Bůh je katolík, zvěstuje ČT

19. 5. 2018 / Richard F. Vlasák

Dlouho jsem váhal, zda svou recenzi na film Bůh je s námi zveřejnit. Podobně kritickým textem se totiž vystavuji riziku, že budu nazýván nacionalistou, nebo náboženským fanatikem, nebo minimálně kverulantem... Budu narušovat  skvělou atmosféru společenského souhlasu, v němž se kulturní snobismus mísí s neznalosti základních faktů z oblasti dějin, dějin práva a ústavy nebo církevních dějin. Chybami se totiž vyznačuje nejen film sám, ale i řady nadšených nebo kritických recenzí díla, jež si dalo za cíl současným způsobem pojednat jeden z klíčových momentů národních dějin – III. pražskou defenestraci. Že tento film skončil jako katolická propaganda, není divu. 


Nechám stranou uměleckou stránku díla, nejsem estetik nebo filmový kritik, zajímá mne filosofie dějin, jež stojí za televizní sondou do soukromí manželského páru Thurnových, v nějž se drama o bytí a nebytí stavovské monarchie proměnilo. Vím, ambice byly vysoké, snaha záslužná, pohled Karla Dobrého silný a uhrančivý, lokace úchvatné a vhodné. Jenže chybělo místo nejdůležitější. A sice Stará sněmovna na Pražském hradě – zde se rodila preparlamentární tradice našeho státu. Nepřeháním, je smutnou vizitkou české polistopadové historiografie, že se v interpretaci stavovského povstání vydala pekařovskou cestou, která by se dala shrnout do pohodlného povzdechu: „Ono, je vlastně dobře, že to ti stavové prohráli, cesta absolutismu byla jediná životaschopná – víte, na jihu Turci a navíc ten roztříštěný protestantismus.“ Nemusím v době, kdy je pohrdáno parlamentem, ústavou a postupně i demokracií vůbec, zdůrazňovat, jakou paseku takové pojetí v národě nemocném dějinami a bez soustavné, promyšlené výchovy k občanství nadělalo. Dějepis je totiž dosud jediným veřejně akceptovaným výchovným předmětem na školách. 

A zatímco si mainstreamoví čeští historikové lebedili a lebedí v nekritickém přístupu ke všemu habsburskému, baroknímu a šlechtickému, německá historiografie se vydala jiným směrem, nemusela si léčit mindráky z předchozí myšlenkové kolaborace s podobně perfidní nejedlovskou verzí českých dějin. Prof. Bahlcke vidí ve středoevropských stavovských konfederacích, české, rakouské i polské, myšlenkově podnětný pendant k anglickému a nizozemskému stavovství, vyústivší v moderní parlamentarismus. Za nejvyspělejší z nich je považován ten český, který evropským právním dějinám dal příkladný ústavní dokument – Konfederaci stavů českých; text, který lze považovat za předchůdce mnoha ústav. Ti hloupí, zlí, zlotřilí a vůbec neschopní stavové dali dohromady text, v němž se počítá s kontrolou panovnických rozhodnutí /exekutivy/ skrze direktorium /jakýsi ústavní soud/ a s odpovědností krále stavovskému sněmu /parlamentu/. Ústava počítá i s náboženskou svobodu podle Majestátu Rudolfa II., v němž je kodifikována  svoboda vyznání i pro poddané, členy církví sloučených pod Českou konfesí (luterány, utrakvisty, členy Jednoty bratrské) i římské katolíky.[1]  

Zatímco v tehdejší Evropě vládne pravidlo Augsburského smíru, že o víře poddaných rozhodují jejich vrchnosti, české země předbíhají dobu, každý si o své víře může rozhodnout sám, to je dědictví vedoucí až k husitským válkám. Kdyby se scéna se schvalováním ústavy, kterou bylo možno navíc natočit v dosud stojící Staré sněmovně, objevila na obrazovce, ani bych „necekl“. Ostatně, vysvětlovat Majestát Rudolfův rovněž jako soubor privilegií pro protestantskou šlechtu, jak jsem viděli na začátku filmu, je také mylné. Kdo dělal rešerše, zapomněl JUDr. Kosatík na zkoušky z dějin českého práva? Byli odborní poradci – vesměs odborníci na dějiny umění působící na katolických vysokoškolských učilištích tak uhranuti krásnými kulisami českých zámků, zejména rožmberské Kratochvíle, že na výše zmíněná fakta autory neupozornili? Film by se jistě přelidnil figurami, kdyby se objevil vůdce opozice Smiřický ze Smiřic, o němž Gollo Mann psal, že měl být českým králem, nebo předseda direktoria Václav Vilém z Roupova. A mohl bych pokračovat dále...

