Debata století: 5 let poté

11. 9. 2024 / Vítek Prokop

čas čtení 36 minut
Letos 19. dubna uplynulo 5 let od debaty slovinského marxisty Slavoje Žižka a kanadského klinického psychologa Jordana Petersona s názvem Štěstí: kapitalismus vs marxismus. Od roku 2019 se událo mnoho drastických změn, ať už šlo o pandemii Covid-19 přes válku na Ukrajině. Proč se vůbec k této debatě nyní po tolika letech vracet?

Připomeňme si, že se „debata století“ konala v největším kanadském divadle s kapacitou přes 3000 lidí. Bylo vyprodáno a lístky se prodávaly dráž jak 300 dolarů, čímž svojí cenou překonaly vstupenky na zápas NHL mezi Toronto Maple Leafs a Boston Bruins. Dalších 6000 lidí pak sledovalo debatu online. I zájem médií byl rekordní. Týden po debatě byl celý její záznam odvysílán na chorvatské televizi. Duel rozebíral britský Guardian či německý Der Spiegel. Takový zájem o filozofickou debatu nám něco říká o stavu současné globální společnost. Ale co? Nyní s odstupem času je dobrá příležitost zhodnotit skutečný význam debaty.

Na první pohled se to jeví jako lehký úkol. Z velikosti zájmu můžeme usuzovat, že existuje akutní hlad po vizi. Žijeme v chaotických časech, v časech zvratů, a proto přirozeně hledáme někoho, kdo vysvětlí stávající stav věcí a nabídne jasnou cestu vpřed. Co ale oba akademici vlastně nabízejí?

Jordan Peterson: apoštol McKřesťanství

Myšlení Jordana Petersona obsahuje dva zajímavé aspekty, jednak je to fanatická obhajoba hierarchií a jednak tvrzení, že utrpení je integrální součástí lidského bytí. Už hned v první kapitole jeho knihy 12 pravidel pro život: Protilátka proti chaosu, která je mezinárodním bestsellerem v žánru osobnostního rozvoje, prezentuje svůj slavný humrový argument. Hierarchie najdeme už u humrů, tím pádem jsou přirozené a dobré. Jenže Peterson neobhajuje abstraktní myšlenku hierarchie, svůj argument vztahuje k současnému systému a na jeho základě obhajuje nerovnosti: „Vítěz bere vše ve světě humrů, stejně jako v lidských společnostech, kde horní 1 procento má stejně bohatství jako dolních 50 procent—a kde nejbohatších osmdesát pět lidí má stejně jako dolní tři a půl miliardy. Stejný brutální princip nerovnoměrného rozdělení platí mimo finanční oblast—vlastně kdekoli, kde je zapotřebí kreativní produkce. Většinu vědeckých článků publikuje velmi malá skupina vědců. Malý zlomek hudebníků produkuje téměř veškerou nahranou komerční hudbu. Jen hrstka autorů prodává všechny knihy.“

Peterson při tom pouze jednou jedinou větou letmo zmiňuje negativní důsledky hierarchií. Polský sociolog Zygmunt Bauman ve svém 21. dopise z tekutého moderního světa upozorňuje na giganticky negativní dopady nerovností na zdraví: „V Británii tým výzkumných pracovníků pod vedením Domenica Pagana z Birmingham Hospital Trust zpětně zjišťoval osudy přibližně 45 000 pacientů v průměrném věku 65 let, kteří prodělali operaci srdce. Zjistili, že počet úmrtí po operaci silně závisel na pacientově bohatství a prudce narůstal s tím, jak se jmění snižovalo: chudých pacientů zemřelo mnohem víc. Okamžitě se myslelo na „obvyklé podezřelé“, tj. kouření, obezitu a cukrovku – o nichž se ví, že postihují mnohem víc chudé než dobře situované, avšak zbytečně. I když se totiž přihlédlo k těmto rizikovým faktorům, které mohly případně ovlivnit statistiku úmrtnosti, ostrý rozdíl tu i nadále zůstal. Jediný možný závěr tedy byl, že pokud chudí měli menší šanci na přežití než lépe situovaní, bylo to dáno čistě jejich chudobou…“

Když Bedřich Engels představil koncept sociální vraždy, měl na mysli stav, kdy kapitalistické vykořisťování přímo vede k předčasnému úmrtí. Vidíme ale, že už samotný fakt existence (!) třídního systému vede k úmrtí. Jak dále upozorňuje Bauman, tak v nejnerovnějších společnostech svět, jako jsou USA, je až třikrát vyšší výskyt duševních onemocnění oproti státům s nižší nerovností. 

