V časech temnoty

20. 12. 2024

Byl to těžký rok pro přátelství. V roce 2024 se jeho adresář zmenší o 98 %, řekl před pár dny přítel z Londýna, kterému se nedaří dobře. Na chvíli jsem si pomyslel, 98 %, ale to je hodně. Ale já jsem mlčel. Naučil jsem se, že rok 2024 také znamená prostě neříkat nic, ale prostě naslouchat, akceptovat postoj druhého člověka a možná ho i pochopit.

Neví, zda to všechno bylo z antisemitských důvodů, řekl můj přítel. Samozřejmě by se také mohlo stát, že lidé prostě zmizí v digitální temnotě těchto dnů, odcházejí pryč, jsou zahlceni – ale on už to velmi cítí, jak se změnila nálada, o kolik osamělejší se cítí, jak trpí depresemi. Že už neví, kam patří a na koho se může spolehnout.

Znělo to velmi nudně. Také jsem ztratil přátele, často vlastně ani nevíte jak a proč. Málokdy se někdo přihlásí a neuvede důvod. Toto mlčení je o to větším zklamáním, protože je to dvojitá zrada přátelství. Alespoň tato trocha otevřenosti a respektu by měla být. Jsou to jen digitální prostředky, které toto vyklouznutí umožňují?

Zvláštní na letošním roce, po 7. říjnu 2023, nejhorším pogromu na Židy od 2. světové války a následné izraelské válce v Gaze, je tato nabitá pasivita, tato absence konfrontace uprostřed všech konfrontací. Ale mezi lidmi se rozhovor často zdá být nemožný, vyhýbají se mu. Ztrácí se tak mnohé z toho, co by bylo nutné z hlediska vzájemného porozumění.

Neříkám, že vím, jak to udělat. Určitě jsem zranil a ztratil lidi, zažil jsem, jak se v této zemi šíří atmosféra strachu, strachu z Židů, hněvu Palestinců, strachu z cenzury na palestinské straně, nepřátelství vůči židovským studentům, bezmocnosti ve veřejné sféře, ve veřejném vystupování, které je pro fungující demokracii tak důležité.

Je to trochu rozbité

Něco je rozbité, v některých lidech a mezi lidmi. Viděl jsem zoufalství a odcizení lidí, kteří nechtěli přijmout, že tato země a tato společnost toleruje válku v Gaze, která nemůže být ospravedlněna tímto excesem. Viděl jsem, jak se židovští přátelé změnili, protože nemohou snést antisemitský tón této společnosti. Jinými slovy: protože ho příliš dlouho potlačovali.

Tato keynote tam byla už před 7. říjnem, je to základ, na kterém je tato země postavena, působivě ji popsal publicista Michel Friedman ve svém táhlém výkřiku bolesti "Fremd", který vyjmul z knihy. "Strach je můj životní partner," píše. Zní to jako rozloučení, ale žádné takové rozloučení neexistuje, nebo bylo už dávno, protože žít jako Žid v této zemi se zdá téměř nemožné. Ještě více po 7. říjnu.

Takže tato země se v roce 2024 ukázala ve své napjaté rozpolcenosti. Skutečná nemožnost vypořádat se s vinou a stejně tak přetrvávající neschopnost uznat tuto nemožnost – a tendence obrátit ji naopak v tvrdost, s níž se zasahovalo proti tomu, co bylo považováno za antisemitské a co bylo v roce 2024 obzvláště často "těmi druhými".

Jak už to v Německu bývá, bylo na tom cosi velmi pokryteckého a vedlo to k tomu, jak právě řekla ředitelka Berlinale Tricia Tuttle a jak jsem sám zažil při kurátorství výstavy, že se této zemi vyhýbá stále více umělců a dalších lidí, protože je odpuzuje diskurz. Necítíte, že by se to vzdalovalo nebo zdržovalo, dlouhou dobu, dokud se to nezkondenzuje do reality.

Opak relativismu

Co tedy zbývá? Důležitou zkušeností pro mě byl koncert s díly skladatele Györgye Ligetiho, rakousko-uherského Žida, který rozvíjel otevřenou, smyslnou, filantropickou avantgardu tak, jak jsem ji cítil toho večera. Byl to princip této hudby, který na mě zapůsobil, vytvářet různé rytmické vzorce, které existovaly ve stejnou dobu, tuto schopnost, protože to bylo pro Ligetiho důležité, udržovat různé pravdy naživu ve stejnou dobu, aby spolu rezonovaly.

Něco se otevřelo, zdálo se to jako klíč, jako možnost být otevřený jedné straně zároveň a přitom nezapomínat na utrpení druhé strany. To je opak relativismu, je to snaha zaujímat pouze postoj lidský. Je tedy také opakem apolitického myšlení – spíše je to definice politického z ducha empatie.

Našel jsem to také v textu, který mi poslal jiný přítel a který popisoval působivý život André Spireho, který stojí za osvícenou a angažovanou židovskou politickou tradicí – a který se na počátku 20. století odvrátil od francouzské společnosti, která ho odpuzovala svým antisemitismem. Obrátil se k sionismu. V textech, které Spire během této doby napsal, je tolik hněvu a bolesti, že bylo jasné, že by raději odešel, než aby zapadl, asimiloval se. Byl to akt svobody.

Kdo je tvůj bližní, kdo je tvůj přítel, kdo je tvůj bratr, ptá se Spire v básni. Tvůj bratr, odpověděl, je jen ten, kdo má stejnou duši jako ty, kdo se prohlašuje za rovného tobě.

Zdroj v němčině: ZDE