Povede asadovské domino k rozmachu Daeše a pádu režimu ajátolláhů v Teheránu?

19. 12. 2024 / Daniel Veselý

čas čtení 11 minut

Hladká ofenziva islamistické koalice Haját Tahrír aš-Šám (HTS) napříč Sýrií následovaná kolapsem Asadova režimu byla podle aktuálních zjištění iniciována Erdoganovým Tureckem s podporou Izraele i USA poté, co Bašár Asad odmítl reformovat diktátorský režim a opakovaně rezignoval na jednání iniciovaná Ankarou. Proslýchá se, že Kreml a Teherán měly už svého pasivního klienta v Damašku plné zuby, když setrvával na neudržitelném torzu zkostnatělé a neodvratně upadající diktatury. Zatímco Asad sabotoval jakékoli reformy a odmítal nabízenou ruku Turecka na normalizaci vztahů mezi Ankarou a Damaškem, Sýrie byla roky ekonomicky drcena americkými sankcemi, které znemožňovaly obnovu válkou zničené země a spolu s vnějšími faktory oslabily vnitřní moc Asadovy vlády. Padlý vládce Damašku postrádal finance na vyplacení příslušníků Syrské arabské armády a dalších prorežimních složek, které se pak před útočící HTS vesměs rozplynuly jako pára nad hrncem.

Žraloci v Tel Avivu a Ankaře ucítili Asadovu krev ve vodě a prostřednictvím jimi podporovaných proxy sil zaútočili na jeho rozkládající se vládu v zemi zmítané po dobu 13 let konfliktem zmraženým na konci desátých let tohoto století. A zatímco se pád Asadova krvavého režimu slaví v ulicích Damašku i jinde - převážně v sunnitských oblastech - a lidé vyjadřují naději v lepší budoucnost, v Latákiji a Tartúsu panují obavy z další perzekuce Asadových kolaborantů a stoupenců dynastické tyranie milicemi napojenými na HTS, včetně již vykonaných mimosoudních poprav. Panuje euforie i naděje - a zároveň značná nejistota, zda noví islamističtí vládcové z koalice HTS nezabřednou do vzájemných půtek a nezačnou mečem bojovat o moc, čehož by nakonec mohly využít k reaktivaci svých toxických aktivit Al-Kaida i Islámský stát (Daeš). 

Jenže ke konsolidaci zničené a rozdrobené země by přechodná vláda v Damašku měla mít alespoň příležitost. Jak je to ale možné realizovat, když Izrael při stovkách leteckých útoků zničil většinu syrských vojenských kapacit, které by slovy IDF mohly padnout do rukou “extrémistů”. Netanjahuova vláda tak nový režim připravila o obranyschopnost, zejména na východě Sýrie, kde Izrael zabral nejen demilitarizovanou část Golanských výšin, ale ukradl další kousek syrského území. HTS tedy nekontroluje hranici na jihozápadě Sýrie ani oblast, již izraelský režim nově zabral. A přesto HTS vychází Izraeli vstříc, když palestinským ozbrojeným skupinám v Sýrii nařídila, aby složily zbraně a rozpustily se. 

Tel Aviv totiž dokonce hodlá ilegální osady na Golanech rozšířit, aniž by nás tento vysoce kontroverzní krok jakkoli pobouřil, vždyť Izraeli je dovoleno vše, včetně svévolného napadání zemí a kradení jejich půdy. Předáci z HTS už dříve paradoxně políbili Tel Avivu prsten a poděkovali mu za oslabení kapacit Hizballáhu, potažmo Íránu v Sýrii, a vytvoření rozhodující chvíle pro útok z Idlíbu na Asadem ovládané Aleppo. HTC nicméně bez úplné kontroly syrského území včetně Golanských výšin nebude mít svrchovanost nad celou zemí. A to je nemilé zvláště za situace, kdy další územní celky Sýrie okupují Turecko i Spojené státy a zhruba třetinu Sýrie s americkou podporou kontrolují Kurdy vedené milice SDF. 