Kde byl byl někdejší starokatolický biskup Dušan Hejbal, další z poradců, při scénách, které se týkaly kalvinismu, Jednoty bratrské? Proč autoři neoslovili odborníky na protestantismus  - na liturgii dr. Landovou, nebo na Majestát dr. Justa, umění dr. Šronka, sociální učení doc. Halamu? Neviděli bychom takové nesmysly, jako je u stolu stojící skupina kalvinistů, přičemž Večeře Páně se podávala v sedě. Netrpěli bychom pohledem na křižujícího se Václava Budovce, člena Jednoty bratrské. Nedivili bychom se Ferdinandu Štýrskému, který klečí u prostého kříže bez corpusu, přičemž víme, jak důležitá pro tohoto Habsburka byla mariánská úcta. Zato nechyběly prvky barokní katolické propagandy jako do boje na Bílé hoře nesený obraz bohorodičky, odkazující na Palladium země české.

Měl film nějaké silné stránky? Výborně vykreslil bezradnost a neschopnost Fridricha Falckého, jeho nepochopení českých reálií i kulturních tradic. V tomto ohledu byla velmi silná scéna „očisty“ chrámu sv. Víta, jejž si duchovní rádce a kalvinistický fanatik Abraham Scultetus pletl se „zámeckým kostelem“, ač se jednalo o duchovní centrum českého katolicismu, držené v úctě i českými utrakvisty pro uložené ostatky Jiřího z Poděbrad. Skvěle popsanou bezradnost českého panstva, které si myslelo, že se volbou falckého vévody zbaví odpovědnosti za povstání i s ním spojených finančních břemen. To je ovšem málo.

Pokud chtěli autoři vést paralelu mezi Ferdinandem a Fridrichem, nepletli se v jejich náboženské bigotnosti, ale v moci, jíž oba disponovali. Zatímco Ferdinandovu násilnou rekatolizaci z učebnic dějepisu známe a Jirásek skutečně nemusel nic přikrášlovat - narazil Fridrich již při náznaku sklonů k násilné náboženské unifikaci, jakým byl svatovítský ikonoklasmus nebo z pohledu Jednoty neakceptovatelné slavení Večeře Páně vsedě, na odpor utrakvistického měšťanstva a duchovenstva, stejně jako bratrských biskupů a později šlechty. Ostatně jeho chyby přispěly k porážce nadějného povstání nejvíce. Navíc zde byla již zmíněná ústava a Majestát nebo smlouvy s katolíky, které byly účinnou hrází případným snahám troufalého krále, dělat si v zemi, co by chtěl.  Tato fakta Kosatík a Jiráský přehlížejí, nehodila by se do jejich „bělohorských omluv“, jimiž film je.

Vraťme se však k důvodům nezdaru. Ani bych z něj nevinil v první řadě autory, oběti mýtů a legend, které se interpretací českých dějin vinou od neslavně známé samizdatové knihy Podiven až někam k protektorátním učebnicím dějepisu, inspirovaným nacionalistickými názory historika Josefa Pekaře. Nebyli by dostatečně salonfähig, dostatečně oslavováni snobskými kruhy pražské kavárny /skutečně existuje – zde výjimečně souzním s M. Zemanem/, kdyby se ani oni nepřihlásili k odmítnutí mýtu Bílé hory, A. Jiráska a republikánského étosu. Ano, mýty je třeba bořit a právě i ty jiráskovské, ale nelze je vzápětí nahrazovat jinými, z hlediska pojetí svobody, rovnosti a demokracie nepřijatelnými, mýty zastírajícími zánik stavovského státu, jako předchůdce parlamentarismu, ztrátu náboženské tolerance a germanizační tendence habsburské vlády. Mýtem není úpadek vzdělanosti, kultury, ztráta politických a kulturních elit, to si Jirásek také nevymyslel. Čeští aristokraté (mnozí z nich se museli před tím naučit česky, aby mohli podle zemských zákonů vystupovat na českém sněmu) rozhodně nebyli výlupky všech ctností, ale že vstoupili do nejistého zápasu také pro zájmy svobody vyznání královských poddaných by nemělo zapadnout, ostatně, potom by si Kosatík s Jiráským nemuseli vymýšlet privelegia, která prý z Majestátu Rudolfova vyplývala, aby povstání ještě odůvodnili.