V nerovných společnostech najdeme také vyšší úmrtnost, vyšší míru obezity a větší vězeňské populace. Nic z toho ale Petersona neznepokojuje, protože dle něj je zkrátka utrpení inherentní součástí lidství. Kolektivní akce za účelem zlepšení životních podmínek by pak byla nesprávným řešením, protože to by vedlo pouze k nové totalitní hrůze: „Není náhoda, že základním vzorem západní kultury je někdo, kdo byl nespravedlivě přibit na kříž a umučen…Tak co s tím uděláte? Nad tím jsem také dlouho přemýšlel. No, nespojíte se v dav, protože pak se můžete chovat tak hrozně, jak si jen dokážete představit a nenést žádné následky. To je špatný nápad! Takže, co kdybychom to nedělali. Inu, na Západě existuje hluboká myšlenka. Něco jako: Přijměte své zatracené utrpení!“

Žižek nenápadně tuto fascinaci utrpením napadl, když v debatě prohlásil, že by se člověk neměl zamilovat do svého utrpení. Peterson si však z debaty vzal jenom to co se mu hodilo. Veřejně se o celé debatě zmínil jen párkrát – dohledal jsem celkově jen dvě zmínky. Jednou debatu zmínil kvůli momentu, kdy ho Žižek upozornil na myšlenku anglického filozofa G. K. Chestertona, podle nějž Ježíšův výrok na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ je důkazem, že lidské utrpení je tak silné, že i z Boha se stane ateista. Podruhé si pak Peterson stěžoval, že dav při slově revoluce začal nadšeně tleskat…

Petersonův pohled na svět jako utrpení s možností osamělé individuální pomoci se nezdá příliš přitažlivý. Odkud se tedy bere dav jeho podporovatelů? Jeho YouTube kanál má přes 8 milionů odběratelů a jeho účet na síti X sleduje víc 5 milionu lidí.

Vysvětlení spatřuji v konceptu technofeudalismu. Yanis Varufakis ve svojí knize Technofeudalismus: co zabilo kapitalismus prezentuje argument, že se kapitalismus transformoval do nové podoby. Hrstka technologických gigantů buduje úspěšné monopoly (neexistuje efektivní konkurence k Amazonu či Googlu), model jejich bohatnutí ale není převážně postaven na přivlastňování si nadhodnoty, ale nově na dobývání renty – vezměme si nejrůznější předplatné, které musíme hradit, abychom mohli používat klíčové služby jako je třeba program Word, ve kterém tento text píšu. Schopnost akumulovat ohromné množství osobních dat a schopnost nás na základě těchto informací kontrolovat vede Varufakise k závěru, že se jedná o novou inkarnaci feudálních lordů a stále více lidí je odsouzeno do role techno-nevolníků. 

Mluvíme tu o korporacích, které mají větší bohatství, než je hrubý národní produkt celé řady států. Všimněme si rovněž dvou zajímavých doprovodných jevů – jednak je to fakt, že se stále více miliardářů pasuje do role nových mesiášů. Vytyčují nové ambiciózní cíle pro lidstvo, ať už je to kolonizace Marsu či dosažení nesmrtelnosti. 

Druhým ještě více znepokojujícím jevem je návrat žoldnéřství signalizující konec moderního národního státu s jeho monopolem na násilí. Vznikající žoldnéřské skupin se vyznačují fanatickou loajalitou k určitému jedinci. V případě nechvalně slavné Wagnerovy skupiny to byl oligarcha Prigožin. V případě turecké verze Wagnera – skupiny Sadat je touto osobou pravděpodobně přímo turecký prezident Erdogan. Od ozbrojených sil loajálních státu se dostáváme zpátky k ozbrojeným silám loajálním k jedinci.

Ke konceptu technofeudalismu by se dle mého mělo však přistupovat s určitou dávkou intelektuální poctivosti, spíše, než o daný stav jde o určitý trend, který se manifestuje v bohatých postindustriálních společnostech. Relevance technofeudalismu pro industriální stát s exportní ekonomikou založenou na levné práci bude nutně nižší, respektive jím budou méně ovlivňovány. Dobře, co má společného technofeudalismus s Jordanem Petersonem?

V průběhu středověku křesťanství sloužilo jako ideologický nástroj pro udržení systému. Panovník vládl z milosti boží a trojí dělení lidu na rolníky, kněze a feudály bylo zkrátka božím záměrem. Explicitně to je vyjádřeno v Listu Římanům, kde apoštol Pavel píše: „Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud.“ Kněžský stav tak stejně jako v otrokářských společnostech stabilizoval společnost. Nevyžaduje i technofeudalismus své technokněze? Domnívám se, že ano, a že Jordan Peterson je právě jedním z nich. Proč?

