Zajímavě se při letošním květnovém, zdaleka nekulatém výročí
ukončení druhé světové války, zjevně v souvislosti s brutální, genocidní
válkou Ruska proti Ukrajině, pokračující už déle než rok, začalo
diskutovat o tom, zda lze považovat květen 1945 vůbec za osvobození.
V podstatě souhlasím s Karlem Dolejším i s
jinými, že vlastně o osvobození nešlo - i když nesmíme zapomínat na
hrdinství a smrt těch ruských mladíků, kteří v Rudé armádě zbavili
Československo nacismu. Že toho Stalinův režim využil k proměně
Československa v ruskou kolonii na čtyřicet let, je jiná věc. Nicméně
bych asi ty pomníky připomínající oběť ruských vojáků opravdu neboural.
Za to, že se Československo stalo posléze ruskou kolonií, nenesli vinu jen čeští voliči (r. 1946), Beneš a komunističtí kolaboranti, ale bohužel i Spojené státy, které se se Stalinem dohodly a američtí vojáci prostě nepokročili dál než do Plzně. Kdyby tam nečekali a dojeli do Prahy, poválečná československá historie by zřejmě byla jiná.
V této souvislosti bych chtěl připomenout možná docela zajímavou diskusi při mé nedávné hodině v kursu českého filmu na pražské filozofické fakultě. Když jsme se tam zabývali Klusákovým a Remundovým filmem Český mír, o komediálním panoptiku, které v ČR vyvolala neúspěšná snaha George Bushe postavit v Brdech radar jako součást americké protiraketové obrany, hovořili jsme i o aktivistech, jako Jan Vyčítal (ten zpíval tu proamerickou verzi písně původně jásající nad Gagarinem) kteří se navzdory odporu většiny národa snažili mocí mermo americkou protiraketovou základnu do Brd prosadit.
"Bylo to, jako by usilovně chtěli opravit historii z roku 1945, kdy se Američané zastavili v Plzni, a tentokrát chtěli americkým radarem osvobodit celou Českou republiku," konstatoval zajímavě Jakub Žytek.
"Období Pražského jara v roce 1968 lze označit za přechodnou etapu
vyznačující se podstatným uvolněním cenzury v umění a médiích, ale
nikoliv skutečnou politickou liberalizací. Ani "nejprogresívnější"
reformní komunisté totiž naprosto nebyli připraveni rehabilitovat
politický pluralismus a doopravdy se vzdát mocenského monopolu KSČ.
Jejich představy sahaly nejdále k modelu "populární lidové" komunistické
diktatury s vlastní verzí konzumní společnosti, jakou se už předtím v
SSSR neúspěšně pokusil vytvořit Nikita Chruščov."
Tato interpretace roku 1968 trochu anachronicky předpokládá, že všichni komunisté byli cynickými manipulátory moci. Anachronické je to proto, že teprve po poinvazních čistkách vznikl ve společnosti (oprávněný) dojem, že kdo je komunista, je naprostá svině. Do poinvazních čistek však tomu tak nebylo.
Kdysi jsem o tom mluvil s Igorem Hájkem, kamarádem a spolupracovníkem Josefa Škvoreckého, který emigroval na Západ brzo po sovětské invazi a čistky a normalizaci v Československu nezažil. Normalizační zkušenost, jakou mám já, že kdo je komunista, je neuvěřitelná svině, neměl a divil se, když mu to někdo řekl.
V Komunistické straně Československa bylo v šedesátých letech dvacátého století dosti podstatné množství idealistů, kteří v komunismus skutečně věřili, styděli se za zločiny stalinismu a upřímně se je snažili odčinit. Opravdu věřili v ten dubčekovský "komunismus s lidskou tváří".
Svědčím o tom, protože jsem to Pražské jako jako teenager zažil. Ano, v médiích se na jaře roku 1968 neustále hovořilo o stalinských zločinech a o nutnosti humanizovat komunismus, příliš prostoru nekomunistickým organizacím se nedávalo, avšak v bezbřehé pražskojarní toleranci nekomunistické organizace jako klub bývalých politických vězňů K-231 a Klub angažovaných nestraníků (KAN, otevřeně nekomunistická organizace) existovaly úplně normálně, stejně jako byly pokusy znovuzaložit sociálnědemokratickou stranu.
Uvědomte si, že ten Klub 231, pojmenovaný podle paragrafu, podle něhož byli za stalinismu odsuzováni nevinní lidé, sdružoval "největší antikomunisty, nepřátelé režimu, právem odsouzené", jak pak tvrdila poinvazní propaganda. Fungoval v osmašedesátém zcela normálně a prosazoval rehabilitaci svých členů.
