"Všichni jsme lidé." Je kontraprotest správnou cestou? O nenávisti, lidskosti a systémové změně

8. 9. 2024 / Ema Čulík

Proč se shromažďovat? 

V dnešní době získáváme většinu zpráv ze sociálních médií a online zdrojů, zaplavují nás obrazy násilí a rychlostí požáru se šíří zprávy o agresi a stále více rozdělujících narativech. Je to zneklidňující, rozčilující a osamělé. Neexistuje žádný prostor pro sdílení našeho hněvu a smutku, žádná možnost spoluregulace, když sedíte doma a jste zdrceni a rozrušeni. A jak bychom mohli něco udělat, abychom to všechno změnili, jen my sami? 

Společné setkání také demonstruje (je to přece demonstrace, ne?) naše cítění jako kolektivu - je to silný vzkaz celé společnosti, marginalizovaným skupinám, s nimiž jsme solidární, zákonodárcům (doufejme) - a také těm, kteří šíří rozdělující rétoriku, že existuje odpor, že extremismus a nenávist neprojdou. 

Kolektivy jsou silné, ale jsem velmi opatrná vůči davové mentalitě, a ta existuje na obou stranách. 

Když v sobotu vystoupili krajně pravicoví řečníci, skupina kolem nich byla viditelně rozvášněná, aktivizovaná a vyburcovaná k dalším posměškům a nepřátelským gestům vůči protirasistické straně. Ale i na „naší straně“ - některé skandování vycházející z protiprotestu také hovořilo o nenávisti - nenávisti k rasistům a „fašistům“ a „náckům“. Dokonce i skandování  „je nás mnohem víc než vás“ je výsměchem. Spěje to k tomu, že na sebe dvě strany štěkají, a mně to vyvolalo nepříjemný pocit v žaludku. 

V posledních letech jsem se zúčastnila několika protestů a tohle bylo poprvé, kdy jsem byla u něčeho, co připomínalo střet. A i když si myslím, že je důležité projevovat odpor vůči extremismu, nenávisti a předsudkům, tato dynamika mi nepřipadá jako něco, co by přineslo nějakou změnu. Protestem se můžeme bránit, ale jak můžeme vybudovat něco produktivního, transformačního? Odpor je začátek, komunitní shromáždění nám ukazuje, že nejsme sami, ale jak tedy můžeme využít naši kolektivní sílu, abychom tuto dynamiku změnili hlubším a dalekosáhlejším způsobem? 

Co můžeme udělat, abychom se dopracovali ke změně? 

Moje zkušenost s prací ve třetím sektoru mi ukázala, že vždy musí probíhat práce na několika úrovních. Veřejný aktivismus je skvělý ze všech výše uvedených důvodů - zvyšování povědomí, projevování odporu, shromažďování komunity. Pak je třeba také pracovat přímo a také pracovat na změně politiky (změně myšlení).

Přímá akce je péče. Pokud mluvíme o nespravedlnosti a systémové újmě, komu je tedy ubližováno? Lidem - jednotlivcům, lidem. To, co jednotliví lidé potřebují, je péče, což může znamenat dobrovolnictví, ale také prosté oslovení, zeptání se, co lidé potřebují, zeptání se, zda jsou v pořádku, a být přítelem. To má větší dopad, než si dokážete představit. 

To, co zde chci skutečně prozkoumat, je změna myšlení. Píšu z pohledu jógy, která je o porozumění sobě samému, o tom, jak myslíte, jak jednáte, a tento systém nám může poskytnout velmi užitečné perspektivy k pochopení našich vlastních předsudků, stejně jako naší apatie a nečinnosti. 

Naše rozdělení - mezi sebou navzájem i mezi sebou samými

Když jdeme na protest, je to proto, že nás nějaká situace rozčiluje. Jsme naštvaní kvůli nespravedlnosti a jdeme, abychom vyjádřili svůj postoj. To je dobré a důležité! Ale naštvanost má jeden háček - omezuje to naši pozornost úzce na jednu věc, což může být nástrojem boje za změnu, ale také nás to může zaslepit, takže  nevidíme jeden druhého. To jsem v sobotu cítila uprostřed tohoto střetu mezi skupinou proti imigraci a skupinou proti rasismu. Stojíme tam proti sobě a může být tak snadné podívat se na opačnou frakci a odmítnout ji a její pocity, to v lepším případě - ale v horším případě vzbudíme nenávist vůči sobě navzájem. K násilí tentokrát díkybohu nedošlo, ale viděli jsme, jak si  lidé proi sobě dělají vulgární gesta  a vykřikují agresivní hesla... Ale není smyslem našeho protirasistického protestu bránit se nenávisti, a ne ji ještě více rozdmýchávat?

Ano, samozřejmě, že jsme naštvaní na nespravedlnost. Ale lidé na druhé straně jsou také naštvaní. Jsou naštvaní kvůli pocitu bezmoci, kvůli vnímanému ohrožení, pocitu nejistoty a strachu, který vyvolává útoky proti arbitrárně zvoleným  obětním beránkům  a slogany jako „zastavte lodě“. A než si začnete myslet, že jsem měkká a omlouvám předsudky, tak to rozhodně ne. Myslím, že pro nenávist neexistuje žádná omluva. Právě proto je důležité, abychom se podívali na své vlastní postoje k „druhé straně“ - a je to právě to, že se také podílíme na jinakosti a rozdělování, když nebereme v úvahu zkušenosti těch, kterým oponujeme. 

