Vršovice 21. srpna 2023

22. 8. 2023 / Pavel Veleman

Dopoledne mne čeká Česká pošta ve Vršovicích a hororové čekání, naprosto plná hala, lidé čekají i venku, skoro až u hřiště Bohemians. Všude spíše starší občané, ale i matky s kočárky, běžní lidé dneška… Vztek, zoufalost a skepse se dá krájet – čekám více než hodinu a stále nic… Za přepážkou vyřízené úřednice a několik poletujících študáků (brigáda).

Mezitím se dávám do řeči se starší ženou – důchodkyní. Nemohu zastavit její vodopád nadávání na tuto vládu a hlavně ministra Rakušana: „Pane, něco musí přijít, přece nás úplně nezašlapou do země. Toho Okamuru ráda nemám, ale včera v té debatě v televizi se nám ten Rakušan úplně směje do ksichtu, viděl jste to?" „Ne, neviděl,“ odvětím, ale to už proud nešťastného, bolestného vzteku, který však může velmi ublížit, se valí na mne dál (jak já to znám).

„Pane, to vůbec není náš ministr, ale jejich," a ukazuje směrem k několika Ukrajincům ve frontě – "divím se, že ještě vůbec stojí frontu. Ten pacholek je schopen jim ještě vyřídit privilegia, aby mohli jít hned, slyšel jste to, že jedině v Kolíně nechali poštovní pobočky tak, jak jsou, on tam dělala starostu, víte?

Já se o politiku nezajímám, ale teď bych šla na všechny demonstrace, včera jsem si koupila tři meruňky, věříte tomu, takovou chuť jsem na ně měla. Ale 130 korun za kilo. Teď je tak strašná drahota, že člověk počítá i meruňku. Dnes ještě běžím urgovat příspěvek na bydlení (zase nepřišel včas) - přes celé město v tom vedru. To je jejich sen - důchodce nechat pochcípat do jednoho – to mi nikdo nevymluví.

Teď stěhují radnici, nechají ve Vršovicích nejen 15 let vybydlený kulturák Eden (tam jsem ještě chodila), ale teď i vybydlenou radnici – bezdomovci z celého okolí tam vlezou, uvidíte? A panstvo táhne dál. Vše zde bývalo na jednom místě, obecní úřad, úřad práce, kousek PSSZ – teď je vše po celém městě – věřte mi, pane, to je záměr – přece nikdo nemůže být tak blbý, aby to takhle v této zemi dělal …"

Vztek a nenávist se dá krájet a já už nemám sílu a prchám…To nemohu už vydržet, i když paní má tak trochu svojí pravdu (tu strašnou pravdu denního žití jedné osamocené, sociálně ponižované ženy).

„Počkejte," volá na mne, "dnes je 21. srpna – to byla tehdy hrůza, já byla sotva dospívající holka, ale to ještě lidi drželi při sobě – já si na to vždy vzpomenu a říkám si: 'Kdyby třeba ten Palach to teď viděl, tak by se neupaloval …Ale on už by byl se svojí povahou stejně mrtvý…

Ježíši, co tam dělá takovou dobu ta Ukrajinka s dítětem u přepážky…"

Podívá se na mne tvrdě, stále neví, zda jsem její spojenec, a tak to zkouší poslední municí: „Možná, že její fotr nebo dědek to tady v srpnu 1968 likvidovali a my se jim teď budeme klanět!“

„To snad ne, paní, podívejte se na toho malého kloučka – ten přece za to nemůže, co v jejich zemi dělá vrah Putin" -  a definitivně odcházím.

Zarazí se, možná i trošku zastydí a potom pronese poslední větu, kterou již slyším do svých zad: „Pane, já vím, že jsou to taky chudáci, ale já přece mám právo ve stáří nebýt jen ponižována těmito otřesnými dny, kdy vůbec, ale vůbec nic pro běžné lidi nefunguje! A když to nefunguje pro nás, jak to může fungovat ještě s nimi," zoufale zakřičí!

Otáčím se: „Nemůže, paní, já to vím moc dobře, jak se v této zemi těžko žije, ale ta matka s dítětem není viníkem srpna 1968 před 55 lety…" Jak se otáčím, nechtěně strčím do muže staršího věku:

„Di už do prdele…, ty rozumbrado z Ukrajiny, vezmi si je třeba domů a hlavně vypadni…“

21 SRPEN 2023 Praha – Vršovice… Bůh s námi!