Humanismus a levice nejsou pacifismus

2. 11. 2022 / Boris Cvek

čas čtení 3 minuty
Levice a humanismus prý znamenají ohled na lidské životy, prý odmítají vést válku kvůli nějaké podobě společnosti. Podle tohoto mínění zřejmě levice a humanismus spadly z nebe a nemají žádné dějiny. Když se trochu na ty dějiny podíváme, všimneme si nejprve, že nic jako levice nebo humanismus dlouho neexistovalo.


 

Rodit se to začalo někdy v novověké západní Evropě a, světě div se, cílem bylo vybojovat určitou podobu společnosti, stručně řečeno protikladnou té středověké. Levice se zrodila někdy za Francouzské revoluce a byla spojena s krvavými jakobínskými jatkami. Ani Pařížská komuna, ani boj dělníků za svá práva nejsou moc mírumilovné jevy. Sufražetky se dokonce dopouštěly bombových útoků. Vyhlášením, že lidské životy jsou důležitější než podoba společnosti, byste škrtli marxismus a celý klasický levicový narativ, který vedl interbrigadisty do španělské občanské války, levicové partyzány do boje proti fašismu a nacismu atd. Levice vždycky říkala, že je třeba se obětovat za lepší svět.

Pokud jde o humanismus, jeho kořenem jsou italské městské komuny Dantovy doby. Doby neustálých válek a násilného vytváření prostoru pro svobodný život. Především humanismus není od slova „humánní“, ale vychází z Ciceronova pojmu „humanitas“, což je vzdělání, jež je zaměřené na umění, literaturu, filozofii, dějiny. Renesanční humanisté byli definováni právě tímto intelektuálním zaměřením.

Renesanční i osvícenský humanismus je založen na dobré znalosti dějin, na inspiraci v klasickém Řecku i Římě, na realistickém čtení společenských jevů, včetně války. Dokonce i slavný humanista Erasmus Rotterdamský, který bývá běžně považován za pacifistu, nebyl podle Stanford Encyclopedia of Philosophy jednoznačně proti válce jakožto válce. Válka podle něj může být spravedlivá. Humanismus jako politické hnutí v renesanční Itálii, tzv. civic humanism, má za svou hlavní postavu Niccola Machiavelliho, kterého snad není třeba představovat jako skutečného realistu (válce jako prostředku jak hájit vlastní bezpečnost věnoval celý jeden spis).

Také osvícenský humanismus byl velmi realistický, pokud jde o charakter lidských dějin a nutnost svobodu si vybojovat i za cenu války a revolucí. Ostatně můžeme to vidět jak na americké, tak na francouzské revoluci, které obě se zrodily z osvícenských ideálů (je pravda, že v USA se podařilo humanismu v jeho dobové formě triumfovat, ve Francii ne).

Humanismus současný v naší společnosti snad nejlépe reprezentuje Karel Čapek. Jeho pojetí člověka dlouho nebylo zdaleka tak realistické, jako je u humanistů renesance či osvícenství, nicméně každý asi zná jeho drama Matka a jeho postoj k obraně republiky proti Hitlerovi. I pacifistický humanismus Čapkův se nakonec musel probudit do reality dějin.

Můžeme uzavřít tímto konstatováním: kdyby nebylo mnoha válek a revolucí a realismu našich předků, nikdy by nic jako humanismus a levice nebylo, naopak by tu byla pořád jen brutální vrchnost, která se v ruském nebo čínském kabátě, nebudeme-li se bránit, může zase brzy vrátit. Vítězství humanismu a levicových hodnot (dnes jsou fakticky všechny politické strany levicové ve srovnání s pravicí 19. století) v Evropě není nic samozřejmého, je to naopak pozoruhodný výkon, který stál mnoho životů, mnoho obětí a úsilí a který může být rychle zničen.

3
Vytisknout
5726

Diskuse

Obsah vydání | 4. 11. 2022