Donald Trump a zničení euroatlantické vazby

29. 5. 2017 / Karel Dolejší

Po první zahraniční cestě amerického prezidenta Donalda Trumpa začalo být evropským politikům definitivně jasné, že Trump se jednoduše řečeno "nevsákne" - neučí se, nemění se, nekultivuje. A v reakci na jeho chování během summitů NATO a G7 německá kancléřka v neděli deklarovala, že se Evropa teď musí o sebe postarat sama, bez spoléhání se na Spojené státy.

Na útlumu zájmu USA o Evropu v zásadě není nic nového. Dokud ještě Washington měl zahraničněpolitickou koncepci, tj. za Bushe mladšího i za Obamy, bylo zřejmé, že jeho příští zájem směřuje přednostně do pacifické oblasti. Zde vzniká největší světový trh a zde také působí hlavní americký rival, Čína. Evropa ve srovnání s tímto regionem již není tolik zajímavá. Na tom nic nezmění ani úpěnlivé bědování některých, ani plány Sašů Vondrů udržet Američany v Evropě radarem.

To, že zájem Washingtonu o Evropu slábne, odráží dlouhodobý trend a má to v sobě jistou nevyhnutelnost. Co ale jistě nevyhnutelné není je forma, jakou na sebe rozvolnění vztahů právě bere. Protože Donald Trump dělá vše proto, aby v Evropě svým chováním všechny urazil a naštval. Jenomže i kdyby se USA nakonec z Evropy stáhly úplně, vždy zůstane důležité udržení co nejlepších vzájemných vztahů. Když pro nic jiného, tedy proto, aby na sebe jednou konflikty zájmů, názorové rozdíly či ekonomické soupeření nevzaly násilnou formu. Ano, mluvím o možné budoucí válce mezi evropskými mocnostmi a USA, kterou teď zřejmě považujete za naprosto absurdní - a doufám, že u toho nakonec přece jen zůstane...

Je ironií, že svým způsobem zákonité slábnutí euroatlantické vazby padá na účet prvního amerického prezidenta, který sám nemá žádnou zahraničněpolitickou koncepci hodnou toho jména. Trump přece neštve evropské politiky proto, že se mu daří uchytit se v perspektivnějším pacifickém regionu. Právě naopak: Opuštěním projektu pacifické zóny volného obchodu prosazovaného Obamou Trump takřka dokonale zajistil, že ekonomicky nejvýznamnějšímu regionu planety bude v příštích desetiletích dominovat Peking. Podobně hrozí, že tweetující monstrum zničí i fungující obchodní dohody se zeměmi na americkém kontinentu. Je totiž opravdu důsledné. Nadává na všechny sousedy a spojence, nelíbí se mu ani jedno stávající institucionální zajištění odbytišť pro americké zboží. V lecčems je americký prezident možná nepředvídatelný, ale rozhodně ne ve všech ohledech. Můžete se na něj naprosto spolehnout, že bude všechny politické partnery neustále - promiňte mi ten výraz - nasírat.

Evropa případně zbavená bezpečnostních záruk Spojených států to nebude mít jednoduché. Nikoliv za studené války, jak někteří tvrdí, ale teprve po ní si zvykla spoléhat na americké vojenské kapacity natolik, že kromě Británie a Francie dnes nedisponuje žádnou plně bojeschopnou armádou. A sousedí s Ruskem, které podle některých pramenů při započtení všech položek vydává na zbrojení až 9 % HDP. S Ruskem, které disponuje největším jaderným arzenálem na planetě a i za současného stavu má v taktických jaderných zbraních nad NATO zhruba desetinásobnou převahu - přičemž jeho nosiče jsou moderní, na rozdíl od předpotopních leteckých gravitačních bomb americké provenience.

Konvenční evropské armády po létech zanedbávání, redukcí a cílené proměny v lehké expediční síly do amerických neokoloniálních konfliktů nejsou připraveny vést velké vševojskové operace na vlastním kontinentě - což je schopnost klíčová pro odstrašení ruské vojenské expanze.

To vše se bude muset začít měnit - a vesměs nepůjde o změny právě populární. Evropané si masově osvojili mentalitu adaptovanou na léta bezpečí a hojnosti, mentalitu, která podvědomě spoléhá na americké vojenské kapacity a proto bezpečnostní otázky odmítá řešit, přičemž současně Američany nevybíravě kritizuje za omyly a přešlapy. Takové mentalitě je teď ovšem konec. Zdánlivé samozřejmosti se začnou rychle hroutit.

Už jsem v úvodu zmínil, postupné slábnutí transatlantické vazby je zřejmě nevyhnutelným trendem; ale její humpolácké rozbíjení na padrť nikoliv. Dlouhodobým cílem sovětské a pak ruské politiky bylo vrazit klín mezi Evropu a USA a začít země takto izolované Evropy pomocí zpravodajských a informačních operací jednu po druhé získávat na vlastní stranu.

V této souvislosti už řada lidí položila palčivou otázku: Kdyby byl Donald Trump ruským agentem, co by vlastně dělal jinak?

Není jednoduché nalézt přesvědčivou a argumentovanou odpověď.

0
Vytisknout
5316

Diskuse

Obsah vydání | 1. 6. 2017