Úřady práce jsou napadány podle generálního ředitele Daniela Krištofa hordami zdivočelých nezaměstnaných, samoživitelek, důchodců, občany s nízkými příjmy, cizinci, zdravotně postiženými …

15. 10. 2024 / Pavel Veleman

čas čtení 8 minut
Tištěná média, sociální sítě a třeba i naprosto ostudně i média veřejné služby mají další velké téma – agresivita útočníků na Úřadech práce ČR přibývá, a tak je důležité platit podfinancovaným zaměstnancům kursy sebeobrany, boj muže proti ženě a naopak, prostě výcvik brigády rychlého nasazení. 

A kdo jsou ti agresoři, psychopati, zločinci, vraždící monstra? No přece naši milí a šťastní spoluobčané, čekající každé pondělí a středu na vyvolávací lístek, kde svedou první ranní boj mezi sebou o šanci podat třeba žádost o  příspěvek na bydlení a nechat si ji zkontrolovat od kompetentní úřednice, abyste potom dostali doporučený dopis, co máte opět dodat.

Jenže smůla - třicet minut a můžete jít zase domů třeba přes celé město. „Počet lístků je již vydán”, křičí můj bývalý klient na ostatní. Jinak také chudý důchodce v exekucích, který si sem chodí přivydělávat s obuškem v ruce proti svým ještě minulý půlrok kamarádům, se kterými sdílel stejnou úřední medicínu.

Dnes je však již s určitou nadsázkou jeden z personálu „Na co si to hraješ, Pepíku”, zakřičí na něj další můj klient, možná budoucí zločinec, protože to ponížení ve frontě, kde se doslova perete o lístek k přepážce, přivádí každého normálního smrtelníka k šílenství. „To ti stojí za to, chodit s klackem kolem svých kamarádů? Že se nestydíš, Jidáši!“

Ano, takováto vztahová kultura zde panuje, úřady práce mnohdy přes ty nejhorší pracovní agentury zaměstnávají za předražené peníze pro své kámoše v čele těchto agentur právě bývalé klienty. Tímto strašným personálním výběrem vytváří ještě větší napětí v těchto místech.

A další strašný sociální zločin (opět s možným ekonomickým pozadím): Sjednotit například v Praze dva největší obvody - Praha 4 a Praha 10 - a k nim přidat na “Novodvorské" ještě obvody 11,12, 15 – to byl opravdu sociální „majstrštyk“. Všechny tyto obvody mají dohromady statisíce obyvatel a stejně jako se nedoporučuje „sjednocovat“ všechny „klienty“ v jedné čtvrti – je naprostým sociálním a i bezpečnostním rizikem - sjednotit veškerý stres, bezmoc, vztek a zoufalost pod jednu střechu. Toto však dlouhodobá politika MPSV a GŘ ÚP prosazuje prý v rámci bezpečnosti (vytváří však pravý opak).

Pravda je však nejspíše velmi prostá - zbavit se malých poboček ÚP a zpeněžit je. A tak se dozvídáme od generálního ředitele, že dojezd má být tuším půl hodiny autem, kdopak ho z těchto klientů vlastní?

Pochopitelně, že všichni - opět v diskursu naskočí ty pohádky a politiky stále dokola opakované fráze o zneužívání dávek. 

Tyto společensky tolerované rasistické a xenofobní útoky na ty nejvíce zranitelné - jsou taková česká fašistická, škodolibá radost a strašlivá čecháčkovská malost. 

Kopnout si do toho – na koho si dovolíme. 

Za nacistů, za komunistů, v demokracii, prostě česká národní vlastnost, která vynikne právě v souvislosti všeobecné české zbabělosti - vystoupit jednotně třeba proti oligarchickému státu. 

Pro politiky jsou moji klienti vždy jen kluci z účelových plakátů – třeba ti romští nemakačenkové se zlatými řetězy, jezdící pro obrovské sociální dávky na úřady práce taxíky. 

Stokrát vyvrácená lež se stala nezničitelnou pravdou myšlenkové lůzy (což nemá nic společného s inteligencí – mnohdy právě naopak) a kolik politických bodů to stále přináší, že pane Jurečko?

Ani nevím, kolikrát jsem zde dokazoval ne jednotlivých příkladech klientek a klientů, že Úřad práce ČR se stal represivním orgánem s jediným (skrytým) úkolem – co nejvíce šetřit na všech sociálních dávkách.