Křesťanství bylo dvojsečnou zbraní, jelikož Nový zákon obsahuje i řadu emancipačních prvků, které později inspirovaly nejeden revoluční zápas – viz kniha Rudá teologie: o křesťanské komunistické tradici australského marxisty Rolanda Boera. Reformace vedla k německé selské válce či k husitské revoluci. Bylo to ale zároveň později protestanství, respektive jeho etika založená na skromnosti a pracovitosti, která umožnila expanzi kapitalismu, jak prezentoval ve svém slavném díle Max Weber.

Žižek píše, že: „Kapitalismus je první socio-ekonomický řád, který de-totalizuje význam: není globální na úrovni významu. Neexistuje totiž žádný globální "kapitalistický světonázor," žádná "kapitalistická civilizace" ve vlastním smyslu: základní lekce globalizace spočívá právě v tom, že se kapitalismus může přizpůsobit všem civilizacím, od křesťanské po hinduistickou nebo buddhistickou, od Západu po Východ.“

Člověk má vedle materiálních potřeb i jisté potřeby spirituální. Kapitalismus se svojí logikou expanze, vykořisťování a konzumerismu je nemůže uspokojit, a proto tento úkol zkrátka outsourcuje. Přizpůsobí se při tom podmínkám daného místa a dané doby. Problémem, ale je, že křesťanství nemůže vyplnit duchovní prázdnotu kapitalismu – žádný dobrý kapitalista nemůže být autentickým křesťanem. 

Jak se vyrovnat s antikapitalistickým momentem, kdy Ježíš vyhání z Chrámu kupce? Jak se vyrovnat s Ježíšovým tvrzením, že: „[S]náze projde velbloud uchem jehly, než bohatý do Božího království“ ? 

Žižek již v minulosti upozorňoval, že většina vrcholových manažerů se dnes nehlásí k ateismu či křesťanství nýbrž k zen budhismu. Ten sice nabízí spirituální naplnění, ale zároveň je dostatečně intelektuálně flexibilní a dokáže tak ospravedlnit naprosto cokoliv. Žižek opakovaně zmiňuje knihu Zen ve válce, která líčí, jak budhisté byli první, kdo podpořili za 2. světové války japonskou imperiální expanzi, a i poskytli návod, jak se duchovně vyrovnat se zabíjením: „Řekněme, že vás potkám na bojišti: Mám určitou úroveň slušnosti, jak vás mohu zabít? Suzuki říká: Ano, ale cítím se takto jen tehdy, když zůstávám v říši iluzí a myslím si, že vy i já jsme skutečné osoby. Pokud však vidím, že nemáme já a skutečnost je jen tanec zdání, není to už problém: meč v mé ruce je prostě součástí tohoto tance a vaše tělo na něj nějak dopadá a nemá se mnou nic společného.“

Nelze ovšem očekávat, že se v západním myšlenkovém okruhu masově uchytí zen budhismus. Je potřeba křesťanství zbavené svých emancipačních prvků, křesťanství přetavené pro potřebu atomizované společnosti soudobé formy kapitalismu. Vzpomeňme, jak například Peterson odporoval papežovu Tweetu s tím, že křesťanství nemá, co do činění se sociální spravedlností jelikož: „Vykupitelské spasení je záležitostí individuální duše.“ To, co Peterson nabízí je zkrátka McKřesťanství. Sociolog Georg Ritzer psal již v roce 1993 o procesu mcdonaldizace společnosti. Principy stojící za úspěchem tohoto řetězce fast-foodu se začaly dle Ritzera přelívat i do dalších sfér lidského života.

Existují celkem čtyři různé dimenze mcdonaldizace – efektivnost, kvantifikace a kalkulace, předvídatelnost a kontrola. Petersonovo McKřesťanství je efektivní: nabízí několik jednoduchých praktických rad určených pro okamžitou konzumaci (vyjadřujte se přesně, ukliďte si pokoj apod.). Pokud si zákazník přeje něco navíc, tak je každá z těchto rad doprovázena dipem vyrobeným z kousků jungiánské psychoanalýzy, křesťanského mysticismu a náhodných vědeckých faktů.

Kvantifikace a kalkulace: za cenu nákupu jedné knihy, lístku na jednu přednášku je možná snadno obrátit svůj život vzhůru nohama. Spása získala cenovku. Ty tam jsou rozsáhlé systémy morální nauky – nyní vám stačí těchto konkrétních 12 pravidel.

Předvídatelnost: Peterson nemění své názory, po zhlédnutí několika jeho přednášek již známe veškerý jeho tematický repertoár. Víme, co budeme v určitých variacích dostávat dál.

