Jak vytáhnout z klobouku holubici míru, aneb O kultu diplomatických jednání

2. 11. 2022 / Karel Dolejší

čas čtení 7 minut
Stále dokola slýcháme, že prý všechny války končí jednáním - tak proč prý o míru na Ukrajině nejednat ihned. Takže několik příkladů: 2. světová válka skončila porážkou a bezpodmínečnou kapitulací mocností Osy, formální jednání jen stvrdila skutečnosti již vytvořené ozbrojenými silami. Korejská válka vedla k maratónu diplomatických jednání, nicméně jim navzdory formálně trvá dodnes, protože KLDR se nikdy nevzdala válečného cíle pohltit Jižní Koreu - a aby se tak stalo, musela by být nejprve totálně vojensky poražena. Rovněž válka ve Vietnamu neměla jiný možný výsledek než buď realizaci maximalistického nacionalistického programu komunistů na severu země, nebo totální vojenskou porážku jejich režimu. Žádné diplomatické řešení zakotvující "něco mezi tím" vzhledem k charakteru severovietnamského režimu nepřipadalo v úvahu v jiném smyslu, než jako velmi přechodný, nestabilní mezistupeň.

Války skutečně většinou končí diplomatickým jednáním - pokud tedy vůbec kdy skončí. Přehlíženým faktem ovšem je, že jednání v 99 % případů jen stvrzují vojenský výsledek konfliktu. Jinak řečeno, bez tohoto vojenského výsledku by samotná jednání nikam nevedla - a nenastal by konec války ani mír.


Pokud někdo tvrdí, že je vždycky lepší jednat než válčit, měl o tom pár chytrých vět přednést třeba před Finy. Kdyby byli v roce 1939 přistoupili na Stalinovy územní požadavky a nebránili se, nic by to nezměnilo na plánech Moskvy dosadit v celém Finsku k moci satelitní komunistický režim. Teprve když rozhořčený odpor Finů na frontě ruskému medvědovi pořádně zakrvácel mordu a došlo mu, že takto masivně ztrácet síly na sekundárním bojišti si už nemůže dovolit, ustoupil od původních maximalistických plánů. Podobně i v pokračovací válce rozhodly zbraně. Kdyby Finové v červenci 1944 u Tali-Ihantaly neutopili sovětskou ofenzívu v krvi, nikdy by se nedočkali byť jen "finlandizace", ale jen a jen sovětizace.

O to pikantněji zní plané mírotvorné mudrování od Čechů, kteří až na vzácné výjimky od 1. světové války nikdy za nic nebojovali a vždycky se předem ochotně vzdali, směřované k Ukrajincům, kteří v řadách Rudé armády v počtu 4,5 milionu vojáků pomáhali osvobozovat Evropu od nacismu - a dnes bojují proti genocidním plánům Putinova režimu o národní přežití. Národní kolektivum, které si porobu pravidelně pečlivými cenzurami uhlazuje a idealizuje (také zpětně), nebo přinejmenším racionalizuje, samozřejmě vesměs rozumí boji Ukrajinců nanejvýš ještě prizmatem odčinění vlastního traumatu ze srpna 1968.

Připomeňme dále, že existují války různého charakteru - a podle toho samozřejmě různě vypadá i jejich možné vyústění.

Podle bible obou hlavních revizionistických mocností současnosti (ČLR a Ruské federace), spisu Carla Schmitta Nomos země, v mezinárodním řádu 19. století existovaly dva různé typy válek - koloniální, jejichž cílem byla redistribuce dobytého území, a evropské, jejichž smysl byl agonistický a které byly vázány relativně rigidním kodexem. Oba typy válek, tvrdil ještě i po porážce nacismu v návaznosti na práce ze 40. let Hitlerův právní teoretik  Schmitt, však ve světových válkách 20. století nahradil "diskriminující pojem války", jímž je viník či iniciátor konfliktu automaticky označen za zločince.

