Západní představy o válce a rusko-ukrajinský konflikt

15. 7. 2022

Přidala bych pár slov o současném ruském myšlení. Myslím, že jsem ve svých závěrech správně řekla, že uvažování současného ruského režimu o válce a míru není binární (str. 399), ale mohla jsem dodat: Putin vidí celou mezinárodní politiku jako válku, válku v kinetické i nekinetické formě. Když byl ještě připraven do určité míry spolupracovat se Západem, pronesl v projevu na Světovém ekonomickém fóru v Davosu v roce 2020 tato slova:

"Všichni víme, že konkurence a rivalita mezi zeměmi ve světové historii nikdy nepřestala, nekončí a nikdy nepřestane. Rozdíly a střet zájmů jsou přirozené i pro tak komplikované těleso, jako je lidská civilizace."

Tato slova by nebyla žádným překvapením pro žádného "realistického" politika, potvrzujícího "realistické" teorie mezinárodních vztahů. Což mě přivádí ke staré debatě o tom, zda je Rusko součástí Evropy, "východu" nebo něčeho samostatného, ​​mezi tím, debatě, která probíhala hlavně mezi Rusy.

Při pohledu na ruská prohlášení o válce a míru a o mezinárodních vztazích od 19. století mě však zaráží, jak podobné byly argumenty ruských stratégů argumentům stratégů na Západě. Stejně jako na Západě byli i zde "realisté" hlásající, že válka je nevyhnutelná, že veškerý život je válka, kteří v Německu postupně sklouzli ze svahu k sociálnímu darwinismu a rasismu. Nacházíme je v textech zakladatele ruského strategického myšlení Genrika Leera, současníka Moltkeho staršího, mezi ruskými exulanty 50. let, jako byl Jevgenij Eduardovič Messner, a mezi současnými ruskými vojenskými mysliteli, jako je generálmajor Alexander Vladimirov.

Zdá se, že se tolik neliší od německých autorů z konce 19. a počátku 20. století, nebo od italského Giulia Douheta, nebo od britského C.E. Callwella nebo J.F.C.Fullera, nebo od francouzského Raoula Castexe, všechno vojáků, nebo německého právníka Carla Schmitta s jeho lasicovitými slovy, která ho dokázala zprostit nejhoršího obvinění z toho, že přispěl k přípravě 2. světové války.

Ať tak či onak, ruský vojenský diskurz byl dobře připraven na marxistické učení, které předpovídalo nevyhnutelný boj mezi kapitalismem/imperialismem na jedné straně a socialismem na straně druhé, za konečný a nevyhnutelný triumf socialismu/komunismu. Půda byla dobře připravena pro přijetí rčení připisovaného různě Leninovi a Stalinovi a několika sovětským vojenským vůdcům, že politika (tj. mezinárodní vztahy) je pokračováním války jinými prostředky. Si non e vero, e ben trovato. (Ano, není to pravda, ale zní to dobře.) Určitě to pěkně vystihuje Putinovy ​​názory.

Přesto i mezi těmito ruskými "realisty" Leer definoval cíl strategie jako "definovat rozumný cíl a nasměrovat všechny síly a prostředky k jeho dosažení v co nejkratším čase a s co nejmenšími oběťmi", což je v protikladu k tomu, jak byli ruští vojáci úkolováni ve dvou světových válkách.

A vedle těchto ruských vojenských myslitelů existovali ti nejhumánnější mezinárodní právníci, kteří byli zaměstnáni po sobě jdoucími cary, co udělali tolik pro podporu dohod o omezeních války na následných konferencích z konce 19. a počátku 20. století. Nejznámější z nich je Friedrich Martens, ruský zástupce na Haagské konferenci v roce 1899, který zavedl stejnojmennou klauzuli do Haagské úmluvy o zákonech a zvyklostech války na pevnině, která měla zakrýt mezery pro nelidské použití vojenské síly.