Ano, je potřeba říci, že volbou Fridricha V. Falckého udělali stavové chybu, panstvo usnulo na vavřínech, nelze z toho však vyvozovat, že by si Bůh přál rekatolizaci a s ní spojený exil osobností jako byl J. A. Komenský nebo Václav Hollar, zánik protoparlamentu nebo germanizaci, jak říká ČT v tomto nepovedeném opusu – výběrem scén a příběhů ze spletitého vyprávění o české rebelii – místo přijetí ústavy, obraz Panny Marie nesený bitevním polem; místo kritiky utrakvistů a bratří vůči králi Fridrichovi zanícený detail pálení kostí fanatikem Scultetem. Oním zapomenutým ideálem, o nějž stavům šlo a jež autoři zakašírovali k nepoznání, je nebývalá náboženská snášenlivost předbělohorských Čech a Moravy. Vždyť i při tak vypjaté chvíli jako byla defenestrace byl s úctou odveden katolický šlechtic Adam ze Šternberka, známý svým podpisem pod Majestátem Rudolfovým, aby se mu nic nestalo.  Tento děj se panu Kosatíkovi do scénáře nevešel a panu Jiráskému se zřejmě nehodilo zmínit, jak hořce po letech svých prohabsburských postojů litoval Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic, jehož manželka ošetřila nešťastné defenestrované.

ČT tímto počinem pokračuje v trendu Andělů Páně, nepovedeného Husa. Na barokní Svatojánské navalis se vždycky čas, prostor a peníze najdou. To je přeci ta kultura, duchovní kořeny – že došlo k prosazení duchovního monopolu na úkor pestrosti, že zanikla prastará a tolik anglikánství podobná utrakvistická kultura, nebo hodnotné a na západoevropské univerzity napojené bratrské školství i s tiskárnami televizi veřejné služby při vzniku filmu nezajímalo. Duchovní kořeny české kultury nejsou jen svatováclavské, ale i husovské a to by měli intelektuálové konečně respektovat – mnozí tak již činí, monumentální je kniha Umění české reformace, příkladný je postoj M. C. Putny k výstavbě Mariánského sloupu, symbolu provinčnosti českého katolicismu reprezentovaného kardinálem Dukou. Část české „kulturní elity“ však dál tlačí veřejnost k přijetí postojů a vzorců, které odporují pluralitě naší země a přispívají k zániku té menšinové, husovské, nepompézní a k demokracii vedoucí kultury. Nedivme se, že velká část diváků ČT nevěří a odmítá bránit její veřejnoprávní status, rozhodla se totiž už od 90. let pro protektorátní výklad našeho duchovního dědictví. Za současnou krizi české demokracie může i pražská kavárna a s ní spojená televize, o poslední květnové neděli podala smutný důkaz tomuto tvrzení. Snad se to změní, třeba s dalšími počiny...

[1] Že z této svobody byly tehdy vyloučeny jezuité a františkáni – opory předchozího intolerantního režimu - mne nezaráží, k podobnému kroku přistoupila v roce 1848 Švýcarská konfederace, když za napomáhání jezuitů Habsburskému sousedovi v tehdejší  občanské válce vyhostila příslušníky jezuitského řádu. Teprve v roce 1973 byl zákaz působení jezuitům  zrušen.

0
Vytisknout
5735

Diskuse

Obsah vydání | 22. 5. 2018