Osud rusko-čínské aliance

29. 1. 2020

Spolupráce Moskvy s Pekingem již dvakrát způsobila důležité změny ve vojenské rovnováze asijsko-pacifického regionu. Povede třetí případ ke globální transformaci?, ptá se Lyle J. Goldstein.

I když Demokraté obviňují Republikány, že jsou vůči Kremlu příliš měkcí, Republikáni mají sklon poukazovat na to, že Obamova administrativa se chovala mnohem přizpůsobivěji k Číně. Koneckonců Barack Obama prioritizoval změnu klimatu, což vyžadovalo značnou míru spolupráce s Pekingem. Jenže v dnešním toxickém stranickém boji bude vítěznou volební strategií prohlásit politického oponenta za nedostatečně xenofobního, kterému proto chybí "skutečný" patriotismus.

Zdá se, že se v současnosti mnozí lidé z řad zahraničněpolitického establishmentu ve Washingtonu shodují na tom, že většinu světových problémů lze připsat buď údajnému trvání Pekingu na budování nového, hanebného světového řádu zahrnujícího "všechno pod nebesy", nebo lstivým pokusům Moskvy roztahovat svá chapadla od Madagaskaru přes Libyi možná až do Ameriky. Takže ruští "panáci" a čínští "užiteční idioti" se, jak se zdá, nacházejí za každým rohem. Dokonce i ti, kdo argumentují proti konfliktu s Íránem, mohou shledat koncepci velmocenského konfliktu užitečnou do té míry, že další válka na Blízkém východě by mohla nebezpečně odvést pozornost Spojených států od "hlavní události" buď ve Východní Asii, nebo ve Východní Evropě.

RAND Corporation se snažila vyřešit zahořklou debatu o tom, zda větší hrozbu představuje Moskva nebo Peking, tím, že vynalezla chytrou formulaci, že "Rusko je darebák, ne mocnost stejného řádu (peer). Čína je mocnost stejného řádu, ne darebák." Toto stručné tvrzení má nepochybně určitou hodnotu, ale kritici budou tvrdit, že nová ruská mezikontinentální raketa Sarmat vypadá jako klacek vyhýbající se protiraketové obraně náležející mocnosti stejného řádu a čínské aktivity v Sin-ťiangu a také v Jihočínském moři se velmi blíží chování darebáka. Jistě, mnozí obranní analytikové mají sklon zůstat agnostiky a zaměřit své úsilí proti spojujícímu (i když omamujícímu) tématu "autoritářské osy". Nejdůraznější výzvou americké národní bezpečnosti, tvrdí, je, pokud Rusko a Čína aktivně spojují své úsilí zmařit a dokonce porazit americké globální vedení.

Je pravda, že vyhlídky na skutečnou, formální čínsko-ruskou alianci dosud ještě vypadají dost vzdáleně, ale příležitostně je užitečné všimnout si konkrétních projevů tohoto nejdůležitějšího podvojného vztahu ve strategické sféře, zejména nyní, když partnerství nepřerušeně kvete po více jak tři dekády. Takové důkladné zhodnocení je provedeno z námořní perspektivy v čínském vědeckém časopise Ruská, východoevropská a středoasijská studia [俄罗斯, 东欧, 中亚研究]. Autoři, výzkumníci Čínského centra pro námořní výzkum [海军研究院] publikovali důkladný přehled pod názvem "Historický přehled a zhodnocení sedmdesáti let čínsko-ruské námořní spolupráce" [中俄海军七十年合作的历史回顾与思考].

První změna v globální rovnováze sil umožněná rusko-čínskou spoluprací samozřejmě proběhla v 50. letech. V této periodě se ČLR změnila z vojenského "beznadějného případu" bez obranného průmyslu, který by stál za řeč, v zemi disponující dostatečně moderními silami během pouhé dekády. Jak je dobře známo, ten byl inspirován tvrdou školou v podobě války s mnohem lépe vyzbrojeným oponentem v krvavém korejském konfliktu. Ale masivní pokrok v oblasti čínských vojenských kapacit by také nemohl proběhnout bez enormní sovětské pomoci. Pokud jde o transfery zbraní spojených s námořnictvem, Moskva již počátkem roku 1953 poskytla deset torpédových člunů a osmdesát tři letounů. Proces se zrychlil v letech 1953-1955, s celkem osmdesáti jedním předaným dodatečným plavidlem (s celkovým výtlakem 27 234 tun) a 148 letadly. Mezi těmito loďmi byly čtyři torpédoborce, čtyři fregaty a třináct ponorek.

Navíc Rusové poskytli Číňanům více než pět set torpéd a více než patnáct set námořních min, stejně jako pobřežní dělostřelectvo, radarové a komunikační vybavení. Třetí vlnu námořních transferů představovalo šedesát tři plavidel a sedmdesát osm letounů. Kromě těchto velmi podstatných alokací pět čínských loděnic zřejmě v období do roku 1957 vyrobilo dalších sto šestnáct námořních plavidel, přičemž masivně spoléhaly na poradce, konstrukce a technologie zakoupené v SSSR. Nakonec několik transferů odsouhlasených počátkem roku 1959 "způsobilo, že čínské námořnictvo vstoupilo do raketového věku". Stojí za zaznamenání, že tyto transfery zahrnovaly R-11, primitivní balistickou raketu odpalovanou z ponorek, a také P-15, rané protilodní střely s plochou dráhou letu. Ano, jde o předky dnešních střel JL-3 a YJ-12, které nyní představují kredibilní hrozbu.