Kontrola: Podtitul Petersonova bestselleru zní Protilátka proti chaosu. Jeho druhá kniha rozvoje osobnosti se pro změnu jmenuje Okraj řádu: 12 dalších pravidel pro život. Peterson nabízí striktní pravidla vedoucí k očekávanému výsledku – kontrolu nad chaosem a nejistotou dnešního světa. To vše zprostředkované tím, jak se stylizuje do archetypu moudrého otce. Téměř by šlo říct lacanovskou terminologií, že se Peterson pokouší představovat Velkého Druhého – Peterson prezentuje pravidla a normy pro dobrý život a kritizuje pokusy o rozklady zažitých institucí a norem.

Technofeudalismus/kapitalismus mcdonaldizoval společnost a ta potřebovala nové náboženství uzpůsobené těmto novým podmínkám. Kapitalisté zase potřebovali obhájit narůstající nerovnosti a uhasit revoluční touhu. V Petersonovi se obě potřeby propojily. Továrny Foxconnu zdobí citáty jeho vrcholného ředitele Terryho Goua jako například: „Růst, tvé jméno je utrpení.“ Peterson by nadšeně souhlasil a pravděpodobně by ignoroval záchranné sítě, které musely být na střechy továren kvůli množícím se sebevraždám nainstalovány. Snadno si můžeme představit perverzní budoucnost, kdy sítě zmizí, jelikož dělníci budou od managmentu zdarma dostávat Petersonovy knihy.

Pro obyčejného člověka ztraceného v dnešním tekutém světě Peterson nabízí jasný směr. Mluví o „absolutně platných morálních hodnotách“, potřebě „správně konstruovaného patriarchálního systému“ a označuje viníka stávajících zlořádů v podobě progresivistů/bojovníků za sociální spravedlnost/kulturních a postmoderních neomarxistů. To z něj také učinilo miláčka konzervativců po celém světě. Nadšeně o něm píše české Echo24 tak americká Fox News.

Mnozí si všímají problémových aspektů Petersonova učení: kulturní neomarxismus je termín, se kterým operuje krajní pravice, pro fašismus jako takový jsou řád a autorita dva naprosto stěžejní koncepty, Peterson se rovněž netají svojí nenávistí k levici, kterou ve svojí knize Mapy smyslu neváhal označit za zdegenerovanou, což byl také častý nacistický argument. Kanadský lékař Gabor Maté Petersona označil za agenta represe a upozornil, že ve způsobu, jakým Peterson mluv,í jde vidět mnoho potlačovaného hněvu.

Není proto zas tak překvapivé, že Peterson posloužil jako inspirace pro nejnovější verzi Red Skulla v komiksu Kapitána Ameriky. Red Skull byl v původních komiksech Kapitána Ameriky z 2. světové války nacistickým agentem, v nejnovější verzi komiksu se pak tento padouch snaží na internetu zradikalizovat mladé muže bojem proti „feministické pasti“ a propagací svých „10 pravidel pro život“.

Je Jordan Peterson nebezpečný?

Sám se opakovaně veřejně odkopal – například minulý rok, když sdílel na síti X video z britského sadomaso pornofilmu domnívaje se, že jde o autentické záběry z tajné sperma banky zřízené na příkaz čínské komunistické strany pro násilný sběr semene v rámci boje proti demografické krizi.

Peterson není v podstatě nijak zajímavý, je to představitel vymírajícího druhu – akademik ze středostavovského prostředí, který věří v tradiční řád. To, co ale nabízí, odpovídá poptávce, jež vytváří soudobá forma kapitalismu/technofeudalismu.

Je to při tom jeden velký paradox, pokud něco účinně likviduje staré dobré pořádky, tak je to právě současná forma kapitalismu – ničí tradiční národní stát, podporuje bezduchý konzumerismus a skrz intenzivní vykořisťování snižuje porodnost. Ani tento fakt Žižek v debatě s Petersonem neopomněl zmínit odkazem na knihu Daniela Bella Kulturní kontradikce kapitalismu. Obávat bychom se měli spíše někoho, kdo se podobných směšných chyb jako Peterson nebude dopouštět, někoho, kdo dopiluje McKřesťanství ke svojí dokonalosti.

Slavoj Žižek: myslitel jednoho přechodu

V roce 1989 vychází Vznešený objekt ideologie, široce považovaný za Žižkovo mistrovské dílo, ten samý rok také britský vědec v CERNu Tim Berners-Lee vynalézá World Wide Web, skrz nějž většina lidí dnes interaguje s internetem. Následná informační revoluce postupně zasahuje všechny aspekty lidského života. Poprvé v lidské historii je možné okamžité sdílení zpráv napříč celou planetou a okamžité získávání obrovského množství informací. Nikdy před tím nebylo tedy tak snadné šířit různé falešné představy a falešné vědění – pro zajímavost Peterson byl označen za filozofa YouTube éry. A právě tento stav také vytvořil předpoklad pro obrovský zájem o myšlení Slavoje Žižka, k němuž patří originální kritika ideologie.

