Digitál sice nereprezentuje skutečnost, potenciál však ano

Míra odcizení v české společnosti je alarmující

1. 6. 2017 / Bohumil Kartous

čas čtení 7 minut

Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

Digitální prostor není reprezentativním odrazem skutečnosti. Když kupříkladu předložíte lidem v digitálním prostoru informace o tom, kolik uprchlíků zahynulo za poslední roky ve Středozemním moři nebo o tom, že nemocnice v Motole odmítá poskytnout mimořádnou zdravotní péči malému dítěti, jelikož jeho rodiče nemají zdravotní pojištění, vyvolané reakce nejsou totéž, jako kdybyste konfrontovali tytéž lidi přímo a postavili je do role těch, kdo mají o pomoci rozhodnout. Na druhou stranu, míra často obludného odcizení, které kritické společenskovědní přístupy reflektují od nástupu masové společnosti. Nejde sice o reprezentaci jednání, ale jde o záporný potenciál, který je možné exploatovat v okamžiku společenské krize. A odcizení uvnitř české společnosti se daří vytěžovat skutečně dobře...

Pesimismus Jana Čulíka z reakcí na Facebooku je pochopitelný, ačkoliv skutečně nemusí znamenat, že by titíž lidé nepomohli zraněnému dítěti, pokud by je o to někdo přímo požádal. Difuze odpovědnosti za druhé, posílená anonymitou digitálního prostoru, jenž provokuje k tomu "odhalit pravdu na dřeň", vede řadu lidí k tomu, že jednají odlišně než když jsou konfrontování s určitou sociální situací přímo a někdo aktivizuje jejich "otcovské superego", které normativně přikazuje. 


Problém ale nelze omezit na to, že reagují pouze ignoranti, kterým se ani navzdory veškerého vzdělání nepodařilo překonat kmenové hranice svého myšlení. Cituju proto z kritických a přitom racionálně formulovaných reakcí na Facebooku: "k te lekarske peci: pusobi to strasne nehumanne, nicmene vysetreni pristrojem se musi provest bud nacerno nebo musi byt uhrazeno pojistovnou ci pacientem. V jednotlivem pripade nas muze sice postoj lekaru nastvat, ale pokud by zacali poskytovat lekarskou peci bez uhrady lidem bez pojisteni, system zdravotnictvi by se zrejme brzy zhroutil." 

Příspěvek člověka, o němž z vlastní zkušenosti nemám pochybnost o tom, že by za dané situace pomohl. Nicméně potřeba kriticky se vymezit proti určité informaci ho vede k tomu, že preferuje poukaz na potřebu "zachovat systém", jakoby daná situace hrozila jeho "zhroucením". Je to velmi podobné, jako racionalizace přístupu k uprchlíkům, kde konečným, axiomatickým tvrzením odpůrců je, že systém by se mohl pod návalem uprchlíků zhroutit. Na něm pak lze jednoduše vystavět konspiraci o záměru destruovat tuto společnost prostřednictvím uprchlíků a z lidí, kteří potřebují pomoc, jsou rázem nebezpeční okupanti, které je nutno zastavit na hranicích třeba i pomocí zbraní.

Vedle argumentu o "ochraně systému" je tu ještě jiný problém, a to se statusem rodičů zraněné dívky: "Zranenou holcicku bych osetrila at je zelena, zluta, fialova nebo ruzova...co mi vsak vadi je postoj "performera" anarchisty Vorotnikova. Svymi vyroky, zpusobem zivota apod. me o svych postojich nepresvedcil. Bourit se proti systemu, ale pak zadat aby se o me postaral....to si trochu protireci. Pokus se bourim opravdove, musim prijmout i nasledky a zit mimo system se vsim vsudy...a ne jen, kdyz se mi to hodi a je mi fajn....protoze o tom ten system prave je...co se stane, kdyz mi neni ok!!??"