Izrael, jak před pěti lety prohlásil jeden bývalý přední vojenský činitel izraelské armády (IDF), během syrské civilní (nebo spíše proxy) války nejenže tzv. protiasadovským rebelům sdruženým asi ve 12 skupinách poskytoval humanitární pomoc (léčebné a ozdravné pobyty pro militanty i civilisty), ale i lehké palné zbraně na obranu proti režimním silám Asadovy vlády a Islámskému státu.

Izrael během syrské války při náletech ničil íránské cíle na syrském území prostřednictvím tisíců bomb. V roce 2018 armádní zdroj z IDF uvedl, že izraelské letectvo v uplynulých dvou letech provedlo v Sýrii dvě stě útoků na íránské pozice - na podezřelé transfery zbraní a munice a rozmisťování íránských sil. Izraelské letecké síly v průběhu roku uplynulého od vražedné vězeňské vzpoury Hamásu v izraelských kibucech 7. října 2023 zintenzivnily bombardování a palbu na syrské území, kde podle údajů organizace Armed Conflict Location and Event Data (ACLED) Izrael provedl 220 leteckých úderů na íránská vozidla, sklady se zbraněmi a objekty využívané proíránskými milicemi.

Se změnou režimu Izrael svou agresi v Sýrii drasticky vystupňoval masivními útoky proti prvkům vojenské infrastruktury, kdy během dvou dnů provedl 480 úderů, který by jakýkoliv jiný režim chápal jako vyhlášení války: IDF navíc obsadila demilitarizované pásmo na Golanských výšinách a zabrala kus syrského území, jež si ilegálně uzurpuje. V uplynulém týdnu izraelské letecké síly provedly na Sýrii celkem 800 náletů a de facto zničily obranné kapacity Sýrie, jako by všichni bez hnutí brvou přecházeli skutečnost, že Izrael opět beztrestně páchá agresi proti suverénní zemi.

Izrael měl své želízko v ohni syrského občanského konfliktu, který populární povstání proti asadovské tyranii během prvních let na bojišti proměnil na tažení nejefektivnějších a nejbrutálnějších saláfistických a káidistických milic včetně Al Káidy a Islámského státu (Daeše) se zapojením vnějších aktérů a sponzorů těchto bojůvek, jako bylo od roku 2011 Turecko, dále pak Saúdská Arábie, Katar a Spojené státy.

Nejen šíitší Alávité, křesťané a další menšiny žijící v Sýrii pohlížejí na nové vládce v Damašku s nedůvěrou, podezřívavě a s neskrývanými obavami, nehledě na jejich dočasné smířlivé inkluzivní postoje vůči syrským menšinám. Vzestup sunnitských arabských povstalců s významnou pomocí Turecka, dlouholetého nepřítele Kurdů, ztíží Kurdům existenci v nové Sýrii a může civilní konflikt místo jeho ukončení naopak prodloužit. Kurdy vedené Syrské demokratické síly (SDF) s podporou Američanů dokázaly porazit Islámský stát, což jim nyní s Tureckem podporovanou islamistickou Syrskou národní armádou (SNA) v zádech značně omezí manévrovací a bojové schopnosti a připravenost. Turecko a jejich spojenci své operace na severu Sýrie nemíní omezit, ba právě naopak, jak dokládá plánovaná ofenziva na Kobane, a může se tak dostat do křížku s USA, které dosud za syrskými Kurdy stojí.