Ve filmu Oni žijí!, který Žižek rozebírá ve svém dokumentu Perverzní průvodce ideologií, existují brýle, jež umožňují spatřit skutečnou zprávu pod veškerou mediální propagandou kapitalismu – peníze jsou tak skrz brýle viděny jen jako papírky s nápisem Jsme váš Bůh, billboardy přikazují konzumaci atd. Lidé se obracejí k Žižkovým knihám a přednáškám právě ve snaze tyto brýle získat. Filozofickou superstar z něj ale učinil rovněž jeho styl, který je naprostým opakem suchého a nesrozumitelného akademika, který se bohužel často lidem vybaví, když se řekne filozof. Žižek snadno zpřístupňuje svoje myšlenky skrz obscénní vtipy a odkazy na populární kulturu.

Jedním ze zajímavých problémů, které ale debata s Petersonem naplno odhalila, byl nedostatek konkrétní vize v Žižkově myšlení. Žižek dokázal velmi dobře poukázat na kontradikce v Petersonově ideologii a její slabá místa. Avšak sám nedokázal při kritice kapitalismu nastínit alternativu, pouze vágně zmínil potřebu větší mezinárodní spolupráce, čehož samozřejmě Peterson v debatě využil. Proč Žižek žádnou alternativu kapitalismu nepředstavil?

Slavoji Žižkovi je v současnosti 75 let a již nyní probíhá zuřivý boj o jeho odkaz. V rámci tohoto boje vyšla kniha Žižek odpovídá, v níž slovinský filozof reaguje na některé své kritiky. Todd McGoven ve svém příspěvku s názvem Slavoj Žižek není dostatečně násilný píše: „Žižek zpochybňuje radikální akt, který neprodukuje novou formu normálnosti a ponechává každodenní život beze změny poté, co se prach usadí. Správně kritizuje levicové aktivisty, kteří oslavují velké demonstrace bez trvalého politického efektu, a otázkou o následujícím dni, kterou Žižek klade, zdůrazňuje nezbytnost teoretizovat, co produkují politické otřesy. On sám však nechává den poté ve své filozofii převážně nepromyšlený. Navzdory veškerému jeho teoretizování o radikálním aktu, Žižkovo myšlení téměř neobsahuje žádný popis nového režimu, který radikální akt zavede.“ 

McGoven tento problém spojuje s Žižkovým smýšlením o násilí a potřebě nejdříve udeřit sám na sebe za účelem se osvobodit: „Svoboda nezávisí ani tak na násilném rozbití vnějších pout, která nás drží, ale na rozbití našich vlastních investic do psychických pout, která nás drží mnohem silněji. To je čin, který nám umožňuje rozbít vnější pouta, a proto politickým činem zasahuje nejprve sami sebe než svého politického protivníka. Vzácnost tohoto činu není jen důsledkem ideologické síly kapitalistické společnosti, ale spíše důsledkem naší touhy kapitulovat před pohodlím, které ideologie přináší. Tento čin nás vytrhává z naší ideologické komfortní zóny, a i ten nejoddanější stoupenec tohoto činu prožívá tento pohyb jako násilný…“, pokud tuto potřebu vztáhneme na celý nový režim tak je potřeba „režim, který odpovídá radikálnímu politickému aktu — emancipaci v moci — musí prioritně zasáhnout sám sebe, pokud má zůstat součástí emancipačního projektu a nestát se novou verzí represivní autority.“ 

Jak by toto zasažení samo sebe, ale mělo vypadat?

Žižek v odpovědi McGovenovi naznačuje dva různé způsoby. Nejdříve připomíná Leninovu snahu vytvořit centrální kontrolní komisi, která by netradičním způsobem, například skrz satiru, kritizovala problémy režimu, avšak Žižek dále připustí, že: „Realističtější způsob, jak organizovat odpor proti násilí moci, je samotná multipartijní demokracie se svou základní premisou (rozpracovanou Claudem Lefortem), že místo moci je prvotně prázdné a může být pouze dočasně obsazeno agentem (stranou), který je vždy ohrožen tím, že bude nahrazen jiným.“

To nás dostává k Pražskému jaru a k jedné z tehdy živě diskutovaných vizí, k vizi socialistické demokracie, kde existuje multipartismus a socialismus je zakotven právně. Strany, které by se v tomto uspořádání pokoušely restaurovat kapitalismus by byly zakazovány – stejně jako v kapitalistických státech jsou často zakazovány strany ohrožující dominantní formu kapitalismu. V ústavě by pak byly explicitně uvedeny základní socialistické body jako společenské vlastnění výrobních prostředků a široký repertoár práv pracujících, jež by byly chráněny skrz legální nástroje. Žižek v odpovědi McGovenovi upozorňuje, že by bylo bezvýznamné upřednostnit jedno řešení na úkor druhého. Můžeme si tak představit socialistickou demokracii doplněnou o technokratickou složku v podobě panelu vybraných expertů, kteří budou oficiální moc kritizovat skrz netradiční využití médií. Je toto vize, která by mohla zažehnout revoluční akt? Asi těžko.