Vzpomeňte si také na Tolstého na extrémním konci spektra, jednoho z klíčových myslitelů evropského pacifismu. A vzpomeňte si na malíře Vasilije Vereščagina, jehož kritický obraz "Apoteóza války" jsem si vybrala na obálku své knihy. Zobrazuje obrovskou hromadu lebek proti pustým šířkám střední Asie, do nichž v polovině 19. století zasáhla ruská imperiální expanze. Když byly Vedreščaginovy obrazy v roce 1884 vystaveny v Petrohradě, organizátoři se rozhodli tento obraz vyloučit z důvodů, které by se v německé Třetí říši nazývaly Wehrkraftszersetzung, podkopávání bojového ducha (obvinění, které by Němci během 2. světové války oceňovali trestem smrti).

I v hodnotových debatách o důležitosti svobod jednotlivce vs. společnosti jako celku se Rusové nikdy nemuseli dívat na Východ: Nacistické heslo "ty jsi nic, tvoji lidé jsou všechno" by stejně snadno mohlo být vytvořeno totalitním komunismem. Dnes je tento duch možná běžnější v asijských společnostech, ale jeho kořeny tkví v tom, co J. L. Talmon nazval "totalitní demokracií" vynalezenou na Západě, nikoli na východě, v Rusku.

Stručně řečeno, dva hlavní myšlenkové směry o válce, které najdeme na "Západě" – ty, které se hlásí k názoru, že válka je věčnou součástí lidských podmínek, a ty, které se ji snažily omezit nebo dokonce zrušit – také v Rusku působí od 19. století. Za mřížemi jsou dnes pouze ti, kteří jsou dědici humanitní tradice, kteří věří v dobro plynoucí z mírové směny, zřeknutí se války jako nástroje státnictví a respektu k rovným právům ostatních obyvatel a jejich států. Jestliže zrovna nesedí ve vězení, pak se nacházejí ve vyhnanství, nebo se snaží být zticha kvůli svým rodinám v naději, že bouře přejde. Mohou být menšinou v nemyslící mase ruských občanů, kterým po léta vymývají mozky ruská státem kontrolovaná média. Ani v tom nejsou ruské masy atypické pro Evropu: V několika nejstarších a nejodolnějších demokraciích jsme nedávno měli dostatek důkazů o nekritickém myšlení a zranitelnosti vůči demagogii.

Kromě toho ruská invaze na Ukrajinu podtrhuje realitu a trvalou relevanci několika témat mé knihy. Ilustruje pokračující praxi obléhací války a způsob, jakým se populace obležených měst stávají hlavními nepřáteli, pokud se snaží vytrvat a odmítají se vzdát. Zprávy o masovém znásilňování – něco, čím byli ruští vojáci nechvalně proslulí za druhé světové války (str. 373) – doprovázely neoficiální příběhy o chladnokrevném střílení rodin, které se snažily dostat z měst, nebo o ostřelování autobusů plných lidí, kteří se snažili uniknout dělostřelecké palbě na jejich města, i když jim byl slíben volný průchod. Také jsme měli zprávy o přesunech obyvatelstva: Únosy všech obyvatel vesnic nebo příslib volného průchodu pod podmínkou, že se obyvatelé z obklíčených měst nechají odvézt do Ruska, opět stojící ve velmi staré ruské a i byzantská tradice (s. 362f.). Máme zprávy o ničení skladů obilí, připomínající starou taktiku spálené země (str. 21, 41, 363f., 386), a samozřejmě ruské ničení nebo blokáda ukrajinských přístavů má za následek, že ukrajinské obilí se nemůže dostat ke svým běžným spotřebitelům v tak vzdálených zemích, jako je Indie nebo Egypt. Tyto zprávy zatím nejsou nezávisle ověřitelné ani potvrzené a nelze v této fázi vyloučit, že jsou ukrajinským zpravodajstvím přehnané. Ale pokud jsou pravdivé, odpovídají dlouhé tradici ruského způsobu vedení války. V každém případě moje kniha podtrhuje dopady války zejména na civilisty a probíhající válka na Ukrajině poskytuje dostatek příkladů.

