Panna Maria na falu – Pyrrhovo masopustní vítězství katolických aktivistů

3. 2. 2020 / Ivan Větvička

 

Opusťme nyní na chvíli zápolení protireformace s protestanty a podívejme se na mariánský sloup očima etnografa a psychoanalytika. Sloup by měl začít růst o masopustu. To je rozverné období, během něhož se i někteří usedlí lidé nechají rozdovádět přežívající předkřesťanskou tradicí. To, co je dnes jenom rozpustilá taškařice, byl kdysi životně důležitý rituál, který měl zajistit úrodu a plodnost. Není divu, že maškary v masopustním průvodu dodnes občas s chutí někoho popadnou a vyválejí se s ním ve sněhu či v blátě a alespoň symbolicky tak předvádějí pohlavní akt. Jiní „bubáci“ zase rádi haraší ženám dřevěnou tyčí pod sukní. Netřeba rozvádět, že ona tyč je náležitě zveličenou alegorií falu. Podobné výstřední rituály patří ke kulturním základům mnoha zemědělských civilizací. Například ve starověkých Athénách se takové maškarní průvody konaly k poctě Dionysa, divokého boha vlahé plodnosti, který dokázal bez újmy překročit hranici světa živých a mrtvých. Jindy uměření Athéňané během dionysovských slavností skryli tváře pod maskou, nesli v procesí obří falos a tropili jindy neslýchané výtržnosti.

Pražští radní se během letošního masopustu rozhodli, že vážené Athéňany překonají, nejenom ve velikosti falu, ale také v nestoudnosti: Na Staroměstské náměstí nechají umístit sochu Bohorodičky, pod jejíž sukně bude mířit téměř čtrnáctimetrový útvar, který připomíná pyj s varlaty explicitněji, než masopustní násada od koštěte. A nebude tam trčet jenom během svátku, kdy je mnoho dovoleno, ale celoročně, po generace... Neboť podle usnesení přijatého zastupitelstvem 23. 1. 2020 má Praha vydat souhlas se stavbou kopie mariánského sloupu, který stál na Staroměstském náměstí v letech 1650 až 1918.  

Ačkoli měl být sloup vyjádřením díků Panně Marii za úspěšnou obranu Starého a Nového města proti Švédům během obléhání v roce 1648, byl a je zároveň vnímán jako oslava triumfu katolíků nad českou reformací a Habsburků nad stavovským povstáním během třicetileté války. Proto byl v pohnutých prvních dnech existence Československa stržen. Postavení nového sloupu přesně 400 let po bitvě na Bílé hoře tento kontroverzní aspekt díla potvrdí.
 
Součástí našich dějin je stavba i destrukce sloupu. Hlava od trupu se v listopadu 1918 oddělila soše Panny Marie a ne například pražskému místodržícímu či arcibiskupovi. V Praze byl vyvrácen jeden pylon, ale žádný kostel nebo klášter. Radost z konce špatně vedené války i z nezávislosti odnesl jediný symbol. To není špatný odkaz. Poškozená socha Panny Marie je hodnotné umělecké dílo a patří do lapidária, kde je chráněna před povětrnostními vlivy, které na soše napáchaly více škod, než pád na dlažbu Staroměstského náměstí. 

Nezastírám, že bych byl raději, kdyby mariánský sloup na Staroměstském náměstí obnoven nebyl. Uvědomuji si ale, že se jedná o můj subjektivní názor a smířím se s věrnou kopií původního díla. Se všemi – dnes pro ledaskoho těžko přijatelnými detaily. Máme-li na náměstí vrátit kus historie, buďme důslední a postavme k patě sloupu i ozbrojené anděly, kteří po dobu jeho existence útočili na obrazy nepřátel církve. Jeden z nich zabíjí lva... Přestože se jedná o pro Čechy krajně znepokojivou alegorii, bude tam (s ohledem na provedení) vypadat lépe než obří kolébající se panda, která v této části náměstí strašívala v posledních letech.  
 
Jenomže sloup, který by měl být v následujících měsících na Staroměstském náměstí vztyčen, není věrnou kopií originálu, ale volnou parafrází předlohy. V dostupné vizualizaci chybějí čtyři bojující andělé u paty sloupu; drak, jemuž Maria na vrcholu sloupu šlape na hlavu, nemá křídla (na rozdíl od dobových rytin i fotografií pořízených před stržením) a přestože se sochař Petr Váňa při tesání kopie sochy Panny Marie poctivě snažil, jeho linka se liší od originálu Jana Jiřího Bendla. Je patrné, že barokní živost (byť v tomto raném případě poněkud nesmělou) je ve 21. století těžké napodobit. Hnidopich by poukázal i na rozdíly v řasení roucha. Jediným korektním řešením problému je potlačit ego a místo tesané kopie použít výdusek – věrnou kopii originálu odlitou z umělého kamene. Právě tak byly vyrobeny autenticky působící kopie alegorií ctností a neřestí v Kuksu, jejichž originály od Matyáše Bernarda Brauna jsou bezpečně uloženy v místním lapidáriu.    
 
Podoba staroměstského mariánského sloupu, která bude v příštích měsících realizována, narazí Pannu Marii Neposkvrněného početí na falus hned dvakrát – Bohorodička bude balancovat na vrcholu takřka explicitního freudiánského útvaru a zároveň bude znásilněna egem autora skulptury. Pokud by Petr Váňa choval tak upřímný respekt k historii, jak deklaruje, osadil by vrchol sloupu výduskem a nikoli vlastním dílem. Svůj osobitý um by prokázal i tak, při doplnění chybějících částí sochy, které odpadly vlivem povětrnostních podmínek. Tato možnost zůstává stále otevřená, neboť autor tesané parafráze takový výdusek vytvořil jako studijní předlohu. Stačí ho odlít z materiálu vhodného pro dlouhodobou venkovní expozici.
 
Ať už bude výsledná podoba mariánského sloupu na Staroměstském náměstí jakákoli, je zřejmé, koho stavba vyjde nejdráže – doplatí na ni katolická církev, i kdyby do stavby nevložila ani korunu, neboť tato akce mnoho lidí popudí a v budoucnosti nemusejí projevit ochu vyjít církvi vstříc i v méně problematických případech. Kolik takových „vítězství“ si u nás může církev dovolit za situace, kdy Evropané o jí hlásanou víru ztrácejí zájem, a to ne jenom v České republice, ale i v katolických baštách, jakými zatím stále ještě jsou Polsko, Irsko či Itálie?

K tomu:

Rozhovor Britských listů 127. Měl by být Julius Fučík v pantheonu Národního muzea?