby se úspěšně integrovali do EU, museli se odnaučit to, co bylo pro mnohé z nich stále nejdůležitější lekcí 20. století: Že etnická a kulturní rozmanitost je bezpečnostní hrozbou.

Zdá se, že válka na Ukrajině je nejnovějším projevem evropské politické geografie založené na rozdělení mezi Východem a Západem. V tomto případě je Ukrajina Západ a Rusko Východ, který se nikdy nestane Evropou. Na druhou stranu válka mění i charakter hranic EU.

Evropský projekt byl vždy charakterizován neochotou či neschopností definovat konečné hranice Evropy. EU byla říší definovanou tvrdými rozpočty a měkkými hranicemi. To úzce souviselo s myšlenkou, že Evropa nekončí na hranicích EU. Posouvání hranic EU bylo vždy otázkou transformace sousedů.

Válka na Ukrajině však pro EU neklade otázku, jak transformovat své sousedy, ale jak se bránit proti nepřátelským mocnostem, jako je Rusko, které ji transformují nebo ničí. Najednou jsou požadovány tvrdé a obhajitelné hranice, i když to znamená vyšší rozpočtové deficity. A Evropa a EU se stále více shodují.

Například ruská invaze na Ukrajinu umožnila EU překlenout politickou propast mezi bývalým impériem a národním státem a donutila Evropany vnímat budoucnost svého politického projektu jiným způsobem. Na obranu suverenity a hodnot EU se Němci a Francouzi ztotožňují s ukrajinským národně osvobozeneckým hnutím, zatímco polští nacionalisté se otáčejí zády k posedlosti etnickou homogenitou otevřením hranice se svým východním sousedem. "Xenofobní Poláci" z roku 2015 nyní přijali více než tři miliony uprchlíků z Ukrajiny a fiskálně konzervativní Němci z roku 2010 nyní podporují ekonomicky nákladné sankce k zastavení ruské válečné mašinérie.

Podrobnosti v němčině: ZDE

0
Vytisknout
6283

Diskuse

Obsah vydání | 15. 7. 2022