Tento velmi citlivě argumentovaný odpor k postojům rodičů nenese stopu xenofobie, prostě jen nesouhlasu s tím, že anarchisté žádají systém o pomoc. Jsou to přece lidé, kteří by žádnou pomoc od systému neměli očekávat, pokud proti němu bojují. Postoje Olega Vorotnikova jsou skutečně velmi kontroverzní, jeho snaha popírat společenský systém je takřka úplná ve všech ohledech. Reakce, se kterými se setkal Jan Čulík, proto často nerozlišují mezi dítětem v nouzi a statusem jeho rodičů. Standardnímu ignorantovi dokonce stačí, že rodiče jsou Rusové, aby se cítili být dostatečně oprávněni k tomu "digitálně" odmítnout dítěti ve vážném stavu pomoc. K přispěvatelce, jež je autorkou reakce, je nutno dodat, že dlouhodobě nežije v ČR. pro řadu Čechů je ovšem status rodiče - anarchisty stejným důvodem k odmítnutí pomoci malé zraněné holce jako třeba to, že dítě má rodiče muslimy, byť na útěku před terorem.

Situaci nezlepšuje ani přístup samotné nemocnice, který není ojedinělý. Z letmo sesbíraných zkušeností o tom, jak v této nemocnici přistupují k cizincům, je patrné, že se určitá míra arogance stala normou. To je ostatně problém českých lékařů, kteří často neumějí jednat s pacienty a přistupují k nim z jakési naprosto nepatřičné pozice "nadřízených". Sám jsem před lety, když jsem se synem čekal na ošetření, byl svědkem naprosto nepochopitelné situace, kdy zdravotní sestra sdělila matce s evidentně zraněným dítětem, že "musí do prvního patra na rentgen". Problém byl, že šlo o cizinku, která nemluvila česky. Sestra jí to přitom sdělila vpravdě idiotským způsobem, za chůze, bez jakékoliv snahy vysvětlit, co má dělat. Přitom  musela vědět, že paní nemluví česky, jelikož už byla na příjmu. Není to tedy výjimka a nejde pouze o fakt, že rodiče zraněné holky jsou nonkonformní, systém popírající anarchisté.

Ignoranci, která se ve fyzickém prostoru projevuje mírněji, ale v tom digitálním naplno, je možné exploatovat, budete-li chtít. Česká politická scéna se o to snaží. Minimálně se podařilo většině stran  převzít část rétoriky, která se staví naprosto netečně vůči utrpení uprchlíků. Oni přece, jak bylo řečeno výše, "zachraňují systém". Pokrytectví v tomto směru převažuje a když se velká většina shodne na to, že "systém je třeba zachránit", sociální realitou nepohnete. Dospěli jsme v tomto tak daleko, že musíme našlapovat pomalu a opatrně okolo projevů brutální xenofobie, protože lidé žijící v sociální deziluzi prostě hledají nějakou formu vyjádření tohoto stavu. I proto, že vnitřní odcizení ve společnosti dlouhodobě podporovaly (a stále podporují) stejně ignorantské elity, reakcí na jejichž žel neutuchající pitomost jsou Trump a Zeman. Takže nyní je třeba jakoukoliv kritiku formulovat s pokornou omluvou za předchozí nedorozumění, čímž se z ní stává vlastně doznání viny. Blbé...

Vážení čtenáři, máme-li ve vydání Britských listů pokračovat, potřebujeme trvalou finanční podporu. K provozu Britských listů je zapotřebí přibližně 60 000 Kč měsíčně. Stačilo by, aby 300 čtenářů přispívalo částkou 200 Kč.

Možná si nemyslíte, že je v českém prostředí Britských listů zapotřebí. (Nenávist, kterou vyvolávají, však spíš napovídá, že ano.)

Pokud takový názor zastáváte, pak samozřejmě finančně nepřispívejte. 

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500.   Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.


0
Vytisknout
11541

Diskuse

Obsah vydání | 2. 6. 2017