Je ovšem příjemným překvapením, že Žižek alespoň naznačil nějakou odpověď, v jeho myšlení se totiž opakovaně setkáváme s názorem, že prázdnota je osvobozující. Jak uvádí Jodi Dean ve svojí knize Slast a politika: Žižkova politická teorie: „V psychoanalýze analytik jen tak sedí a čas od času klade otázky. On je jakýmsi objektem nebo šifrou, na kterou analyzand přenáší lásku, touhu, agresi a znalosti. Jinými slovy, analyzand postupuje v analýze tím, že předpokládá, že analytik přesně ví, co s ním není v pořádku a co má udělat, aby se zbavil svého symptomu a uzdravil se. Ve skutečnosti ale analytik neví. Navíc analytik důsledně odmítá poskytnout analyzandovi jakékoliv odpovědi. Žádné ideály, žádnou morální jistotu, žádné cíle, žádné volby. Nic. To je to, co podle Žižka činí analytika tak traumatickým – skutečnost, že odmítá stanovit zákon nebo nastavit limit, že nefunguje jako nějaký nový pán. Analýza je u konce, když analyzand přijme, že analytik neví, že neexistuje žádný tajný význam nebo vysvětlení, a pak převezme odpovědnost za pokračování ve svém životě. Výzvou pro analyzanda je tedy svoboda, autonomně si určovat své vlastní limity a přímo převzít odpovědnost za své vlastní potěšení.“ 

Žižek se v oblasti politiky snaží o něco podobného. Tento fakt spolu s jeho unikátním stylem zajišťuje, že nikdy nevznikne nic jako žižekismus, jakési dogma, které by bylo nekriticky vzýváno úzkou skupinkou stoupenců. A to je něco v marxismu spíše výjimečného, s výjimkou Gramsciho a autorů Frankfurtské školy se toto žádnému dalšímu prominentnímu marxistovi nepodařilo. Anglický filozof John Gray, známý Žižkův kritik, nedávno naznačil, že až Žižek zemře, tak upadne v zapomnění. Jde ale spíše o zbožné přání. Po Žižkovi zůstane metoda, určitý styl, který může být dále rozvíjen a adaptován do nové podoby.

V současnosti si stále více myslitelů levice začíná uvědomovat, že žijeme v přechodové éře tak jak o ni psal už Antonio Gramsci. U nás se například tomuto tématu věnuje socialistický filozof Michael Hauser ve svojí nejnovější knize Metapopulistická demokracie. Rovněž Karl Polanyi a jeho kniha Velká transformace opět budí velký zájem řady různých autorů – lze argumentovat, že vlivem robotizace přichází nová velká transformace.

Každá éra formuje svými poměry své osobnosti. Teolog John Milbank prohlásil, že Žižek je možná přechodovou figurou, ale důležitou. Pakliže žijeme v éře přechodu, položme si otázku, co za přechod Žižek konkrétně představuje? Určitá vodítka vidíme právě v Žižkově střetnutí s Petersonem.

K překvapení mnohých se Žižek s Petersonem shodl na kritice politické korektnosti. To, za jak velký problém ji Žižek považuje, odhaluje tato pasáž z jeho loňské knihy Příliš pozdě na 'woke': „Jsme dominantním druhem na relativně malé planetě pohánějící svou civilizaci k mnoha druhům sebedestrukce (klimatický a ekologický kolaps, jaderné sebezničení, globální sociální nepokoje), aniž bychom s tím cokoli dělali. A to ani nemluvím o lokálních hloupostech, jako je dnešní politicky korektní liberální "levice", která místo aby usilovala o velkou společenskou solidaritu, podrobuje i své potenciální spojence pseudomorálním puristickým kritériím přijetí, všude vidí sexismus a rasismus, a tím si všude vytváří nové nepřátele.“ Žižek se v tomto chová jako poctivý socialista.

