Německo - Zimní pohádka, aneb Jak se stát "nej(pod)mazanějším z (pod)mazaných"

13. 7. 2022 / Karel Dolejší

Rusko právě otočilo kohoutkem plynovodu Nord Stream 1. Německo, kterého se toto gesto týká v prvé řadě, má nyní dvě možnosti: Smířit se s tím, že spoléhat se na dodávky energetických surovin od nepřítele nikdy nebylo ani dost málo chytré, a hledat před zimou rychle všechny možné alternativy. - Anebo může Berlín ustoupit a tváří v tvář přízraku zuby drkotajících obyvatel zprovoznit již připravený plynovod Nord Stream 2, který byl v březnu zastaven kvůli novému ruskému přepadení Ukrajiny.

Česko těžko má čáku na to poučovat Německo ve věci závislosti na ruském zemním plynu, kterou samo kvůli Andreji Babišovi dotáhlo dokonce ještě dále. Ale přesto existují dva velmi důležité rozdíly, pokud jde o pochybené energetické politiky obou zemí.

Za prvé, Andrej Babiš, který učinil ČR téměř 100 % závislou na ruském zemním plynu, je velmi podobný případ dysfunkčního populisty, jako odcházející britský premiér Boris Johnson. Oba politici přivedli k dokonalosti dovednost zmanipulovat demagogickými sliby a do nebe volajícími výmysly omezenější část voličstva, kterou se jim podařilo přesvědčit, že právě na ní jim nesmírně záleží a právě ona, ve své krátkozrakosti, úzkoprsosti, nedostatku smyslu pro hodnoty (kromě nejprimitivnějších kupeckých počtů) a naprosté politické naivitě, je pro ně nepostradatelnou "solí země".

Ale ani BoJo, ani AB ve skutečnosti nemají schopnosti postačující k řízení státu velikosti republiky San Marino po dobu půl roku. Na to jsou příliš nedbalí, neorientovaní, nedokážou správně delegovat pravomoci ani uvažovat strategicky.

Pokud Babiš ve věci dodávek norského plynu rozhodl z hlediska české energetické bezpečnosti zcela katastrofálně, je tomu tak především proto, že se řídil výhradně "selským rozumem" a sledoval čistě cenová kritéria. Nespící Babiš ani nespící univerzální ministr Havlíček pochopitelně neměli kapacitu ani schopnosti uvažovat nad takovými kritérii, jako je monopolní postavení dodavatele, diverzifikace dodávek či dlouhodobá stabilita mezinárodních vztahů s dodavatelskou zemí. Neměli čas číst takové nedůležité dokumenty jako Putinova dizertace, aby se dozvěděli, že Rusko hodlá s dodávkami energetických surovin do Evropy cíleně nakládat jako s ekonomickou zbraní. Na lidové škále "blbej-navedenej" se Babiš s Havlíčkem jednoznačně blíží prvnímu pólu. Rozhodli, jak rozhodli, protože nevěděli, co činí.

Oproti tomu německá závislost na ruském zemním plynu je výsledkem promyšlené dlouhodobé politiky vědomě porušující evropské předpisy, a to politiky, o níž byli její autoři také dlouhodobě přesvědčeni, že je natolik mazaná, aby se zcela vymykala možnostem chápání iracionálních, historicky traumatizovaných východoevropských Untermenschen, kteří ji po léta systematicky kritizovali.

Taková politika ignorující dobře známé a dávno zmapované bezpečnostní hrozby měla na jedné straně poskytnout německému hospodářství komparativní výhodu v podobě levných energií z Ruska, na druhé údajně měla zajistit mír v Evropě lépe a chytřeji, než vojenská opatření Američany vedeného NATO.

Jinak řečeno, první klíčový rozdíl mezi ČR a SRN spočívá v tom, že Babiš a spol. věnovali úvahám o možnosti diverzifikovat dodávky zemního plynu čistého času pět minut, protože tuto otázku považovali za záležitost pouhé banální cenové kalkulace. Kdežto Němci si vymysleli neuvěřitelné množství propracovaných důvodů, proč svou energetickou politiku nastavit naprosto špatně a sebevražedně. Babiš ve svém nesoustředěném zmítání se mezi motýle a sysle včlenil pár okamžiků na rozhodnutí o plynu, kterému rozhodně nepřikládal žádnou větší váhu než motýlům a syslům. Oproti tomu v německém energetickém šílenství je systém.

Za druhé, plynový průšvih ČR je a zůstává především plynovým průšvihem samotné ČR. Kdežto zásadně pomýlené energetické priority Berlína teď představují botu v celé energetické politice Evropské unie, která má zejména kvůli Německu mnohem větší problémy s ruským plynem a ropou, než by jinak musela mít.

Buďme upřímní, Středoevropané a Východoevropané po roce 1989 v Němcích do jisté míry právem vyvolali dojem, že jsou neschopní pochopit, o co v mezinárodní konkurenci skutečně jde. Pokud si nějaký Němec počátkem 90. let přečetl třeba úvahy Václava Klause o tom, jak teorie přidané hodnoty je "převlečený marxismus", takže osvícený český ekonomický tygr bude klidně vyrábět místo příslovečných švýcarských hodinek třeba chodníkové dlaždice, musel si ťukat na čelo. Kde jsou čtenáři mainstreamových médií ochotni konzumovat takové voloviny z úst premiéra, tam přece musí panovat naprostý Kocourkov, no ne?

Německá ekonomická strategie usilující o levné energie a suroviny, levné subdodavatele ze zahraničí a finální výroby s nejvyšší mírou přidané hodnoty a vysokými mzdami pokud možno na německém území se ovšem všelijakým klausům musela jevit jako případ nežádoucího a zcela nepřijatelného ekonomického plánování.

Fakt je, že až dosud přinášela tato strategie Německu mnohem větší ekonomickou prosperitu než "tržnějšímu" Česku nedbajícímu o finální výroby a chlubícímu se levnými montovnami.

Když se ale Němci rozhodli ignorovat nebo popírat dobře známé záměry ruského imperialismu, jen aby na své poválečné ekonomické strategii nemuseli nic zásadního měnit, o moc chytřeji než Klaus se nezachovali.

Dokonce projevili i velice podobnou sebestřednost a aroganci vůči těm, kdo měli tu drzost je kritizovat.

Zůstává nicméně smutnou pravdou, že dokonce i silně ideologicky zatížená energetická politika polské vládní strany PiS se jeví jako výrazně racionálnější než strašlivá polízanice, do níž Německo přivedla dlouhá léta blazeovaného vládnutí ruskými petrodolary systematicky podmazávaných politiků SPD a CDU/CSU.