Putinova válka také slouží jako dostatečné potvrzení toho, že na myšlenkách záleží a že pohledy na svět se liší. Jeho úžasně vymyšlené důvody, proč jít do války, jak byly prezentovány vlastnímu obyvatelstvu, by byly dalším příkladem pro část "Pestré záminky", která uzavírá mou kapitolu "Deklarované důvody pro válku" (str. 213–216). Je to dokonalý příklad binárního a zároveň redukcionistického vidění světa, ve kterém se všechno zlo hází do jednoho hrnce (zde: Kdo se nechce podřídit Putinovi, je definován jako fašista, nacista) a vše, co je v tom druhém je dobré (Rusko, rusky mluvící, pravoslavná církev, hrdinské ruské oběti 2. světové války v boji proti nacismu). Ruský neoimperialismus, ruský iredentismus, ruské pokusy otočit kolo času a znovu obsadit svou někdejší kolonii Ukrajinu jsou tak nově definovány ve smyslu hrdinského opakování 2. světové války. Je to dokonalý příklad toho, jak se minulá válka používá jako vzor k ospravedlnění v současnosti a jak důležité jsou válečné manifesty – veřejná ospravedlnění vstupu do války – (str. 199–203) při konstruování propagandistických narativů. Cílovým publikem není jen vlastní obyvatelstvo, ale také mnoho dalších skupin po celém světě, které jsou ve své skepsi vůči USA a Západu obecně, vůči globalizaci, vůči liberálním výzvám tradičnímu životnímu stylu ochotny věřit Putinovi.

Válka je důkazem nelinearity a neuniverzálnosti šíření norem mezinárodního práva. Putin se vrací do historie a opouští acquis, které mnozí z nás považovali na Západě za samozřejmé. Tam, kde dokonce i komunističtí šéfové Kremlu v Chartě OSN podepsali zřeknutí se přímočaré agrese jako nástroje státnictví – jejich různé invaze do Maďarska, Československa a Afghánistánu byly maskovány jako reakce na volání o pomoc ze strany režimů u moci — Putin žádnou takovou omluvu nevymyslel. Již anexí Krymu a skrytou válkou na Donbasu od roku 2014 se odchýlil od závazku zdrženlivosti, který přijali jeho sovětští předchůdci v r. 1975 s Helsinským závěrečným aktem – příslibem neměnit mezinárodní hranice silou – a Budapešťským memorandem z roku 1994 o uznání hranic Ukrajiny, Běloruska a Kazachstánu, zejména výměnou za jejich vzdání se sovětských jaderných zbraní. Porušuje rusko-ukrajinskou mezistátní smlouvu z roku 1997 a dohody o Černomořské flotile z téhož roku, Smlouvu o spolupráci v Azovském moři a Kerčském průlivu z roku 2003 a Charkovské dohody z roku 2010 podepsané tehdejšími prezidenty Janukovyčem za Ukrajinu a Medveděvem. za Rusko. Zatímco tedy mezinárodní právo v posledních dvou stoletích důsledně pokročilo ve svém boji za zabránění válce a později postavení války mimo zákon, tento lineární vývoj neplatí po celém světě a závazky ke smlouvám, které byly jednou podepsány, nejsou celosvětově dodržovány (str. 413).

Rusko-ukrajinská válka ilustruje, jak důkladně jaderná revoluce změnila svět (viz str. 53f): tam, kde v roce 1939 Francie a Británie poskytly bezpečnostní záruku Polsku, když se zformovalo nebezpečí, že ho Německo napadne, se země NATO neodvážily nic takového udělat v zimě 2021/2022, kdy signály stále více ukazovaly na bezprostřední ruskou invazi na Ukrajinu. Samotná vzpomínka na hrůzy 2. světové války stačila k tomu, aby se NATO v roce 2022 nezapojilo? Zabránila nám samotná cena pro bohaté a sobecké západní země v posílení naší pomoci a sankcí (viz můj argument o nákladech na dodržování mezinárodního řádu založeného na pravidlech, str. 192)? Možná, ale v každém případě je rýsující se jaderný rozměr dominantním faktorem, který brání západním zemím poskytovat Ukrajině komplexnější podporu.