Socialismus je třetí myšlenkový směr vedle liberalismu a konzervatismu spolu s jejich „levicovými“ mutacemi, přejímá proto to nejlepší z obou myšlenkových tradic. Všimněme si například Žižkova postoje k otázkám transgender lidí – pevně podporuje boj za jejich práva, ale zároveň kritizuje škodlivý průmysl, který vznikl okolo propagace blokátorů puberty. Je to důležitý trend, protože znovu nalézáme touhu vytvořit svébytnou socialistickou kulturu, která bude formovat unikátní druh nové civilizace. 

Jedná se o touhu, kterou řada lidí na levici v minulosti vyměnila za trapné pokusy kopírovat vzory z dominantní liberální ideologie, a nyní když to vypadá, že je pro změnu konzervatismus na vzestupu, pak se  pro změnu objevuje tendence přejímat vzory z konzervatismu. Samozřejmě jádrem tohoto problému je, že tito lidé neusilují o změnu systému, jako spíš jen o to svézt se vždy na aktuální vlně popularity a zajistit si tak jakési takési volební zisky v rámci systému.

Žižek po debatě čelil kritice, že Petersonovi „neutrhl koule“ a argumentačně ho nezničil na jeho neznalosti Marxe, ovšem to nebyl Žižkův cíl. Žižek otevřeně připustil, že vlastně nešlo o seriózní debatu, protože mluvili spíše vedle sebe než na sebe, ale uvádí že jeho cílem bylo mluvit přímo k Petersonovým fanouškům a ukázat jim, že i levice dokáže stát proti impotentní moralizaci politické korektnosti, a ta že nemá s marxismem nic společného. Šlo o dobře vybraný cíl, vzhledem k tomu, že Peterson mediální popularitu nabyl právě díky svým argumentačním přestřelkám s politicky korektními liberály. Avšak kvůli tomu, že Žižek na rozdíl od Petersona nepředstavuje konkrétní vizi, nemohl být v této snaze zcela úspěšný.

Žižek v minulosti opakovaně prohlašoval, že cílem filozofie není přinášet odpovědi, ale správně formulovat otázky. Problém levice v 20. století vidí v tom, že jednala příliš rychle a málo promýšlela. Avšak stávající polykrize nám přímo diktuje, které otázky musíme začít řešit. 

Ve svojí obhajobě Manifestu socialistického hnutí od Michaela Hausera jsem přišel s tezí, že se jedná o falešnou dichotomii, a že je možné dělat obojí, totiž analyzovat a zároveň jednat. Položení správné otázky totiž je vždy podmínkou pro nalezení správné odpovědi. Nejedná se o nijak převratné odhalení, je totiž již přítomno v samotném Žižkově myšlení v zárodečné podobě. Jeho odpověď na Petersonovo tvrzení, že předtím, než se pokusíte změnit svět, byste si měli uklidit svůj vlastní pokoj, byla, že lze udělat obojí, právě proto, že můj pokoj je v nepořádku, jelikož je v nepořádku i vnější svět. 

Žižek nás tak vyzývá: pojďme si pomoct společně uklidit své pokoje, či ještě lépe svůj sdílený pokoj – planetu Zemi. Ve svojí nedávné výzvě mladým lidem se Žižek dokonce nebál v souvislosti s klimatickou krizí mluvit o potřebě sabotáží, což je možná také důvod, proč bylo toto video již z YouTube smazáno.

Ano, bude to nadcházející generace, která má potenciál otevřít prostor pro nové radikální odpovědi. Generace, která je formovaná řadou krizí – 2008: finanční krize, 2014: migrační krize, 2019: pandemie, 2022: ruská invaze na Ukrajinu. Každá z těchto krizí totiž odhalila určitým zvláštním způsobem nedostatky současné formy kapitalismu. A Žižek bude pro tuto radikální odpověď klíčový mimo jiné i díky své intelektuální upřímnosti. Nestačí si zopakovat Zapatistické heslo Kráčíme vpřed s otázkami, protože jak upozorňuje Jodi Dean: „Žižek ve svých aplikacích ukazuje, že dosažení správné odpovědi, dosažení pravdy, je procesem pokusů a omylů, přesněji řečeno procesem rozpoznávání toho, co v našem předchozím způsobu myšlení chybělo.“ 

Žižek například ve svojí knize Nebesa v chaosu opakovaně varuje před neznámými neznámými, tedy věcmi, o kterých nevíme, že je nevíme. Jde o nepředvídatelné problémy, které mohou nečekaně vystát, přestože se naše politika jeví sebelepší.

