Mám po třiceti letech volit prezidentem lidi, s nimiž bych si v osmdesátkách nikdy nesedl ke stolu?

19. 7. 2022 / Pavel Veleman

čas čtení 7 minut

Obrázek: Andrej Rublev, Svatá Trojice

O možnosti kultury jako primárního, záchytného bodu (nejen) sociálních pracovníků…

"Věnuji svému osudovému, životnímu kamarádovi Radkovi, díky kterému jsem se přihlásil do „Filmového klubu Příbram“ a vlastně začal v sobě objevovat i jiné světy…“

Mám sklon přijímat svět emocionálně, kontemplativněji. Nepřemýšlím tolik, ale kontempluji, vciťuji se. Možná, že je můj vztah ke světu spíše vztahem zvířete nebo dítěte, a ne dospělého člověka, který dokáže myslet a vyvozovat odpovědné závěry.“

(Andrej Arsenijevič Tarkovskij)

Jestli opravdu z něčeho čerpám při práci v sociální oblasti sílu, když už opravdu nevím, jak dál (což je skoro pořád), jsou to filmové podněty. Jsou čím dál důležitější pomocí k vydržení nepochopitelného trápení lidí naší společností. Najednou se mi v hlavě zjeví záběry a scény (nejen) níže zmiňovaných filmů a já v sobě potlačuji naštvanost na klientky a klienty.

.

 

Ona totiž ta zvláštní a dnes těžko vysvětlitelná "jednoduchost a přehlednost 80. let dvacátého století v tehdejším Československu, kdy se vše zdálo oproti dnešní, těkavé době čitelné a uchopitelné, vlastně uklidňuje. Pochopitelně, že vše bylo „protikomunisticky zjednodušené“, dnes by se řeklo: „Dívky a chlapci byli naivní, neefektivní, neprozíraví, málo šli realitě vstříc, snílci…“

Ale díky této zkušenosti svého mládí například u současných (možných) prezidentských kandidátů vím zcela přesně, koho nevolit. V tehdejší době by pro nás bylo naprostou ostudou, sedět třeba byť vteřinu u jednoho stolu s komunistickým lampasákem Pavlem (v tu dobu šel na vojenskou školu jen naprostý blázen), se svazákem Zimou nebo člověkem, který se již tehdy jistě chlubil, že nepřečetl žádnou knihu (kromě té své vkladní), jakýmsi zkušeným a protřelým „šíbrem“ zahraničního obchodu Babišem - to by byla věc skutečně nemožná…A tyto figury mám volit po třiceti třech letech za hlavu demokratického státu?

A teď zpátky k sociální práci. Ta činnost směrem ke klientům je dnes sice odborně kvalitnější (nebo se tak marketingově tváří), leč vše je často našprtané a hlavně - příliš poslušné. Nedokážeme kriticky převzít odborné informace a potom je citlivě využít v praxi směrem ke klientům.

Psychologická a existenční tíseň našich životů a osudů, která je v tomto čase stále více podobná životům lidí, kterým máme pomáhat, nás nevede k většímu soucitu či empatii, ale k neurotismu z tohoto pro nás šíleného faktu (pracovnice a pracovníci na úřadech práce již jsou často zároveň zaměstnanci i klienty svého pracoviště) a následnému psychosomatickém strachu ze všeho a všech. A většinu dne hrát neustále pokryteckou hru, že to tak není, nám bere často i tu poslední energii k pomoci. A výsledek: Naše deprivace se přenáší na klienty, jelikož na skutečné viníky si netroufneme.

A tak sloužíme systému politiků a výkonných úředníků, kteří nás neberou většinou jako partnery (čest světlým výjimkám), ale spíše jako své sluhy. Například již čtyři roky zabydlujeme, ale máme minimální vliv na praxi a chod tohoto jinak velmi sociálně důležitého projektu. Nikdo nám nevysvětlí, proč je vše tak byrokraticky složité a jelikož není politická shoda tento projekt dlouhodobě dělat, dáváme paradoxně klientům klamnou naději, která však může být změnami podmínek v září (po volbách) prakticky nerealizovatelná. Pakliže je pokračování projektu spojeno s několika politiky, kteří již na podzim nemusí být na radnici, je asi něco špatně. A co potom? Budeme zase „odbydlovat“? A to nám mají naši klienti věřit?

Úředníci na radnicích se snaží tvářit nezávisle na politickém vedeni tak dlouho, až nakonec svoji tzv. formální, byrokratickou poslušností a zastíracími manévry pouze na papíře dojdou k mnohaleté službě často největší mafii ve městě.

Ono totiž bez širšího kulturně/morálního základu své osobnosti a bez osobní integrity dokázat třeba opravdu účinně hájit své kolegy nebo podřízené a zvyšovat tím celkovou prestiž sociální práce, je věc strašně těžká. A nakonec v tomto boji mnohdy se sebou samým jsou všechny naučené manažerské a odborné znalosti a dovednosti málo.

Ono totiž čelit často skryté politické moci a nedodržovat jen formální znaky úřední nestrannosti je věc nesmírné odvahy a šikovnosti (já osobně takový člověk určitě nejsem). A tak snad ani nejde nikomu z nás vyčítat určitý osobní prospěch ve formě vyšší životní úrovně v oboru, který je podle mého názoru záměrně finančně vyhladověn a právě proto zde „šikovný politik“ dokáže velmi pozitivně motivovat pomocí cukru a biče nás všechny k vytěsnění naší osobní hanby. Musíme přeci splácet své hypotéky, přes to vlak nejede, to musí každý pochopi.

A i v těchto chvílích jsou pro mě zásadním "kompasem“ jasné cesty filmy a postavy třeba Ingmara Bergmanna. Viz třeba  jeho film „Šepoty a výkřiky“. Zde nacházím vrchol osobní obětavosti a lásky až do samého fyzického konce jedince. U Andrzeje Wajdy a jeho filmu „Korczak“zase vidím osobní odvahu  a službu kolektivu (dětem) v naprosto mezní situaci - taktéž až do samého konce. A Andrejem Tarkovským a jeho filmem „Andrej Rublev“ jsem doživotně zasažen komplexností duchovní síly, pravdivosti, víry a snad i utrpení jako základu naší životní cesty.

Stále více si připadám jako hlavní postava dnes již pomalu v ČR zapomenutého spisovatele Egona Hostovského a jeho geniální knihy "Všeobecné spiknutí", kde se různé typy lidí, jejich typologie chvilkového štěstí i dlouhodobého neštěstí, dobra i zla, lásky i závisti autorovi "zamíchají" napříč časem a kontinenty, kterými prošel - typy lidí jsou si přeci tak podobné, stále se opakující a vnější (společenské) podmínky jsou  tak často naprosto rozhodující…

Ano, čím jsem starší, tím více mi tento kulturní (vlastně velmi děravý) základ autodidakta pomáhá k pochopení situace lidí a jejich osudů stokrát více, než desítky metodik, předpisů a doporučení dobré praxe. Vše jakési nemastné, neslané instantní polévky, které pomáhají jen udržet klid před bouří…Ten opravdu silný vývar z morkových kostí na posílení opravdové síly odvahy, se bude nejspíše vařit na podzim. Výše zmíněná trojice geniálních filmů nás může posílit duchovně…




1
Vytisknout
3819

Diskuse

Obsah vydání | 21. 7. 2022