Středověká mysl by viděla příčinu všeho toho zla v povaze jednotlivého "knížete" nebo vůdce (viz str. 135), a nelze než souhlasit s tím, že rusko-ukrajinská válka se zdá být obzvláště palčivým způsobem, jak poukázat na odpovědnost jednotlivce: Vladimira Putina. Toužil se postavit do role nového cara, ale tyran by byl lepší výraz pro někoho, kdo vysílá své agenty, aby vraždili novináře a přeběhlíky a zatýkali demonstranty, dokonce i ty, kteří stojí na ulici a drží prázdné billboardy nebo s prázdnýma rukama. Vereščagin prorocky zasvětil svůj výše zmíněný obraz "všem velkým dobyvatelům, minulým, přítomným i budoucím." Putin by to pravděpodobně považoval za čestný přídomek, stejně jako knížata předchozích staletí. Opět platí, že nelinearita lidských dějin je dostatečně prokázána.

Neměla bych však tento komentář k rusko-ukrajinské válce uzavřít ve světle mé Genealogie západních idejí a válečných praktik, aniž bych poukázala na to, že tato překvapivě staromódní válka obsahuje také rysy, které poukazují k jiné podobě budoucích válek. Zmiňme dvě: Roli jednoho mimořádně bohatého jedince, Elona Muska, který dodává Ukrajině zpravodajské informace ze svých satelitů, nebo mezinárodní crowdsourcing nákupu a adaptace dronů poskytovaných ukrajinským ozbrojeným silám.

Jak mě upozornil Dr. Max McKeown, je to v principu podobné bohatým americkým jednotlivcům nebo skupinám financujícím IRA během "problémů" (konec 60. let 20. století až 1998). Zpravodajské informace poskytované v reálném čase, které jsou zpřístupněny tímto způsobem, jsou předávány technologicky v mnohem větším měřítku, stejně jako je větší intenzita ozbrojeného konfliktu. Válka také znovu ilustruje rostoucí význam nestátních aktérů, kteří nikdy zcela chyběli (vzpomeňte si na roli jednotlivých společností od Britské Východoindické společnosti 18. a 19. století až po roli Rio Tinto ve 2. světové válce) . Zpochybňuje naši tradiční konceptualizaci války tak, že je hlavně, ne-li výlučně záležitostí států, definici, která sahá až do evropského starověku, kdy se státy snažily postavit mimo zákon jiné formy války tím, že trvaly pouze na tom, že ony samy mají legitimní pravomoc ji stíhat, ale nikdy se jim to tak docela nezdařilo.

Tato úzká definice nás zavádí, chceme-li porozumět mnoha rozměrům války. Další ozbrojené konflikty podporované Ruskem se týkaly soukromých vojenských společností, dobrovolníků bojujících bez státních znaků jako v Donbasu od roku 2014 a proxies. Navíc, podíváme-li se dále, do konfliktů posledních desetiletí se zapojily politicky a/nebo nábožensky motivované nestátní skupiny (vzpomeňme Al-Kájdu) a zločinecké sítě a organizace (vzpomeňme na pěstování opia a nelegální vývoz z Afghánistánu). Moje předpověď je, že takové vzorce, které se nenacházejí v rusko-ukrajinské válce, budou v budoucnu nabývat na významu. Jde také o to, že západní demokracie budou bojovat o dodržování zákonů ozbrojeného konfliktu (mezinárodní humanitární právo), protože se budou stále více ocitat v menšině ve světě, kde jiné kultury méně dbají na lidská práva a hodnotu individuálního života lidí.

Podrobnosti v angličtině: ZDE