Jak vládnoucí politikové zničili budoucnost českých dětí
13. 5. 2023
čas čtení
7 minut
Překonala
jsem pocit zklamání, hanby, studu, a musím s tím ven. Moje dítě se
nedostalo ani na jednu střední školu. Není to žádný lumen, ale rozhodně
ani blbeček. Ne, nemá speciální nadání na manuální práce. A dokonce -
strašně se omlouvám - ani neví, čím by chtělo být, napsala Marta Ljubková.
V tuhle chvíli víme, že zcela jistě nebude studentem ani na jedné
ze dvou zvolených škol (nešlo o prestižní gymnázia), a dokonce ani
nebudeme podávat odvolání (děkujeme za radu, nemá to cenu - jo, prosím
vás, pokud neprocházíte stejným martýriem, neraďte. To, co napadne vás
od stolu, už jsme vyzkoušeli minulej týden).
Takže: Nepříjemnou zprávu se dozvím v pátek 28. 4. Jsem žena činu, a
tak bych nejradši vyrazila a hned to vyřešila - jenže není kam vyrazit a
není jasné, co přesně řešit. Neřkuli jak.
Čekám na první várku vyhlášení druhých kol. V prvních dnech ho nabízejí čtyři školy. Protože syn nemluví plynně německy, tak přicházejí v úvahu dvě z nich. Vyplňuji přihlášky (mírně se ošívám, gymnaziální třída na odborné škole, to teda bude úroveň! - ale jsme v prvních dnech po neúspěchu a já nemám ponětí, jak hluboké dno ještě může být) a běžím na první školu.
Na studijní oddělení dorážím 5 minut po jeho otevření a jsem v pořadí tak padesátá. No --- uf.
Paní za přepážkou je moc milá a s příjemným úsměvem mi sdělí, že na to můžu rovnou zapomenout. Přede mnou stálo padesát jedničkářů a jedničkářek. No tak, už jsem tu, tak to přece nevzdám, žejo, řeknu s lehkou arogancí.
Od nynějška bude úsměvů za přepážkami ubývat, aroganci vystřídá frustrace a zoufalství.
Vycházím před školu, míjím další desítky jedničkářů, dvojkařů, trojkařů, jejich rodičů - všichni jsme v boji teprve první den, netušíme, co je před námi - a já se poprvé dávám na ulici do pláče. Doprdele. Na druhou školu jde syn s přihláškou sám.
Můj pobyt na mobilu se protahuje na cca 4 hodiny za den. Co půl hodinu kontroluju příslušné stránky se školami, které otevírají druhá kola. Pomalu přibývají a já si hledám vřelý vztah k pojmům jako „gastronomie“, „logistika“ apod.
Doma si syslím a předvyplňuju přihlášky, abych byla připravena. Večer co večer usedám k seznamům a vyplňuju nové a nové (postupně přibývající) školy. Státní školy holt nebudou, soukromých je víc. Dávám si, se skřípěním zubů hodně vysoký, ekonomický limit, kolik desetitisíc školného můžeme zaplatit. Prohlížím učňáky - plno.
Dívám se na agenturní studium v zahraničí - plno. Rána trávím s naší laskavou paní učitelkou na ZŠ a nechávám si přihlášky průběžně potvrzovat.
První průlom do komunity proběhne na jedné ošklivější divné soukromé škole. V životě bych tam dítě nepřihlásila, teď k ní vzhlížím jako k naději. Rodiče se mi nelíbí, ale přede mnou stojí můj obraz. Matka syna. Naprosto vyčerpaná. Sdělujeme si, jak to prožíváme. Asi stokrát za hodinu řeknu „přesně!“ -
stojíme totiž spolu ve frontě zhruba tak hodinu (nepočítám, kolikátá hodina ve frontě to je). Nakonec si spolu na lavičce zakouříme. Dáme si dvě cigarety, ona už nemá sílu se vrátit do práce, já posunula schůzku, protože bylo jasné, že nestíhám.
Někam se přihlášky posílají mailem, ale člověk musí ověřit, že došly. Někde chtějí doktora (razítko stojí 250 Kč). Každá škola to chce jindy a jinak.
Ve třetím týdnu nervů dochází ke změně. Začínáte ve frontách potkávat ty stejné rodiče. Frustrace je patrná už i na referentkách studijního oddělení. Školy, které jsou zvyklé na 80 přihlášek, jich musí administrovat 500 - to je tak počet, co se v tomto kole „neomezených přihlášek“, na jednu instituci hlásí.
Z první školy se mi donese zpráva o rekordním počtu - přijali tam 1200 přihlášek! Na nejhorších (pardon) školách v lokalitách, kam byste své dítě ani nechtěli poslat, vám odmítají přijmout přihlášku s vysvětlením, že na „gymnaziální“ obor mají tolik jedničkářů, že průměrný žák tam nemá šanci.
Mezitím surfuju, zapisuju, podtrhávám, poznamenávám. Upgraduju! Najdu interaktivní přihlášku a nemusím vypisovat předměty a známky za tři roky rukou!
Šestkrát mi spadne počítač v boji s excelem - po hodině a půl mi dojde, že zápasím s přihláškou na obor, kam vezmou jednoho - JEDNOHO - adepta.
Vzdávám to. Na druhý den mě doporučí na jiné škole, ať se na to vykašlu, že tam mají samé jedničkáře, na druhé škole mi doporučí méně atraktivní obor, na třetí škole, která je spíš učňák, je nás víc než tři stovky a mají tam samé jedničkáře…
Paní referentka se skoro rozbrečí. Všichni jsme úplně na nervy - paní říká, že někdo si podal i patnáct přihlášek, a já zamávám objemnými deskami plnými papírů. Ne, patnáct jich ještě není, ale brzo bude. Zrušila jsem dvě schůzky, koupila si novou modrou propisku a krabičku kancelářských sponek, protože v tom mám hokej.
Když si syna poznamenávali do sešitu a tiskli mi podmínky přijetí, uvědomila jsem si, že tohle je teprve začátek. Během tohoto týdne se vyřeší odvolání. Posunou se děti, co byly mírně pod čarou. Budou to ti jedničkáři, které jejich zoufalí rodiče přihlásili na VŠECHNY školy. Oni si vyberou jen jednu, dvojkaři a horší budou čekat, až se budou postupně posouvat dál. Nebohé přetížené školy budou se všemi komunikovat, aby vyřídily další série odvolání, další kola, další čekání, další náhlý pláč v Albertu nad chlebem, další tlak na dítě, další tlak na sebe, další resignace.
A vidina, že se to vyřeší třeba - ehm - v srpnu. Několik tisíc dětí převis v Praze. Co budou dělat? Půjdou všechny do háku? Vydrží rok čekat a za rok se to celé zopakuje s další partou? Děkuju moc našemu Ministerstvu školství. Mohli se informovat na Ministerstvu zdravotnictví, že v roce 2008 byly narvaný porodnice. Ty děti prostě nikam nezmizely. Se školkou průšvih, ale to se vyřeší - matky to vyřeší. Základky se nafouknou. A teď? Levná pracovní síla?
12637
Diskuse