Mobilizujeme za lepší život? Ano, my!

29. 5. 2017 / Miloš Dokulil

čas čtení 9 minut

(Ne že by to byl každý. Takže pár námětů „na okraj“. Nejen ad KDU-ČSL.)

Už jenom těch 98 let, co má Čs. strana lidová za sebou historicky, je pomník. Ovšem, tehdy, krátce po první světové válce, to málem ještě všichni občané nově vzniknuvšího státu byli nábožensky věřící. Čili vznikla také pro to tehdejší politické schéma strana, která si příklon k transcendentním hodnotám uměla udržet dokonce ještě – zřejmě díky zvláštní shovívavosti poměrů – také ještě po druhé světové válce. Takže o dalších 70 let později jde o již zcela jinou politickou „hru“. Dokonce nynější KDU-ČSL hodlá jako silnější z obou nynějších partnerů uzavírajících předvolební koalici se STANem dát takto příklad žádoucí integrace politických sil; aby se lépe prosazoval vytčený program (aniž je nutně nějak křesťanský nebo především samosprávný).

Ne že bychom neměli ve spektru českých politických stran stranu ještě starší. Máme. Je jí třeba zrovna ČSSD. Tato strana vykazuje bez jednoho roku celých 140 let vlastní existence. (Byla založená v dubnu 1878.) Ani ovšem tato strana nutně nehlásá, že především chce být stranou „dělnickou“. Čelné funkcionáře (ale i řadové členy) v ČSSD pochopitelně už nějakou dobu bolí, že jako vítěz posledních parlamentních voleb tato strana – bez ohledu na řadu úspěchů během vládnutí – neudržela spolehlivě svůj předstih před svými koaličními partnery; a dokonce se nyní zdá, že voliči a sympatizanti ČSSD ani nemusí vůbec svými hlasy dostat tuto stranu výrazně do příští vlády.

Nu, a zde – jak to nemálo dobře ví celý volební národ ČR – máme na našem českém volebním nebi docela zvláštní (a proti zrovna zmíněným dvěma historicky úctyhodně zakotveným stranám) nemálo nový, ne-li v českých poměrech nezvyklý útvar, který ani přímo politickou stranou není; je jen jakýmsi a takto specifickým „hnutím“; s již mezitím – za těch pár let – docela ovšem zdomácnělým názvem, ANO. Toto hnutí mělo skromný začátek na podzim 2011 (spíše to byl „podnikatelský záměr“?); registrováno jako organizace bylo na jaře 2012. Hned v příštích parlamentních volbách se ANO výrazně uplatnilo, celkem 47 mandáty do sněmovny, a to jako v této soutěži nadmíru hned velmi výrazný nováček. Z ANO se ovšem také stal reprezentant vládní moci (pod vedením ČSSD). Jenže, jak postupoval čas, rostla v českém voličstvu nepřehlédnutelně obliba tohoto hnutí; tak, že v předjaří 2017 mělo ANO podle průzkumů více příznivců než oba další koaliční partneři dohromady.

Když premiér Sobotka dospěl – zřejmě nejdřív určitým způsobem soukromě – k závěru, že je nejvyšší čas vytáhnout kriticky proti šéfovi hnutí ANO, A. Babišovi, moc si hned neujasnil, co a jak by měl optimálně uskutečnit, aby příhodně a účinně, i když jen s pochybným předstihem, předznamenal jak jeho okamžitý nucený odchod z politiky, tak pro voliče zároveň doklad, jak ČSSD bdí nad čistotou politických zásad. Ten úder proti Andreji Babišovi nevyšel též pro zvláštní reakce prezidenta Zemana, který měl být ústavně formálním vykonavatelem verdiktu. I když nakonec A. Babiš byl (přes svůj výchozí kategorický odpor) vstřícně nahrazen I. Pilným (z ANO), takže Sobotkova vláda může pokračovat do voleb, nejedna nová alternativa také do povolebních časů byla vytýčena. (Mj. viz též aspoň: https://blisty.cz/art/86636.html, https://blisty.cz/art/86662.html, https://blisty.cz/art/86679.html, https://blisty.cz/art/86706.html.)

Právě v souvislosti s předsedou KDU-ČSL Bělobrádkem bylo taky naznačeno, že by snad mohl být – když se dva hádají… – příštím premiérem po těch volbách z konce podzimu. Alespoň podle některých komentářů. Jenže jak? Už ta ohlášená volební koalice KDU-ČSL se STANem je nemálo riskující výzvou do volebního klání. Nelze asi bez rozpaků přehlížet letmou průzkumnou sondu s víc než 40 tisíci dotazovanými, z níž také vyšel v poměru 12 ku 1 názor, že již schválená koalice potřebných 10 % hlasů ve volbách nezíská. (I když se zároveň zdá, že ono propojení strany Bělobrádkovy s Gazdíkovou si získává – a ještě, kéž by, získá – další kladnou odezvu.)