Levice ve 20. století skálopevně věřila ve svoji politiku. Tento fanatismus a nedostatek pochyb vedl k řadě hrozivých chyb. Kyvadlo se poté přehouplo do druhého extrému, přišlo období, kdy levice ztratila touhu po moci. Období naivní víry, že opatrnou změnu lze nastartovat akcemi na lokální úrovni. Žižek proti tomuto trendu vytrvale upozorňoval na Lenina a jeho odvahu provést celospolečenskou transformaci. Ve svém myšlení pak provádí zdařilou syntézu – prezentuje potřebu touhy po moci a celospolečenské transformaci, doprovázenou ale zdravými pochybnostmi a opatrností.

Tato mladá generace má před sebou výběr ze tří alternativ: konzumní nihilismus, McKřesťanství anebo radikální emancipační akt. Svým způsobem je při tom Žižek více věrný Petersonovým radám než sám Peterson. Právě proto se na první pohled v debatě některým pozorovatelům zdálo, jak si oba notují. Peterson se pouze tváří, že chce, aby mladí lidé přijali odpovědnost za své životy. Součástí zodpovědnosti totiž není pouze odvaha převzít do rukou svůj vlastní život a zlepšit ho, je to i odvaha snažit se o to samé pro ostatní lidi, snaha pomáhat si společně se svojí rodinou, přáteli, snaha zlepšit své okolí – svoje město, stát i celou planetu. A je vlastně vůbec možné zlepšit svůj život bez pomoci někoho dalšího?

Peterson po nás chce jen převzetí odpovědnosti jen do určité míry zdravé pro zachování statu quo – když si uklidím pokoj, dám si svůj život relativně do pořádku, mohu být produktivnějším členem společnosti, moje hodnota pro kapitalistický systém stoupla. Na jak dlouho ale? Kapitalismus zhruba každých 47 let produkuje hospodářskou krizi a s ní i masovou chudobu a všechny sociální zla s ní spojenou. Mark Fisher ve svojí knize Kapitalistický realismus píše: „Psychologický konflikt, který zuří uvnitř jednotlivce, nemůže nemít své oběti. Marazzi zkoumá souvislost mezi nárůstem bipolární poruchy a postfordismem, a pokud je schizofrenie, jak tvrdí Deleuze a Guattari, stavem, který označuje vnější okraje kapitalismu, pak je bipolární porucha duševní nemocí vlastní "vnitřku" kapitalismu. Kapitalismus se svými neustálými cykly rozkvětu a úpadku je sám o sobě zásadně a neredukovatelně bipolární, periodicky se potácející mezi hypnotickou mánií (iracionální bujení "bublinového myšlení") a depresivním úpadkem. (Termín "ekonomická deprese“ samozřejmě není náhodný). V míře, která nemá obdoby v žádném jiném sociálním systému, kapitalismus živí a reprodukuje nálady obyvatelstva. Bez deliria a důvěry by kapitál nemohl fungovat. Zdá se, že s postfordismem dosáhl "neviditelný mor" psychiatrických a afektivních poruch, který se tiše a skrytě šířil přibližně od roku 1750 (samotný nástup průmyslového kapitalismu), nové úrovně akutnosti.“ 

Zkrátka psychické je politické. Nic neničí psychické zdraví tak dobře jako kapitalismus, empirické údaje to jasně dokazují. Existují studie ukazující, že jedinci, kteří věří v neoliberální dogmata jsou náchylnější k pocitům samoty a depresím. Tolik k tvrzení, že kapitalismus je přirozený!

Peterson jako každý klinický psycholog v kapitalismu nechce, aby se jeho pacienti zcela vyléčili, potřebuje přece stálý přísun zákazníků – dříve v podobě pacientů ve své soukromé praxi, nyní v podobě lidí kupující jeho knihy či lístky na přednášky. Naproti tomu Žižek chce, abychom za sebe převzali skutečnou zodpovědnost a měli odvahu se zcela osvobodit (oproti Petersonovi také rád nabádá lidi k tomu, aby jeho knížky nekupovali, ale ilegálně stahovali).

Osvobodit se však není snadné, bolí to – útočíme reálně sami na sebe, na svoji lenost, na svůj strach vyjet ze zažitých kolejí. Chce to odvahu vynalézat novou budoucnost. Nejsme, ale v tomto boji osamoceni. Právě naopak. Správný text o Slavoji Žižkovi musí obsahovat, alespoň jeden popkulturní odkaz a dovolím si proto myšlenku zakončit citátem ze seriálu Andor, kde zazní toto: „Pamatujte si: Svoboda je čistá idea. Vzniká spontánně a bez návodu. K náhodným aktům povstání dochází neustále po celé galaxii. Existují celé armády, prapory, které ani netuší, že se již přihlásily k věci. Pamatujte si, že hranice povstání je všude. A i ten nejmenší akt vzpoury posouvá naše linie vpřed.“


1
Vytisknout
2719

Diskuse

Obsah vydání | 12. 9. 2024