A dále: reformní komunisté skutečně hovořili o demokratických volbách, a kdyby nedošlo k sovětské invazi, tak by je zřejmě opravdu uspořádali (invaze se mimochodem konala proto, aby se v září 1968 nemohl uskutečnit hluboce demokratický sjezd KSČ, který reformní komunisté intenzivně připravovali).
Teď ale vysvětlení, jak je možné, že reformní komunisté byli v roce 1968 opravdu ochotni uspořádat demokratické volby, avšak přitom pevně věřili, že bude i po nich zachována vedoucí úloha komunistické strany.
Z dnešního hlediska je to absolutně nepochopitelné, ale je tomu tak. Reformní komunisté byli přesvědčení marxisté a prostě věřili, že občanstvo bude vždycky volit komunistickou stranu, protože přece Karel Marx "vědecky zjistil", že svět směřuje ke komunismu a komunistická strana je avantgardou revoluce. Kromě toho, v roce 1968 byla československá komunistická strana skutečně nesmírně populární a tak to vypadalo, že by zřejmě první demokratické volby opravdu vyhrála. Reformní komunisté nedokázali pomyslet na to, že by druhé volby už komunisté zřejmě nevyhráli. Byli prostě skálopevně přesvědčeni, ve svém idealismu, že lidi budou vždycky komunisty a komunismus vždycky milovat a vždycky podporovat a volit, vždyť Marx zjistil, že svět nenávratně spěje ke komunismu, to je nevyhnutelný historický vývoj.
Dneska už to je nepochopitelné, ale indoktrinace i těch nejliberálnějších, nejreformnějších komunistů, byla v tomto smyslu neuvěřitelně silná.
Když se ptám studentů v České republice, jestli vědí, kdo byl Zdeněk Mlynář, tak to nevědí. Byl to právník, někdejší spolustudent Michaila Gorbačova, v němž kdysi bydlel na pokoji v studentské koleji v Moskvě, byl to autor Akčního programu KSČ z roku 1968 a byl to snad nejvýznamnější reformní komunista v Československu šedesátých let. Přečtěte si jeho vynikající paměti Mráz přichází z Kremlu.
Právě v těchto pamětech se Mlynář přiznává, jak hluboká byla i u něho osobně komunistická stranická indoktrinace. Věřil, že matka strana má vždycky pravdu, a v těch memoárech sděluje, že i když byl brzo po sovětské invazi z KSČ vyloučen, přišel o zaměstnání i o obživu, přesto mu trvalo ASI DVA ROKY, než se zbavil přesvědčení, že strana má vždycky pravdu.
Není tedy divu, že reformní komunisté v roce 1968 by byli schopni uspořádat demokratické všeobecné volby, ale svou pevnou náboženskou vírou v Karla Marxe věřili, že Čechoslováci budou vždycky ve volbách hlasovat pro KSČ.
* * *
PS. Píše nám čtenář Josef Bukač, který mou zkušenost potvrzuje:
"Ten problém nebyl v tom, že někoho vyrazili pro nesouhlas s politikou
KSČ. Opravdu katastrofální bylo, že na taková volná místa
nastupovali lidé podle vztahu ke KSČ, což v té době byli prostě
kolaboranti. Jak Vy jim říkáte komunistické svině. Zároveň to byli
většinou lidé odborně nevzdělaní, byl také pojem dělnický ředitel,
ale to se říkalo už v padesátých letech."
Ano. Jak říkám pořád, mám nyní tuto zkušenost z pobrexitové Británie, která - paradoxně a docela komicky - začíná napodobovat komunistické režimy z doby před rokem 1989. Po pěti týdnech učení na univerzitách v České republice a pobytu v Itálii, v Holandsku a v Rakousku, jsem si po příletu do Británie uvědomil, jak neuvěřitelně ošuntělá je teď ta země ve srovnání se zeměmi Evropské unie. Nejde jen o prázdné regály v britských supermarketech, které připomínají východní Německo a o drastickou chudobu obyvatelstva. V britské vládě jsou právě takoví nekompetenti jako byli v rozhodujících funkcích v Československu za normalizace, protože je nejdůležitější jejich ideologická loajalita linii strany a tu mají vždycky nejintenzivněji právě jen blbci. Protože se při kariérním postupu nemohou prokázat ničím jiným. Hovořím o tom pořád, třeba v tomto rozhovoru:
Počátkem května bývá stále ještě slaveno ukončení 2. světové války. Pro východní polovinu Evropy je však "výročí osvobození" termín zcela nevhodný. Svoboda do této části kontinentu dorazila teprve s pádem berlínské zdi.
Diskuse