Jenže těch případných kýžených 10 % hlasů pro zrovna zmiňovanou koalici ještě nebude nikterak dost na to, aby takto Pavel Bělobrádek sestavoval po příštích parlamentních volbách vládu. (I když mohl vypadat spokojeně, když byl v rámci stranického jednání znovu zvolen za předsedu, ačkoliv se mu překvapivě postavil pro tuto volbu jako konkurent zkušený a rutinou vybavený Jiří Čunek.) Hnutí ANO, které v těch posledních kritických týdnech poněkud v oblibě u voličů zjevně ztratilo, zůstává totiž zřejmě stále (podle výzkumu CVVM; https://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c2/a4332/f9/pv170526.pdf) vítězem těch očekávaných příštích voleb, takže by – možná paradoxně – mělo vytvořit příští vládu právě toto hnutí, které bylo jaksi vyvolanou příčinou té poslední vládní krize. Protože jsou některá čísla méně pro hnutí ANO příznivá než jiná – rovněž rozmanitě publikovaná – čísla, vyjdeme teď právě z těchto ne zrovna psychologicky povznášejících čísel (aby se hned nezdálo ani to, že předchozí trend obliby ANO zůstal nutně zachován; https://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c2/a4332/f9/pv170526.pdf). Takže: Hnutí ANO: 20,5 %, ČSSD: 10%, ODS: 8 %, KSČM: 7,5 %, KDU-ČSL: 5,5 % (ještě bez STAN-u!), TOP 09: 4 %; s jednou důležitou doprovodnou podmínkou, že by k volbám došlo hned v květnu (a pak s účastí jen 56%). To se jistě do konce podzimu nemálo změní, včetně účasti ve volbách. Jenže – jak doufám – nikdo teď nepřehlédl, že samotné ANO má stále víc příznivců než dvě v pořadí hned následující další dvě strany; z nichž jedna je právě vítězná ČSSD z posledních parlamentních voleb a druhou je tč. opoziční ODS, rovněž s mnohem slavnější minulostí, než je dnešní stav. (Jak ČSSD, tak ODS nejsou vůči ANO vstřícné, takže je tu taky problém přijatelně stabilní příští koaliční vlády!) Takže pokud by nedošlo závažně k trestnímu stíhání A. Babiše, stěží něco zbrzdí další případné kladné body pro ANO, když třeba zrovna dnes v Otázkách V. Moravce v televizi (28. 5.) Babišův nástupce na postu ministra financí za ANO a tímto hnutím do vlády delegovaný Ivan Pilný při výměně názorů jak s redaktorem tohoto hodně sledovaného pořadu, tak s obávaným a nyní opozičním diskutérem Mir. Kalouskem si počínal tak zdárně.

Aniž bych nyní suverénně mínil, že zrovna tohle a takto si to přeje české voličstvo. Jenže rovněž v ČR (jako v řadě tradičně parlamentních zemí) již krátce po změnách z roku 1989 velmi brzy zájem českých voličů přímo o uskutečňování politických projektů jaksi hodně okázale okoral. Jako kdyby politika byla jen ten známý a často inzerovaný boj o moc. Takže brzy se „ventilovaly“ jen ty či ony osobnosti, nikoli nějaké programy či vize politických stran. Což trvá nejen do dneška. (Vizme to třeba – asi i paradoxně – na tom právě skončeném jednání KDU-ČSL, že a jak z ústředních funkcí strany vypadla jediná zástupkyně žen, MUDr. Z. Roithová; také bývalá místopředsedkyně této strany.)

Jako kdyby ani česká společnost nepotřebovala politicky vůbec žít. Jako by jí stačilo pouze hledět, kdo co a jak dělá. A potom k tomu zaujmout stanovisko volebním lístkem. A pouze vždycky jenom vybírat ty či ony osobnosti. Jen se stále zdá, že v neprospěch věci je těch alternativních volebních seznamů snad až příliš mnoho, aby to nerozptylovalo pozornost voličů a možné přiměřené navštívenky kandidátů z těch seznamů. (Může včas projít návrh KDU-ČSL na mírnější procentuální kvóty pro koalující se strany ještě před volbami na společných kandidátkách? Důvod k tomu – a k větší přehlednosti volebního spektra – by se snadno našel. Zvláště když jde nakonec především o výběr lidí, a ne o mnohem obtížnější zvažování nějakých ideálů.) Takže mobilizujeme? My? A ne že by to byl nutně každý, že ano?

0
Vytisknout
9461

Diskuse

Obsah vydání | 1. 6. 2017