Zamyšlení nejen nad 75. výročím atentátu na Heydricha

Třikrát dvacet pět

1. 6. 2017 / Richard F. Vlasák

čas čtení 4 minuty

Ano, vzpomínáme, hrdě a s dojetím. Po právu. Je správné vzpomínat na hrdiny známé - Kubiš, Gabčík, Opálka, i na ty, kteří jim třeba do úkrytu dodávali maso, prali košile. Proti zlu postaveném na nenávisti k jinakosti, proti zpupnému přeceňování jedné rasy, proti právu silnějšího postavili tito hrdinové hodnoty demokracie, lidskosti a práva. Je to 75 let od útoku na Heydricha, zrekapitulujme si oněch třikrát dvacet pět...

1942 – 1967 Nejstrašnější období českých dějin. Lidice, Ležáky, Mnich, Kobylisy, Terezín a na druhé straně Ruzyně, Jáchymov, Valdice, Babice, ta jména ztratila svou topografickou přesnost, stala se synonymy brutality, bezpráví, totalit. Mezi nimi jiné místní názvy – Londýn, Moskva, Jalta, Praha. Euforie z vítězství nad nacismem hořkla pohledem na zdecimované elity, odsun nehodný ducha Masarykova, jak poznamenává Beneš. Tři roky podivné demokracie vyžebrané právě jím a ukončené Stalinem a pak opět zabíjení, pronásledování a špiclování, sadismus, podrazáctví i nesmírná obětovost sester ze smíchovského sboru, které nosily Horákovým jídlo i kabát, když paní Milada už není.. Hrdinství oslabené vědomím, že popravčí povely zní v jazyce pohádek Boženy Němcové i Veleslavínovy bible.

1967 – 1992 Čas orámovaný nadějemi, protkaný okupací i vlastními selháními. Na začátku bylo pochopení, že socialismus sám o sobě štěstí a blahobyt nepřinese – že tělo nesmí být bez ducha. Literární konference o Kafkovi, filmové Oskary, pád Novotného, zrušení censury, obnova Sokola a Skauta, odvaha církví a pak tanky. Rok trvající vzdor obyčejných lidí v závodních výborech i burcování Jana Palacha. Pak hokej, pendreky, a pak už jen SSM, hokej a Nemocnice na kraji města a pendreky na „máničky“ a někde v „kávárně“ jako ohlas těch někdejších nadějí si vedle sebe sedne liberální levičák Havel a ti, kteří zklamali i ti kteří měli nějaký „vyšší princip mravní“, ti podle kalicha nebo ti podle kříže. Že tomuhle mimořádnému „salonu“ nejde jen o „řečičky“, pochopí lidé, až jim dojde toaleťák, až se nebude dát dýchat, až HDP bude na úrovni Bhútánu. A zase naděje, jenže „salon“ už dohromady nedá nic, protože peníze, Kupónovka a „zloději řízený zánik státu“, za jehož svobodu umírali Kubiš, Gabčík, Horáková i Palach. Vždyť původním datem útoku na Smrtihlava měl být 28. říjen.

1992 – 2017 Toaleťáky zase najednou jsou, doháníme Rakousko, jsme ekonomičtí tygři východní Evropy, a mezitím „otcové zakladatelé“ kolem sebe vytvářejí paralelní struktury: Klaus trochu jemněji, Mečiár nepokrytě. Výsledek je stejný, čím méně státu, rozuměj práva, tím lépe pro některé. Než to lid pochopí, je koruna devalvována a z „průmyslového srdce Rakouska“ jsou továrny s výrobky a platy jak v Bangladéši a se sociální právy z 19. století. Lid nemá rád kmotry, přeloženo někdejší Klausovy kamarády, a Mečiar se musí poroučet, jejich nástupci jsou však ve stejných sítích. Kmotři, nyní po ruském způsobu oligarchové ovládají postupně průmysl, média a přicházejí do politiky. Nutí vrcholné představitele ČSSD, aby podepsali prohlášení ne málo podobné Moskevským protokolům nebo staví různá hnízda, úkolují novináře jak psát proti loutkám jiných... Novináři to tu a tam pochopí, vznikají televizní a jiné krize, ale v posledku se žurnalisté živí iluzí, že majitel přece do obsahu novin nezasahuje, byl by proti svým tržním zájmům. Jenže tržní zájmy definuje „on“ a ne „neviditelná ruka trhu“, která odpovídala Smithovým základům v puritánské etice. A tak to nyní vypadá tak, že oligarchové pomocí zklamaného lidu ovládnou stát úplně a jestli si lid pomůže zjistíme, až v lepším případě dojdou toaleťáky nebo v horším začnou mizet novináři, až se ze svobodomyslnějších Čechů a Moravanů stanou buď exulanti nebo „vězni svědomí“.

Jaké bude poslední čtvrtstoletí do stovky? Rozhoduje rok 2017. Poslední slova Kubiše byla: „Jsme Češi, nikdy se nevzdáme!"

0
Vytisknout
9107

Diskuse

Obsah vydání | 1. 6. 2017