Během let tak vznikl naprosto nefunkční, personálně podfinancovaný ÚP – většinou dům smutku, hrůzy a škodolibosti (platy pracovnic za přepážkou jsou tragické). 

Vždy zde byl obrovský strach mluvit o šílených pracovních podmínkách, o šikanování, mobbingu a bossingu ze strany mnohdy velmi dobře placených nadřízených, kteří ve valné většině motivují své podřízené k tvrdému a necitlivému jednání s klienty (pod zjednodušenou zkratkou, která v ČR stále nesmírně politicky funguje, jsou to přece “nepřizpůsobiví”, jsou to lidé na dávkách, kterým se nechce pracovat to jsou viníci Vašeho pracovního přetížení.

A někde tady je zakopaný pes většiny agresivity – je zapotřebí empatický sociální pracovník, který je odborně proškolen v typologii klientů - rozumí jejich neštěstí, psychické zátěži, stresu a pocitu vyloučení – ten se nemusí schovávat za tisíc dveří, zámků, přepážek, zdí, ohrad, bezpečnostních agentur. 

Stačí méně byrokracie a nesmyslných metodik, které požadují po klientech stále stejné věci, a to je hlavní spouštěč agresivity. 

Stačí více vstřícnosti, pochopení pro těžký život, nevidět v klientovi nepřítele, pochopit i jeho lži, určitou manipulaci v této těžké zátěžové situaci a být na ni psychologicky připraven. 

Dokázat pracovat v týmu s ostatními sociálními pracovníky nejen na Úřadě práce a hlavně nedělat jednoduché závěry. 

Klient, třeba i velmi nepříjemný za moji pracovní frustraci skutečně nemůže (jak znám tyto metody svých nadřízených). Pakliže toto pochopíte, klient nebo klientka Vám spíše poděkují

A potom je zde skutečně skupina patologických osob s poruchou osobnosti, mnohdy duševně nemocných a neléčených klientů – kdy se jednoznačně jedná o problém medicínský. 

Lékaři však od těchto občanů mnohdy dávají ruce pryč. 

A právě od toho máme své daleko lépe placené nadřízené (ne jenom, aby nás buzerovali za chybu ve spisu) – nejen na Úřadech práce. 

Chtějme po nich, aby nás dokázali ochránit právě vymezením cílové skupiny klientů, kteří k nám patří až po  zaléčení a neustále neustupovalI silné lékařské lobby. Právě od těchto najednou tak zbabělých nadřízených, jelikož se jedná o skutečný souboj s tzv. mocnými hráči (lékaři, politici) – jsme nejvíce ohroženi. Uvědomíme si to vůbec někdy?

Teprve pochopení, že pracovníci na ÚP, sociálních odborech, v neziskovém sektoru jsou jen krůček od klientů, pomůže (dokonce mám často pocit, že si můžeme společně vyměnit židle). 

Právě ten společný stres a bezmoc vůči panující, hloupé, zlé a stupidní politické vrchnosti, která nás mnohdy společně týrá, ponižuje, trestá, straší, nic nám neplatí, vysmívá se nám a hlavně – staví nás proti sobě. Jeden z největších českých filozofů 20 století Jan Patočka tomu říkal „Solidarita otřesených“.

A právě o této solidaritě otřesených je skutečná, humanistická sociální práce, která v klientovi nevidí nepřítele, ale spolu trpícího. Ti skuteční naši každodenní společní existenční političtí trapiči – obvykle přehlíživě mlčí, dohlížejí a trestají.

Na závěr si dovolím poukázat na dva romány, které spojuje obrovská až metafyzická lidskost, kterou si románoví hrdinové uvědomí až v poslední vteřině svého života. 

K. cestou za město, které se stane absurdním popravištěm (Franz Kafka – Proces) a hlavní postava románu Oblak a valčík od Ferdinanda Peroutky až na prahu plynové komory, uvidí směšnost každé lidské šosácké nadřazenosti. 

Vidět v poslední setině vteřiny života toto světlo pravdy - je zároveň osvobozující, ale také i tragické - proč tak pozdě?…

Snažme se přátelé a přítelkyně rozeznat společně daleko dříve tu opravdovou moc nad námi, která nás tlumí, potlačuje a účelově staví jednoho proti druhému….

Držme při sobě. Říjen 2024


1
Vytisknout
23024

Diskuse

Obsah vydání | 17. 10. 2024