V Jóga sútře je z buddhismu převzaté učení o tom, jak se chovat k druhým, známé jako brahmavihára, „vznešené postoje“ neboli „čtyři nezměrnosti“. 

maitrī-karuṇā-muditopekṣaṇāṁ sukha-duḥkha-puṇyāpuṇya-viṣayāṇāṁ bhāvanātas citta-prasādanam 

Pěstováním postoje přátelství k těm, kdo jsou šťastní, soucitu k těm, kdo jsou v nesnázích; radosti k těm, kdo jsou ctnostní, a vyrovnanosti k těm, kdo nejsou ctnostní, vzniká v mysli jasnost. YS I.33


Tento odstup neznamená nezájem ani odmítnutí či ignorování vyzývající osoby, ale spíše umístění určitého emocionálního odstupu mezi nás a věc, která nám vadí. Když jsem se v sobotu  dívala přes bariéry na lidi s názory a přesvědčením tak opačnými, než jsou ty moje, mohu si říct: „Jak hloupé, jak agresivní, jak nenávistné“, nebo se mohu obrátit ke svému odporu a možná ho na chvíli zadržet - vězte, že pro mě je pravdivý, ale pokud se budu držet toho, co nás rozděluje, a nechám nesouhlas přerůst v odpor, přestanu být schopen vést s nimi dialog. Chtěli by se mnou vůbec někdy vést dialog? To nevím, ale pokud začnu s agresivním postojem, možnost toho mizí. 


Jóga je projekt znovuzískání síly našeho lidství. 

sarvabhūtastham ātmānam sarvabhūtāni cātmani |
Vidíce Já přebývající ve všech bytostech a všechny bytosti v Já, vidí Já spojené v józe všude totéž. Bhagavad Gītā VI. 29. 


ātmaupamyena sarvatra samaṁ paśyati yo 'rjuna | 
sukhaṁ vā yadi vā duḥkhaṁ sa yogī paramo mataḥ || 

Za nejvyššího yogīho je považován ten, kdo s empatií a soucitem v sobě vidí všechny věci stejně, ať už jde o štěstí nebo utrpení. Bhagavad Gītā VI.32

Bhagavad Gītā, text, který učí duchovnímu osvobození (nepřipoutanosti), ale také obratnému jednání (konání správných věcí), nám znovu a znovu říká, že je třeba se setkávat se všemi věcmi a bytostmi stejně. Stejně jako učení sútry o emocionálním odstupu to znamená umět se zdržet úsudku a vidět skrze odlišnosti přímo lidskost každého člověka, s nímž se setkáte. 

'Všichni jsme lidé' znamená žadatele o azyl, lidi různých ras a vyznání, ale také lidi opačného politického přesvědčení. Je skutečně nějaký rozdíl mezi nenávistí k uprchlíkovi a nenávistí k rasistovi? Nenávidím jejich rasismus, nenávidím systémovou nespravedlnost, ale mohu je někdy změnit, když se s lidmi, kteří zastávají tato přesvědčení, nemohu setkat jako s lidmi? 

Protestující proti imigraci měli na svých plakátech hashtag - „síla pro dobro“. A jistě v to věří. My stojíme na jedné straně a myslíme si, že dobro je jedna věc, oni stojí na druhé straně a myslí si, že dobro je jiná věc. Všichni víme, že něco není v pořádku - všichni jsme naštvaní, rozzlobení, zklamaní. Něco není v pořádku a je to zjevně něco jiného než to, o čem se hádáme - pokud mohou být obě strany naštvané a přitom zaujímat opačné názory, pak ani jedna z nich není zjevně tím problémem, o který jde.

Vždy se najdou věci, které nás spojují, není snad pravda, že jsme všichni lidé? Všichni jsme naštvaní, to nás spojuje. Čeho se obě strany bojíme? Po čem obě strany toužíme? 

Přijetí tohoto pohledu nás obměkčuje, a to i uprostřed našeho hlubokého pocitu nespravedlnosti, a já si nemyslím, že by v tom  byl rozpor. Pevně věřím v boj za mír a porozumění, a to, proti čemu bojujeme, není jeden proti druhému, ale bojujeme proti zatvrzelosti, k níž dochází, když upadáme do setrvačnosti plochých pravd, jako jsou hesla, obětní beránci nebo myšlení „ty se mýlíš a já mám pravdu“. Jakákoli myšlenka typu „uprchlíci ničí tuto zemi“ nebo „všichni rasisté jsou hloupí“ jsou pojmy, které se snadno šíří  v této situaci, ale které nám brání vidět jeden druhého nebo sami sebe. 

Naše lidskost nutně spočívá v naší zranitelnosti, našich obavách, našich touhách. V našich odlišnostech a v naší touze zajistit si přežití, často emocionálními, zaslepenými, neumělými prostředky. Všichni máme tendenci upadat do generalizace, obviňování a nepřátelství, zejména když nás něco bolí. 

Možná si říkáte, že je to všechno moc hezké, ale v tuto chvíli dochází na celém světě k nevýslovným násilným činům, jak můžeme sedět a přemýšlet o lidskosti jejich pachatelů? Především však vězte, že to neznamená odmítání hrůznosti jejich činů. A za druhé, což je nejdůležitější, co se stane, když jejich lidskost neuvidíme? Co se v takovém případě stane s tou naší? 

Možná, možná, že dva lidé by spolu mohli najít dialog.