Cílem obou současných revizionistů je odepsat mezinárodní řád vytvořený po 2. světové válce jako "pouhý produkt americké hegemonie", který má být opuštěn - a ve formě "multipolárního světa" se na nové úrovni vrátit k modelu evropského uspořádání z 19. století zahrnujícího různá, navzájem soupeřící centra. To kromě jiného předpokládá také odstranění "diskriminujícího pojmu války", který napadení cizího státu a pokus změnit násilím jeho hranice automaticky označuje za zločinný.

Dokonce i ve schmittiánské perspektivě ovšem ruská agrese proti Ukrajině neodpovídá připraveným pojmovým přihrádkám. Pokračující ruská invaze je současně válkou na evropském kontinentu, která by se teoreticky měla řídit striktními pravidly - ale také je z ruské strany vedena jako válka koloniální, s vyhlášeným popřením ukrajinské národní identity, ukrajinské kultury a ukrajinského státu. Není divu, že dokonce ani Pekingu se počínání Moskvy nelíbí.

I kdybychom na okamžik přijali schmittiánský pohled, ruská agrese proti Ukrajině by představovala skandál, protože se jedná o koloniální až genocidní válku v evropském kontextu.

Rusko v této válce vojensky prohrává, to ale v Kremlu vedlo pouze k přitvrzení a maximalizaci cílů. Mezi tím, čeho je Rusko vojensky schopno dosáhnout, a politickými cíli, které si stanovilo, zeje čím dál větší propast. Žádná geniální diplomatická iniciativa nedokáže tuto propast překlenout. Ale to znamená, že ve skutečnosti není možno jednat o žádném kompromisu, dokud válka sama neskončí.

Moskva by byla ochotna vrátit se k jednání pouze ze dvou důvodů.

Za prvé, aby získala čas. Její pozemní ozbrojené síly jsou v troskách a potrvá měsíce, spíše roky, než se je podaří dát jakžtakž dopořádku. Příměří by poskytlo čas k reorganizaci armády a obnovení útoku podle původního maximalistického plánu, který by žádná jednání o "příměří" nezměnila.

Za druhé, aby přijala ukrajinskou kapitulaci. Kdyby Kyjiv čelil zastavení západní pomoci a nemohl by dost dobře ve válce pokračovat, musel by se vzdát. To si Kreml slibuje od nadcházejících amerických voleb.

Žádná ze zmíněných možností pochopitelně nereprezentuje žádný "kompromis" - a už vůbec ne záruku nějakého dlouhodobého míru.

Pokud bychom ruský revizionistický režim nechali vydělat na jeho agresi proti Ukrajině, místo abychom kategoricky požadovali návrat ke statu quo ante z ledna 2014 (a také návrat všech dalších vojensky uloupených území v jiných částech postsovětského prostoru, tj. v Gruzii a Moldavsku), žádný "mír" v Evropě by to nepřineslo. Vedlo by to maximálně k pauze v ruském dobyvačném tažení Evropou. Už byly veřejně ventilovány plány dalších anexí, týkající se mj. území v Pobaltí, Skandinávii nebo Polsku. O některá území "zaměřená" kremelským imperialismem se ale obává třeba i Kazachstán. Před takovými plány může Eurasii ochránit pouze masivní ruská vojenská porážka, která dobyvačné choutky nadlouho zarazí.

Pokračovací ruská invaze na Ukrajinu každopádně představuje typ konfliktu, který nebude možné diplomaticky ukončit před jeho vojenským vyústěním. Nemáme před sebou žádné přesně vymezené bismarckovské územní požadavky útočníka, jakými svého času byly Šlesvicko-Holštýnsko či Alsasko-Lotrinsko, ale absolutní válku, jejímiž oficiálně vyhlášenými cíli jsou "denacifikace" či dokonce "desatanizace" celé Ukrajiny.

Přitroublé švejkovské úvahy o "míru" na Ukrajině ozývající se z české kotliny samozřejmě nebudou mít na reálný průběh války ani ten nejmenší vliv.

4
Vytisknout
7374

Diskuse

Obsah vydání | 4. 11. 2022