Syrští Kurdové však nejsou solí v očích pouze Turecku a SNA. Poté, co SNA dobyly převážně kurdské město Manbídž a obracejí svou pozornost ke Kobani, syrský ministr obrany Hasan al-Hamada, jenž tlumočil názory šéfa HTS Džawláního o nutnosti rozpustit ozbrojené skupiny, kurdské jednotky vyplísnil a slíbil jejich eliminaci. Podle Hamada syrští Kurdové sdružení v jednotkách YPG, jež jsou páteří SDF, už roky představují "otrávenou dýku do zad revoluce". „Svobodná Sýrie nebude bezpečná, dokud nezlikvidujeme zdejší separatistické spiknutí. Je to nevyhnutelné," hřímá Hamada, aniž by si uvědomil, že formu separatismu v Sýrii uplatňují beztrestně cizí velmoci - Turecko, Izrael a USA, kdežto syrští Kurdové operují na domácí půdě. A případné rozpuštění kurdských bojových jednotek a konfiskace jejich zbraní uvítá především Islámský stát (Daeš).  

Už nyní se objevují zprávy o zvýšených pohybových aktivitách džihádistů z Daeše, jak ilustruje analýza ACLED. V současnosti v postasadovské Sýrii hrozba džihádistů z Daeše narůstá, neboť jeho spící buňky nadále operují v syrské poušti, zaměřují se na své protivníky, využívajíce přitom bezpečnostního vakua. Jestliže Daeš ohrozí novou centrální vládu v Damašku, ta bude vzhledem k izraelské destrukci syrského zbrojního arzenálu vůči džihádistům z Daeše prakticky bezbranná, zvláště když SDF - nebudou-li demobilizovány - budou mít svázané ruce konfliktem s protureckými militanty ze SNA, případně z HTS. 

Bílý dům toužil po Asadově skalpu oficiálně už 13 let, neoficiálně ještě mnohem déle. Obamova vláda patrně už v roce 2012, tedy na začátku občanské války v Sýrii, autorizovala operaci Timber Sycamore na trénink a vyzbrojení protiasadovských rebelů za miliardu dolarů ročně. Tento utajovaný program v roce 2017 zrušila Trumpova vláda, neboť přímá ruská intervence antiasadovské elementy podporované CIA prakticky zdecimovala. Washington v té době kladl důraz na letecké údery na Islámský stát (Daeš) - a výzbroj a trénink rebelů proti militantům z Daeše. USA dosud ilegálně kontrolují syrská ropná pole na východě země. Příliš se to neví, ale Američany vedené bombardování pozic Islámského státu si v syrské proxy válce vyžádalo pár tisíc civilních obětí.

Otázka zní, zda Donald Trump v Sýrii ponechá kontingent amerických vojáků čítající 900 osob kvůli kontrole ropných nalezišť, jak sám před pěti lety prostořece uvedl, anebo podlehne svým izolacionalistickým instinktům a vrtochům, zavrhne námítky svých jestřábů a odvelí americký vojenský personál ze Sýrie a ponechá tamní Kurdy naprosto bezbranné na pospas protureckým islamistům ze SNA.

Mezitím si poradní tým nastupující Trumpovy vlády s podporou izraelské vlády pohrává s myšlenkou, zda by americké letectvo ve chvíli, kdy je Írán oslaben ztrátou svého spojence v Damašku a izolací a dekapitací Hizballáhu nemělo zaútočit na íránský jaderný program. Tažení HTS napříč Sýrií a hladký kolaps Asadova režimu vytvořil mocenské vakuum, kdy Teherán a Kreml už opustily potopivší se loď, a kdy v Sýrii sílí postavení Izraele, Turecka a USA. 

Spousta amerických jestřábů a neokonzervativců, jako jsou Mike Waltz nebo Marco Rubio, nyní cítí unikátní příležitost, jak uskutečnit vlhký sen všech Bushových neokonů - změnu režimu v Teheránu, který se americké kontrole vymkl v roce 1979, kdy Bílý dům přišel o klíčového klienta dohlížejícího na americké zájmy v regionu. Či převládnou chladné hlavy a jeden ze soudných Trumpových instinktů byznysmana, který - ač je Trump neschopným hochštaplerem a iluzionistou - je vždy lepší variantou než zažehnutí tragického regionálního konfliktu?

   

 

0
Vytisknout
2290

Diskuse

Obsah vydání | 20. 12. 2024