Objektivní a nestranná žurnalistika jako "buržoazní přežitek"

17. 5. 2018 / Karel Dolejší

Kyrylo Tkačenko analyzuje novou znepokojivou úroveň vzájemné spolupráce a postupné funkční integrace mezi německou antisystémovou ultralevicí a ultrapravicí. Nejen že obě odrůdy extrémistů používají stejný protizápadní "antiimperialistický" narativ ve věci Sýrie nebo Ukrajiny - pořádají už i společné protiukrajinské či proasadovské protestní akce, na nichž se současně mává rudými prapory i hajluje ZDE. Tkačenko dále tvrdí, že ultralevičáky s ultrapravičáky na hlubší rovině pojí nejen zásadní neúcta k faktům, ale také silný antiliberální resentiment - v situaci, kdy fakticky poslední nadějí evropských levicových radikálů zůstal Jeremy Corbyn.

Demokratická levice kdysi dotahovala do konce původně dosti formální projekt liberální demokracie. Prosadila všeobecné volební právo nebo přispěla k všeobecnému rozšíření systémů sociálního zabezpečení. Jenže sociálně demokratický projekt se již před řadou let vyčerpal. A ti na levici, pro něž snahy konzervovat sociální výdobytky z lepších časů nepředstavují dostatečně radikální a agresívní opatření, často už liberální demokracii nechtějí dále vylepšovat. Mají ji naopak v úmyslu zcela zrušit.

***

Metaforicky řečeno, k formálnímu duchu liberální demokracie se počítá i pojetí žurnalistiky usilující o objektivitu a vyváženost. Řádný novinář se podle něj nemá chovat jako člen fan klubu politika X, dokonce ani kdyby v soukromí dotyčnému skutečně fandil. Schopnost kriticky pohlédnout i na vlastní věc tvoří nezbytný předpoklad práce autora sebeméně usilujícího o objektivitu. Jestliže se veškerá kritika snáší jen a jen na protivnou stranu sporu a zbytek probíhá podle pořekadla "Každá liška svůj ohon chválí", nemůže být o nějaké objektivitě ani řeči.

Tvoří-li však součást kulturního podhoubí ultralevice koncepce "organického intelektuála" nebo jiný typ vyzvedávání "třídního pohledu", je jen přirozené, že se pak nad povrchem léta letoucí objevují výhradně útvary příkře protikladné jakémukoliv pojetí objektivity. "Organičtí intelektuálové" totiž nikdy nepoznávají svět sine ira et studio, ale systematicky straní svému ideovému táboru. A pokud tomu náhodou fakta překážejí, tím hůře pro fakta.

Z uvedeného pak logicky vyplývá, že úplně poslední věc, do níž by levicový radikál měl vůbec někdy mluvit, představuje ediční politika liberálně demokratických veřejnoprávních médií.

***

Tradiční velká masmédia průmyslové společnosti jsou dnes z mnoha důvodů ve vážné krizi - ani zdaleka však ne proto, že by novináři v minulosti "špatně dělali svou práci". Technologické, ekonomické i sociální změny prudce oslabující postavení tradičních médií ještě doplňuje kulturní změna s jasnou tendencí k narcismu a uzavírání se do sebe. Takto kulturně orientovanému publiku, které již netouží být objektivně informováno, ale spíše žádá soustavné opakování vlastních předsudků a utvrzování křehké kolektivní identity, masmédia zděděná z minulosti už mnoho nenabízejí. Na jejich místě se objevují nejrůznější alternativy i "alternativy", jež hledají na fragmentovaném mediálním trhu své parciální niky.

Pokud ovšem řekněme bulletin Spolku přátel žehu slouží především právě stmelování Spolku přátel žehu, zajisté nepředstavuje žádnou skutečnou alternativu ke klasickému zpravodajství, jež si kladlo za cíl především informovat nezaujatě a objektivně napříč celou společností, informace ověřovat a nikdy nepropadat tupému campismu.

Kritika veřejnoprávních médií ze strany těch, kdo zásadně dělají aktivistickou žurnalistiku, nemůže nikdy vést ke zlepšení práce lidí fungujících v úplně jiném kulturním a profesionálním kódu.

Aktivističtí žurnalisté napadající veřejnoprávní média kvůli nedostatku předpojatosti ve prospěch "jediné správné věci" rozhodně na běžném provozu kritizovaných institucí nic nevylepšují. Objektivně však tvoří důležité spojence jiných antiliberálů toužících nezávislým médiím jednou provždy zatnout tipec - a proměnit je v převodové páky vlastní režimní propagandy.

***

Nikde není psáno, že jediný způsob, jak užiteční idioti na levém okraji politického spektra nahrávají protějškům z opačného konce, představuje Tkačenkem popisované promyšlené sdílení narativů nebo společné veřejné akce.

Někdy úplně stačí, když horké hlavy usilovně bourají tam, kde samy už nedovedou ani nechtějí vybudovat žádnou fungující náhradu zničeného.

0
Vytisknout
2788

Diskuse

Obsah vydání | 18. 5. 2018