V souladu s nyní žoviální náladou obklopující rusko-čínské vztahy je v tomto čínském článku velmi málo řečeno o čínsko-sovětském konfliktu, který koncem 60. let přivedl tyto dva eurasijské giganty na pokraj války. Autoři naznačují, že roztržka proběhla skutečně mezi dvěma komunistickými stranami místo mezi dvěma námořnictvy, ale je řečeno, že výslovný cíl Kremlu vytvořit "společnou flotu" byl v Číně považován za omezení čínské suverenity. Nicméně podstatná vojenská spolupráce mezi Moskvou a Pekingem v 50. letech je v tomto čínském hodnocení označena za záležitost, která měla "velký historický dopad" [重要历史作用]. Autoři dospívají k závěru, že "účinně snížila hrozbu amerického imperialismu" [有效抵制美帝国主义的军事威胁]. Navíc ohledně tohoto období dodávají: "Úspěchy budování čínského námořnictva nelze oddělit od pomoci sovětských expertů" [中国海军建设的成绩是与苏联专家的帮助分不开的].

Po dlouhou dobu se "sovětským revizionistům" ze strany čínských učenců nedostávalo takového příznivého zacházení, ale nyní evidentně znova vane "východní vítr". Pokud SSSR v 50. letech významně pomohl posílit čínské vojenské vyhlídky, tento článek dvou čínských námořních analytiků tvrdí, že podobné ambice a osudový program rusko-čínské vojenské spolupráce měl analogický dopad, počínaje rokem 1991. V souhrnném pohledu jsou počty opravdu dost působivé. Rusko prodalo Číně více než pět set vojenských letounů, včetně typů Su-27, Su-30, Su-35 a Il-76. Takřka stejně významné je, že Rusko poskytlo Číně více než dvě stovky vrtulníků Mi-171. Stejně jako tyto převratné nákupy posunuly čínské letecké a pozemní síly do nového věku, tak čínský nákup čtyř torpédoborců třídy Sovremennyj spolu s dvanácti ponorkami třídy Kilo pomohl poskytnout čínskému námořnictvu technologický vstup do 21. století. Tento krátký seznam navíc nezahrnuje další vitální systémy jako pokročilé systémy protivzdušné obrany, které tvořily základ čínských nákupů v Rusku.

S odvoláním na ruský zdroj čínští autoři tvrdí, že Čína mezi lety 2000-2005 utratila za ruské zbraně 13 miliard dolarů. To představuje celkem slušnou sumičku, zejména podle poněkud chabých postsovětských standardů. Ve skutečnosti tato sada smluv měla za cíl nejen zachránit čínské ozbrojené síly před beznadějným zastaráním, ale současně usilovala také o "vyřešení... problémů přežití a rozvoje" [解决 . . . 生存和发展问题] postsovětského vojenskoprůmyslového komplexu. Stejně důležité jako tyto technické transfery byly nicméně investice lidského kapitálu do spolupráce. Zde studie poukazuje na fakt, že ruské vojenské akademie již absolvovaly dva tisíce čínských důstojníků středního a vyššího zařazení. Zejména vyšší šarže čínského vojenského námořnictva jsou údajně plné těchto absolventů. Možná nejkritičtěji důležité pro budoucnost čínských ozbrojených sil je to, že spolupráce s Ruskem zahrnovala "zejména prosazování domácího vývoje zbraní". Vezměte například námořní střelu s plochou dráhou letu YJ-18, která je zřejmě lepší než jakékoliv americké varianty - a přitom je odvozena od ruské střely SSN-27 a nyní se rychle šíří čínským námořnictvem, jak v hladinové, tak v ponorkové variantě.

Právě kvůli všem těmto hlavním dopadům obou period rusko-čínské spolupráce na regionální mocenskou rovnováhu existují velmi reálné důvody pochybovat, že takové partnerství skutečně změní globální politiku. Koneckonců čínská analýza poukazuje na to, že prodej zbraní z Ruska do Číny po vyvrcholení v roce 2005 významně klesl. Navíc společná vojenská cvičení jsou nyní dost pravidelná, ale zdá se, že nevykazují bojovný trend směřující ke stále větším demonstracím vojenské moci. Tyto tendence mohou samozřejmě odrážet novou důvěru Pekingu ohledně vlastních schopností vyrábět pokročilé zbraně, ale také jistý stupeň zdrženlivosti - uvědomění si faktu, že příliš úzké vojenské propojení mezi Ruskem a Čínou může vyvolat novou studenou válku.

Přesto američtí vojenští analytici musejí zhodnotit možné výsledky výrazně užších rusko-čínských bezpečnostních vztahů, ať už budou formalizovány ve skutečné "alianci", nebo nikoliv. Čína a Rusko nyní mají spoustu společných vývojových projektů, včetně velkého civilního dopravního letounu a těžkého dopravního vrtulníku. Bude příští spolupráce zaměřena na fregaty a letouny kategorie VSTOL, nebo jaderné ponorky a bombardéry třídy stealth, nebo dokonce letadlové lodě? Zahájí Moskva a Peking společná cvičení ve velkém měřítku, která mají významné strategické implikace pro vysoce citlivé oblasti? Jsou třetí země jako Írán odkázány na postavení slabšího partnera v kvazialianci? A budou se Čína a Rusko snažit koordinovat strategické iniciativy, aby v příštích dekádách dosáhly společných strategických cílů?

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
3555

Diskuse

Obsah vydání | 31. 1. 2020