Je nesmyslné vytvářet paralely mezi sovětskou okupací ČSSR a ruskou invazí na Ukrajinu

22. 8. 2023 / Daniel Veselý

Je pozoruhodné, že tuzemským politickým špičkám ušel jeden zásadní rozdíl mezi oběma událostmi. Čechoslováci se v roce 1968 invazním armádám nebránili, a nedošlo tak k masakru jako v roce 1956 v Maďarsku, nemluvě o regulérních invazích Spojených států na jejich „zadním dvorku“. Tyto vražedné výboje a neustálá podpora státních převratů v Latinské Americe ze strany USA jsou pod rozlišovací schopnosti myopické politické třídy v ČR, která tuto chorobně megalomanskou a vnitřními rozpory zmítanou velmoc s notnou dávkou naivity vnímá jako demokratickou hráz proti ruskému a čínskému autoritářství.

Dále mám za to, že ruské invazi a okupaci části ukrajinského území bylo na rozdíl od potlačení demokratizačních tendencí v ČSSR v srpnu 1968 možné zabránit, a to plněním Minských dohod a přijetím neutrality pro Ukrajinu. Ostatně před konfliktem Západu a Ruska v souvislostí s expanzí NATO důrazně varovali západní znalci SSSR a Ruské federace – v první řadě seniorní americký diplomat George F. Kennan, a to již od 90. let minulého století. Někdejší velvyslanec USA v Rusku a nynější šéf CIA William Burns v depeši adresované západním institucím už v roce 2008 prorocky napsal, že případné členství Ukrajiny v NATO může v zemi zažehnout občanskou válku a případnou ruskou invazi. Navzdory těmto expertním postřehům se vzájemné vztahy mezi Ukrajinou a NATO prohlubovaly, a to zejména za úřadování stávajícího prezidenta Zelenského.

Když v prosinci 2021 Kreml zaslal do Bílého domu a centrály NATO dva návrhy smluv – jakkoliv byly některé z uvedených požadavků pro Západ nepřijatelné – jejichž ústředním bodem byl apel po neutrálním statusu pro Ukrajinu, Biden i Stoltenberg o této ožehavé otázce odmítli jednat, řkouce, že Ukrajina má coby suverénní stát nezadatelné právo se rozhodnout, zda do Aliance vstoupí, či nikoliv. Zastánci této argumentace by měli pravdu pouze v případě, kdyby toto pravidlo platilo univerzálně, třeba pro Kubu. A pokud by takový krok zabránil rozpoutání ruské agrese, rozhodně by stálo za to před západním publikem „ztratit tvář“.

Ukrajinci si na rozdíl od Čechoslováků v roce 1968 vpád ruských vojsk nenechali líbit a okupantům se postavili se zbraní v ruce. Jenže brzy po ruské invazi spolu okupanti a okupovaní zahájili sérii slibných diplomatických jednání, které však západní země sabotovaly, přestože tehdy list Foreign Affairs informoval o existenci předběžné mírové dohody mezi Ukrajinou a Ruskem a v plánu byla i schůzka prezidentů Putina a Zelenského. Podle této dohody by se Rusko stáhlo na pozice kontrolované 23. února 2021, kdy ovládalo část Donbasu a celý Krym, a výměnou za to by Ukrajina slíbila, že nebude usilovat o členství v NATO a místo toho od řady zemí získá bezpečnostní garance.

Západní představitelé ústy tehdejšího britského premiéra Johnsona však Kyjiv přesvědčili, že s Putinem vyjednávat nelze, protože válečnému zločinci nemůžeme věřit ani slovo. Nyní o více než rok později a po desítkách tisíc zmařených lidských životů se neúspěšná ukrajinská protiofenziva negativně podepisuje na náladě ukrajinské populace, jak líčí list The Economist.

Kdyby tedy žalostně neinformovaným a zdogmatizovaným českým politikům skutečně ležel na srdci osud Ukrajinců trpících v důsledku kriminální ruské invaze, nepronášeli by plané fráze o nutnosti setrvat v nekonečném vyzbrojování Kyjiva – navíc s aplikací mylné analogie se srpnem 1968.